Jiří Menzel

JIŘÍ MENZEL (nar. 23.2.1938, Praha – zem. 5.9.2020, Praha) byl synem spisovatele, překladatele, novináře a dramaturga animovaných filmů Josefa Menzela (1901–1975). Po maturitě nebyl přijat na divadelní režii na DAMU pro údajný nedostatek talentu. Roční pracovní zkušenost v redakci filmového vysílání Československé televize jej přivedla ke zkouškám na FAMU, kde se stal posluchačem katedry režie v ročníku Otakara Vávry (1957–62). Poslední dva roky studia pracoval v Krátkém filmu, kde točil šoty do zpravodajských týdeníků. Byl pomocným režisérem Věry Chytilové na jejím prvním celovečerním snímku O něčem jiném (1963). Upozornil na sebe již povídkou Smrt pana Baltazara z hrabalovského pentaptychu Perličky na dně, považovaného za generační manifest české nové vlny. Světový úspěch včetně amerického Oscara získal celovečerním debutem, adaptací Hrabalovy novely Ostře sledované vlaky. Smysl pro melancholickou drobnokresbu, pikantní jinotaje a pro tragikomické vidění života obyčejných lidí projevil v dalším hrabalovském filmu Skřivánci na niti, jenž však skončil v trezoru (opožděnou premiéru měl až po listopadu 1989). Po čtyřleté nedobrovolné přestávce z politických důvodů přistoupil na kompromis a natočil snímek z prostředí stavby velkého vodního díla Kdo hledá zlaté dno a přidal i sebekritiku v rozhovoru pro časopis Záběr. Těžiště jeho tvorby spočívalo především v humorně nostalgických adaptacích literárních děl Bohumila Hrabala (Postřižiny, Slavnosti sněženek, Obsluhoval jsem anglického krále), Vladislava Vančury (Rozmarné léto, Konec starých časů), Vladimíra Vojnoviče (Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina) a v jemně stylizovaných komediích, jejichž smířlivý a laskavý tón konvenoval širokému spektru publika (Na samotě u lesa, Báječní muži s klikou, Vesničko má středisková). Menzelovy kultivované mainstreamové filmy, které patří k evergreenům i v mezinárodním kontextu, získaly různá ocenění na domácích a zahraničních festivalech: Ostře sledované vlaky (Oscar, Velká cena v Mannheimu 1966), Rozmarné léto (Velká cena autorské i technické poroty v Karlových Varech 1968), Skřivánci na niti (Zlatý medvěd ex aequo na Berlinale 1990), Na samotě u lesa (Stříbrný Hugo v Chicagu 1976), Postřižiny (Zvláštní čestné uznání mezinárodní poroty v Benátkách 1981), Vesničko má středisková (Zvláštní cena poroty v Montrealu 1986, Velká cena v Chamrouse 1987), Konec starých časů (Ceny za režii v Montrealu 1989 a v Las Vegas 1990), Obsluhoval jsem anglického krále (Český lev 2006 za nejlepší film a nejlepší režii, Cena FIPRESCI na Berlinale 2007). Rád se obklopoval osvědčenými spolupracovníky, mezi něž patřili zejména kameraman Jaromír Šofr, skladatel Jiří Šust, střihač Jiří Brožek a herec Rudolf Hrušínský. Lyricko-komická nota Menzelových filmů byla typická i pro jeho herectví. Od počátku 60. let se stále častěji objevoval jako herec ve filmech i v divadelních inscenacích. Na plátně díky své subtilní fyziognomii a nedramatickému, jemně komediálnímu projevu s civilní dikci ztělesňoval především svobodné mladé muže, roztěkané, nesmělé a nešikovné zmatkáře, mnohdy