Další „vrstvu“ do průběžně skládané historické mozaiky o dopadech druhé světové války přináší režisér Tomáš Kudrna v česko-německém dokumentu Po dlouhé noci den, jehož vznik iniciovala nadace Erinnerung, Verantwortung und Zukunft. Zaznamenává cenná svědectví tří zcela rozličných žen, spojených prožitkem z nasazení na nucené práce v nacistickém Německu: Ukrajinka Inna Klimenkovová (82 let), Polka Barbara Müllerová (86 let) a Češka Libuše Audrlická (86 let) v době násilného vytržení z domova nevěděly, jaké hrůzy je čekají; byly mladé a nezkušené, a tehdejší události jim navždy změnily život. Jejich válečné vzpomínky jsou kvůli mnohdy dramatickým a někdy i absurdním peripetiím uplynulých desetiletí trýznivě živé. Schéma dokumentu je „obvyklé“: tvůrci přinášejí výpovědi protagonistek, natočené v „živějším stylu“ (fyzická kondice aktérek je udivující) a pořízené v jejich domovech či při návratu na autentická místa. Doplňují je archivními filmovými fragmenty a soukromými fotografiemi. Znovu dokazují fakt, že v paměti prostých lidí jsou stále uloženy velké příběhy.
Čerkasy, Ukrajina. Innu Klimenkovovou odvedli na nucené práce místo hledaného bratra. Ten z Německa utekl a dal se k partyzánům. Ke konci války osvobozoval lágry a napsal rodičům, že sestru hledá. Avšak padl. Její vzpomínky sepsal do „básní“ partner Míša. – Tomaszów, Polsko. Barbara Müllerová ukazuje manželovi místo, odkud ji při jednom zátahu Němci odvlekli; byla tajně s kamarádkou v kině. – Hradec Králové, ČR. Libuše Audrlická byla na práci povolána v devatenácti letech. Cestu vlakem proplakala. Vzpomínkovou pouť po místech prožitého utrpení podniká s přítelkyní Janou. – Barbara prochází železniční zastávku Tomaszów Mazowiecki, kde její pouť začala. – Inna byla odvlečena do Bielefeldu, kde pracovala u soustruhu. – Wroclaw, Polsko. Libuše před továrnou vzpomíná na nelítostné životní podmínky v ubikacích a na jednotvárnou úmornou práci. Kvůli nateklým očím po kousancích od štěnic vyráběla zmetky a byla přeřazena mimo areál továrny. – Barbara pracovala v Salzgitter-Badu v muniční továrně; převažovala a třídila kulky. – Inna z nasazení utekla do Hannoveru, kde ji po bombardování zadrželo gestapo. V té době (1943) již byly Čerkasy osvobozeny a bratr sloužil v armádě. – Libuše po přeřazení pracovala v kuchyni ve francouzském zajateckém táboře. Služby nebyly tak vysilující a v noci mohla spát. Přesto těžce nesla své ponížení. – Inna putovala z vězení do vězení. – Barbara s manželem prochází místo bývalého lágru v Salzgitteru, který fungoval v letech 1944–45. Odtud byla přemístěna do Bergen-Belsenu. – Dokumentační centrum Prora, Německo. Libuše si nad fotografiemi vybavuje těžké chvíle loučení s matkou. Vzpomíná na svatbu, k níž svolila s nadějí, že se tak dostane domů. Splnilo se jí to, až když na konci roku 1944 porodila Libušku. – Liebenau, Německo. Inna na setkání mládežnického spolku, zabývajícího se tématem nucených prací, vypráví o konci války: z Lince se vrátila domů i přes varování, že může skončit na Sibiři. – Barbara v Bergen-Belsenu vzpomíná na příjezd mezi vysílené vězně i na osvobození tábora. – Berlín, Německo. Innu při prohlídce nového parlamentu přemůže slabost. V nemocnici je vděčná za operaci, kterou by jí na Ukrajině neudělali. – Hannover, Německo. Barbara s manželem Wernerem navštíví lokál, kde se v roce 1947 seznámili. I přes svůj postoj k Němcům si ho vzala; muž nebyl ve válce a nic špatného neprovedl. Před svou rodinou však pravdu léta tajila. Poválečné období bylo pro oba těžké. – Inna se s důstojníkem Míšou seznámila na tancovačce v roce 1946. Do roka měli syna. – Libuše své manželství hodnotí jako omyl, muž byl prý nevěrný světák. – Inna s manželem po narození syna Ženi odjeli za prací na Sachalin a miminko nechali u prarodičů. Po nevhodné zmínce o německé organizační schopnosti byla úřady perzekuována, onemocněla a její manželství se rozpadlo. Narychlo se těhotná znovu vdala. I Míša se znovu oženil. – Libuše vzpomíná na těžké dospívání dcery. – Míša věří, že Alla je jeho dcera. – Manželé Müllerovi si koupili v Tomaszówu byt, kam jezdí na dovolenou. – Libuše má v urnovém háji celou rodinu: rodiče, dceru Libuši, která zemřela na rakovinu plic, i vnučku Zlatušku, která se narodila postižená. – Poté, co Inna i Míša ovdověli, dali se zase dohromady. – Barbara představuje polské příbuzné, jež léta podporovala. Vzpomíná na první poválečné shledání a na přijetí manžela do rodiny. – Libuše stoupá do věže se zvonem, na nějž přispěla z finančního odškodnění za nasazení. – Lebus, Německo. Inna na památníku vyhledá vytesané jméno svého bratra Jevgenije, jemuž přivezla prsť rodné země… -kk-
Jens Stubenrauch, Jana Hádková, Jana Škopková (šéfdramaturgyně ČT)
Simone Baumannová, Kateřina Černá, Solveigh Hardtová, Roman Blaas (ČT), Petr Morávek (šéfproducent ČT)
Jiří Menzel (supervize)
Björn Frank /klarinet/, Nikolai Fomin /akordeon/
Po dlouhé noci den
Po dlouhé noci den
Day after the Long Night
Auf die Nacht folgt der Tag
Čas usmíření / Čas vyrovnání / Totálně nasazený – Čas vyrovnání
film
dokumentárnídistribuční
dokument
Česká republika, Spolková republika Německo
2011
2011
slavnostní premiéra 7. 6. 2011 (kino Bio Oko, Praha)
distribuční premiéra 9. 6. 2011 /přístupný/
Dramatické osudy tří žen, které nuceně sloužily Hitlerově říši. Dokumentární film Tomáše Kudrny.
Le Vision, NEGATIV s.r.o., ČESKÁ TELEVIZE (koprodukce), RBB Fernsehen (koprodukce)
Státní fond České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie, Česko-německý fond budoucnosti, Mitteldeutsche Medienförderung – MDM, EVZ Stiftung, Medienboard Berlín
dlouhometrážní
90 min
DCP 2-D, DVD
1:1,78
barevný
zvukový
5.1, digitální zvuk
česká
česky, německy, polsky, rusky
české
české