Nadohled

Diagram moci. Hovoří osobnosti, pocházející z odlišných prostředí i politických systémů. Bývalý tajný agent Pierre Martinet a Michail Trepaškin, dřívější pracovník KGB a posléze i zkušený vězeň, docházejí ke stejnému závěru: o každém členu společnosti je možné zjistit naprosto cokoliv. Odborník na bezpečnostní systémy Peter Ostromecký mluví o dozoru bezpečnostních kamer a o programech, identifikujících např. tváře. Život „v panoptikonu“ se všudypřítomnými odposlechy popisuje několikrát vězněný spisovatel a politik Eduard Limonov. Hlasy doprovázejí záběry z bezpečnostních a „knoflíkových“ kamer z pražských ulic. – Inteligence disciplíny v kameni. Historik architektury François Loyer hovoří o vězení jako o stavebním typu a jeho výklad o „panoptikálním“ základu věznic dokreslují snímky vězeňských budov z Googlemaps (jehož družicové fotografie světa mj. představují nejširší rámec dohledu). Pečlivě rozdělený čas a prostor není ovšem výsadou věznic a „disciplinovaná těla“ se nepohybují jen za jejich zdmi. – Nová politická anatomie. Loyer přirovnává vězení k současným letištím a supermarketům, uplatňujícím podobné principy dohledu. Komu však slouží informace z kamer a hromadící se osobní údaje? Autorčin komentář potvrzuje počáteční tezi: systém pozorování, zaznamenávání a klasifikování neslouží konkrétním zájmům, ale pouze naplňuje princip panoptikonu. Závěrečný výklad o alternativě k panoptikálnímu vězení, realizované v Rennes (strážcovskou věž zde nahradila zahrada, přes níž na sebe všichni vězni vzájemně viděli), jež nakonec byla nesnesitelná, končí Loyer provokativní myšlenkou: není nic horšího než vězení beze zdí: je tudíž lepší být zavřený v cele, než být na svobodě vystaven neustálému pohledu druhých... -jbh-