ve svém jednání a chování pasivní a slabošské, ale schopné i odvážnějších a zásadních činů či dokonce nečekaného odporu. Vedle četných epizodních a drobných rolí vytvořil už v 60. letech výraznější a interpretačně náročnější kreace: plachý obhájce František Horáček v soudním dramatu Obžalovaný, přítel ústředního manželského páru Jiří v psychologickém dramatu Návrat ztraceného syna či kouzelník a provazochodec Arnoštek ve vančurovské féerii Rozmarné léto. Obsazovali ho nejen spolužáci z FAMU a režiséři jiných generací, ale občas si hrál i ve vlastních filmech. Normalizační kinematografie mu přinesla dokonce i několik hlavních filmových úloh: svérázný mladý profesor matematiky na dívčím gymnáziu Ludolf v muzikálu 30 panen a Pythagoras, záletný a egoistický porodník Josef John v groteskní moralitě Hra o jablko, fotograf a vynálezce Jakub Kolenatý v retrofilmu o průkopnících kinematografie u nás Báječní muži s klikou, konstruktér ing. Štěpán Pavlík, posedlý touhou stát se kosmonautem, v úsměvně laděném příběhu Modrá planeta, lékař Marek ve sci-fi hororu Upír z Feratu a plachý vědec dr. Janský ve sci-fi komedii Srdečný pozdrav ze zeměkoule. Nejpočetnější skupinu v jeho galerii filmových postav reprezentují menší portréty příslušníků inteligence s vysokoškolskými tituly. Dvakrát vstoupil do světa Hrabalových pábitelů pod vedením jiných režisérů: v Něžném barbarovi to byl samotný Hrabal řečený Doktor a v tragikomedii Příliš hlučná samota mu připadla role Hanťova přítele profesora. Jako herec se uplatnil i za hranicemi, zejména v Maďarsku u režisérů Lívie Gyarmáthyové, Gézy Böszörményie, Gyuly Maára, Sándora Simóa a Istvána Szabóa. Francouzský režisér Costa-Gavras mu svěřil jednu z hlavních rolí, emigranta Stana, v komedii podle románu Tadeusze Konwického Malá apokalypsa. Objevoval se i před televizní kamerou v inscenacích, filmech a v seriálech, například Pražský student (1991), Draculův švagr aneb Kdopak by se hrůzy bál (1995), Hospoda (1996–1997), Pražský písničkář (1997), Vyprávěj (2009) a Až po uši (2014). Od konce 60. let se Menzel věnoval úspěšně též divadelní režii na českých scénách (Semafor, Divadlo Na zábradlí, Činoherní klub, Divadlo na Vinohradech, Divadlo Bez zábradlí, Letní shakespearovské slavnosti na Pražském hradě, Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, Otáčivé hlediště v Českém Krumlově) i v zahraničí (Basilej, Bochum, Paříž, Budapešť, Tampere, Bělehrad, Dubrovník). Byl uměleckým ředitelem Divadla na Vinohradech (2000–2002). Krátkou dobu působil také jako pedagog na FAMU v Praze (v letech 1990–92 vedl katedru režie, kterou opustil pro neshody se studenty) a v představenstvu Krátkého filmu a.s. (1993–96). V roce 1992 zastával post ředitele Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Jeho časopisecké fejetony vyšly v knižních souborech Tak nevím (1996) a Tak nevím podruhé (1998). Vlastní memoáry dovedené do roku 1988 publikoval pod názvem Rozmarná léta (2013). Jeho tvorbu přibližují monografie Kateřiny Pošové Jiří Menzel (1992), Dany Čermákové Pábitel Jiří Menzel (2010), Petera Gavaliera Hrabalovský svet očami Jiřího Menzla (2012) a