Od višní do višní

Anotace

Mladá režisérka Jana Boršková (nar. 1977) chtěla původně vytvořit film o otci, který žil „obyčejný krásný“ život. Než sebrala odvahu, tatínek zemřel na následky pádu z kola. Lítost nad ztrátou milovaného člověka ji dovedla k natočení „náhradního“, rok plynoucího dialogu, v němž společně s matkou hledá roli pro ztracenou blízkou osobu; při tomto „objevování“ však obě především budují a prohlubují svůj vzájemný vztah. Vznikl tak středometrážní dokument Od višní do višní, jenž je mimo jiné i empatickým portrétem normální stárnoucí ženy. Pokorná, trochu bezradná a bázlivá věřící vdova se umí radovat ze všedních dní. Život bere s jistým nadhledem, ale drobné nepříjemnosti ji občas naopak překvapivě vyvádějí z míry. – Ženy se při vzpomínání doplňují. Režisérka často mluví přímo na kameru, jindy důvěrnými otázkami posouvá děj a v komentáři sestavuje svou „rodinnou paměť“. Matku zpočátku sleduje s kamerou proti její vůli. Chce v ní zachytit něco, co v ní zbylo po manželovi/otci. Posléze „příležitostné“ natáčení žena akceptuje, mluví zcela uvolněně a „zpřístupňuje“ sama sebe. - Aktérky jezdí vlakem na zahradu, která je jejich společným „útočištěm“. Neoplocený sad se skromnou chatkou měl zesnulý muž velmi rád a věnoval mu mnoho úsilí; byl pro něho smyslem života. Obě tu cítí jeho přítomnost. Vzpomínají na něj, snaží se rozkrýt jeho uzavřený svět, občas se laskavě pošťuchují. Režisérka matku natáčí při běžných činnostech (zejména na zahradě či doma), ale i v těžkých životních situacích (vyzvedávání urny s popelem manžela, pobyt matčina nemohoucího otce v nemocnici a jeho pohřeb). – Do sadu ženy poprvé přijedou po manželově/otcově smrti v čase sklizně višní; cestou vznikají první metry filmu, jenž končí po roce shodnou scénou. Zaznamenané proměny ročních dob akcentují přirozený životní koloběh, tedy i jejich křehce poskládaný, upřímný a velmi osobní rodinný příběh. -kk-