Adriany Šteflové Forman vs. Menzel (2014), kniha rozhovorů s Martinem Nezvalem a Petrem Volfem Muž, který zůstává (1992) a sborník Ostře sledovaný Jiří Menzel (2003). Vzniklo o něm i několik dokumentů: Jiří Menzel pohledem Jiřího Suchého (1994) z cyklu GEN, Jiří Menzel (TV–2012; r. Pavel Křemen) z cyklu Neobyčejné životy, Jiří Menzel (2009; r. Martin Šulík) z cyklu Zlatá šedesátá. V několika dalších dokumentárních snímcích vystoupil jako účinkující. Kromě cen za konkrétní díla mu byla za celoživotní dílo a umělecký přínos udělena řada ocenění, například Cena Akiry Kurosawy na Mezinárodním filmovém festivalu v San Franciscu 1990, Křišťálový glóbus na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech 2003, Český lev (1996), francouzský titul důstojníka Řádu umění a literatury (1991), státní vyznamenání Medaile Za zásluhy (1996), medaile Ministerstva kultury České republiky Artis Bohemiae Amicis (2013) a rumunský Řád prezidenta republiky (2011). Od roku 1987 byl členem americké Akademie filmových umění a věd (AMPAS) a je zakládajícím členem European Cinema Society, udělující každoročně Evropskou filmovou cenu (dříve Felix). Byl starým mládencem, ale v roce 2004 se oženil s novinářkou a producentkou Olgou Kelymanovou (nar. 1978), se kterou vychovával dvě děti. Občas poutal pozornost médií svými veřejnými vyjádřeními k různým kauzám a okázalými gesty jako například v roce 1998, kdy na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech veřejně sešvihal prutem producenta Jiřího Sirotka za jeho podraz v souvislosti s projektem Obsluhoval jsem anglického krále. Na podzim roku 2017 byl nucen se pro vážné onemocnění stáhnout z veřejného života. – Filmografie: (režie, není-li uvedeno jinak) kr. školní etudy s motivem fotbalu Míč (1958) a Nedělní procházka (1958), kr. školní dok. o moderní sídlištní výstavbě Domy z panelů (1959; + nám., sc.), úvodní reportáž z výrobní praxe studentů FAMU v karlínské Tesle Průstřely z 1. občasníku/žurnálu FAMU (1961), kr. f. evokující melancholickou atmosféru jednoho odpoledne na Velkopřevorském náměstí podle povídky Jindřišky Smetanové Umřel nám pan Foerster (1963; + spol. sc.), kr. dok. reportáž o bojové technice naší armády za doprovodu Gershwinova klavírního koncertu Koncert 65 (1965) z Armádního filmového měsíčníku 6/65, povídka o fanoušcích z motocyklových závodů na brněnském okruhu Smrt pana Baltazara (+ spol. sc., herec) z kolektivního filmu inspirovaného Hrabalovými prózami Perličky na dně (1965), povídka o klanu několika žaček, pronásledujících obávaného profesora matematiky, Zločin v dívčí škole (1965; + spol. sc.) ze stejnojmenného triptychu podle detektivních povídek Josefa Škvoreckého, přepis Hrabalovy tragikomedické novely o milostných problémech a smrti nesmělého železničářského eléva na konci 2. světové války na malém nádraží Ostře sledované vlaky (1966; + spol. sc., herec), adaptace Vančurovy novely Rozmarné léto (1967; spol. sc., herec), detektivní fraška a písničková féerie s jinotaji a bláznivou zápletkou Zločin v šantánu (1968; + spol. sc., herec), trezorová lyrická groteska na motivy Hrabalových povídek o peripetiích „třídních nepřátel“ i jejich hlídačů na šrotišti v kladenských hutích v 50. letech Skřivánci na niti (1969/1990; + spol. sc., herec), příběh mladého muže, který se po návratu z vojny pokouší najít seberealizaci na stavbě velkého vodního díla, Kdo hledá zlaté dno (1974; + spol. sc.), kr. dok. o budování velké přehrady s elektrárnou na řece Jihlavě v Dalšicích Proměny krajiny (1974; + nám., sc.), satirická komedie o peripetiích mladé pražské rodiny, která si koupí chalupu i se svérázným výminkářem, Na samotě u lesa (1976), stylizovaná nostalgická vzpomínka na nadšenectví českých kinematografických průkopníků Báječní muži s klikou (1978; + spol. sc., herec), lyrická komedie podle Hrabalovy stejnojmenné předlohy z prostředí prvorepublikového maloměstského pivovaru Postřižiny (1980; + spol. sc.), další hrabalovská variace, úsměvný kaleidoskop příhod rázovitých obyvatel lesní chatové oblasti v Kersku Slavnosti sněženek (1983; + spol. sc.), hořká komedie o mezilidských vztazích svérázných obyvatel Vesničko má středisková (1985), kriminální komedie na motivy z knih Edgara Wallace o pátrání po záhadném vrahovi krásných dívek Čokoládoví čmuchalové (1985, Die Schokoladenschnüffler), adaptace Vančurova románu z počátků první republiky Konec starých časů (1989; + spol. sc.), americká (v podání Actors Studia z New Yorku) a česká verze (záznam představení Činoherního klubu v Praze) groteskní aktovky Václava Havla Audience (TV–1990) a kr. dok. o okolnostech jejího vzniku O Audienci (1990), adaptace stejnojmenné hry Václava Havla na motivy Johna Gaye Žebrácká opera (1991; + sc), hořká protiválečná komedie podle stejnojmenné novely Vladimira Vojnoviče Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina (1993), kr. dok. portrét Hrabal pohledem Jiřího Menzela (1994; + nám., sc.) z cyklu GEN, epizoda, sledující proměny tváře Rudolfa Hrušínského v ukázkách z jeho filmových rolí, Okamžik (One Moment; + sc.) z kolektivního projektu osmi světových režisérů na téma času Dalších deset minut (2002, Ten Minutes Older: The Cello), smutná komedie na motivy stejnojmenného Hrabalova románu, sledující životaběh outsiderského hrdiny, Obsluhoval jsem anglického krále (2006; + sc.), kr. dok. filmy z Chorvatska Your Sea, Our Sea (TV–2010, Vaše moře, naše moře; + sc. – TV) a Moj Dubrovnik (TV–2010, Můj Dubrovník; + sc.), frivolní hudební komedie ze zákulisí příprav Mozartovy opery v oblastním divadle Donšajni (2013; + nám., sc.); (herec) epizoda Mikuláš FAMU (r. Karel Němec) z 1. občasníku/žurnálu FAMU (1961), střm. f. Strop (1961; r. Věra Chytilová), Obžalovaný (1964; r. Ján Kadár, Elmar Klos), povídka Jak se kalí ocel (r. Václav Gajer) z filmu Místo v houfu (1964), Každý den odvahu (1964; r. Evald Schorm), Kdyby tisíc klarinetů (1964; r. Ján Roháč, Vladimír Svitáček), kr. filmy Dobrá rada je nad zlato (1964; r. Milan Růžička), Hory hory (1964; r. Václav Táborský) a Motýl (1965; r. Elmar Kloss), Nikdo se nebude smát (1965; r. Hynek Bočan), Bloudění (1965; r. Antonín Máša, Jan Čuřík), Volejte Martina (1965; r. Milan Vošmik), Pension pro svobodné pány (TV–1965; r. Jiří Krejčík), U telefonu Martin (1966; r. Milan Vošmik), Flám (1966; r. Miroslav Hubáček), Hotel pro cizince (1966; r. Antonín Máša), Návrat ztraceného syna (1966; r. Evald Schorm), kr. f. Spor (TV–1966; r. Milan Tomsa) z cyklu Zvědavá kamera, Soukromá vichřice (1967; r. Hynek Bočan), Dita Saxová (1967; r. Antonín Moskalyk), Spalovač mrtvol (1968; r. Juraj Herz), Nevěsta (1970; r. Jiří Suchý), Slaměný klobouk (1971; r. Olřich Lipský), Nevděk světem vládne (1972, Sechse kommen durch die Welt; r. Rainer Simon), Třicet panen a Pythagoras (1973; r. Pavel Hobl), Hra o jablko (1976; r. Věra Chytilová), Die Frau gegenüber (1978, Žena odnaproti; r. Hans Noever), Modrá planeta (1979; r. Jiří Svoboda), Hra na telo (1979; r. Ján Zeman), Koportos (1979; r. Lívia Gyarmathyová), Každou středu (1980, Minden szerdán; r. Lívia Gyarmathyová), Srdeční problémy (1981, Szivzűr; r. Géza Böszörményi), Buldoci a třešně (1981; r. Juraj Herz), Upír z Feratu (1981; r. Juraj Herz), Povídka malostranská (TV–1981; r. Jiří Krejčík), Srdečný pozdrav ze zeměkoule (1982; r. Oldřich Lipský), Babička se zbláznila (TV–1982; r. Jiří Krejčík), Fandy ó Fandy (1983, r. Karel Kachyňa), Hra v oblacích (1983, Felhőjáték; r. Gyula Maár), Švédská zápalka (TV–1983; r. Jiří Svoboda), Albert (TV–1985; r. František Vláčil), Utekajme, už ide! (1986; r. Dušan Rapoš), Dámská jízda (TV–1987; r. Vít Olmer), Něžný barbar (1989; r. Petr Koliha), Stvoření světa (TV–1989; r. Jan Bonaventura), Zvláštní bytosti (1990; r. Fero Fenič), Marta a já (1990, Martha und ich; r. Jiří Weiss), Zvonokosy (TV–1990; r. Jan Bonaventura), Obecná škola (1991; r. Jan Svěrák), Všetko čo mám rád (1992; r. Martin Šulík), La petite apocalypse (1992, Malá apokalypsa; r. Costa-Gavras – TV), Das lange Gespräch mit dem Vogel (TV–1992, Dlouhý hovor s ptákem; r. Krzysztof Zanussi), Jak si zasloužit princeznu (1994; r. Jan Schmidt), Joint Venture (1994; r. Dieter Berner), Má je pomsta (1995; r. Lordan Zafranović), Příliš hlučná samota/Une trop bruyante solitude (1995; r. Vera Caisová), Franciska vasárnapjai (1996, Každou neděli; r. Sándor Simó), Všichni moji blízcí (1999; r. Matej Mináč), Zimní víla (TV–1999; r. Kryštof Hanzlík), Als Grossvater Rita Hayworth liebte (2001, Když děda miloval Ritu Hayworthovou; r. Iva Švarcová – V), Útěk do Budína (2002; r. Miloslav Luther), Potonulo groblje (2002, Zatopený hřbitov; r. Mladen Juran), Tatínek (2004; r. Jan Svěrák, Martin Dostál; účinkující), Világszám! (2004, Světová atrakce; r. Róbert Koltai), Rokonok (2006, Příbuzní; r. István Szabó), Medvídek (2007; r. Jan Hřebejk), A bárány utolsó megkísértése (TV–2007, Beránek, poslední pokušení; r. Andor Szilágyi), Setkání v Praze, s vraždou (TV–2008; r. Jitka Němcová), Operace Dunaj (2009, Operacja Dunaj; r. Jacek Glomb), Az ajtó/The Door (2011, Za zavřenými dveřmi; r. István Szabó – V), Signál (2012; r. Tomáš Řehořek), Bohumil Hrabal „Takže se stalo, že...“ (2014; r. Oliver Malina Morgenstern; účinkující), Očima fotografky (2015; r. Matej Mináč; účinkující), Vlk z Královských Vinohrad (2016; r. Jan Němec), Jako z filmu (2016; r. Tomáš Svoboda), Tlumočník (2018; r. Martin Šulík). -fik- (7/2014)