Kdo bude hlídat hlídače? Dalibor aneb Klíč k Chaloupce strýčka Toma

Země původu

Česká republika

Copyright

2002

Rok výroby

2001—2002

Minutáž

245 min

Kategorie

film

Žánr

politický, esej

Typologie

dokumentárnídistribučnídlouhometrážní

Originální název

Kdo bude hlídat hlídače? Dalibor aneb Klíč k Chaloupce strýčka Toma

Český název

Kdo bude hlídat hlídače? Dalibor aneb Klíč k Chaloupce strýčka Toma

Anglický název

Who Will Guard the Guard? Dalibor or The Key for Uncle Tom's Cottage

Pracovní název

Kdo bude hlídat hlídače?

Anotace

Závěrečný díl rozsáhlé tetralogie Karla Vachka Malý kapitalista s názvem Kdo bude hlídat hlídače? Dalibor aneb Klíč k Chaloupce strýčka Toma se opět věnuje osobitému zkoumání stavu společnosti, politiky a různých elit v českých zemích v současnosti. Tentokrát však tvůrce vše soustřeďuje do jednoho prostoru, do budovy Národního divadla v Praze (s jediným časosběrným pohledem na Národní divadlo a křižovatku před ním). Na pozadí zkoušek opery Dalibor v režii nekonformního Jana Antonína Pitínského nechává bez uvedení promlouvat své hosty v lóžích, na balkonech, v parteru či v zákulisí historické budovy, symbolizující národní povědomí a odrážející etapy vzestupu i ponížení. Některým ponechává značný prostor pro jejich úvahy, jiní se na plátně objeví jen nakrátko. Výběrem „mluvčích“ dává Vachek jasně najevo i své vlastní postoje, ačkoliv na rozdíl od předcházejících snímků vstupuje tentokrát do jejich monologů či dialogů poměrně sporadicky. O to více však „animuje“, aranžuje či režíruje vlastní artefakty a různé rekvizity (především hračky), nebo používá na monitorech dokumentární záběry a fotografie a vytváří tak groteskní a surrealistický „komentář“. – Dílo je podle opery rozděleno do tří dějství. V prvním se promluvy zaměřují zejména na současnou politickou situaci a na nedávnou minulost. Patří sem i sekvence, věnovaná vzpomínce přátel na Andreje Stankoviče. Ve druhé části se mluví především o devitalizaci zhoubných nádorů a ve třetím se řečníci věnují problémům a dopadům globalizace na přírodu a společnost. – Hned na počátku zazní závěr Libušina proroctví z jiné opery B. Smetany. V titulcích jsou pak uvedeny seznam „hostů“ a obsah opery Dalibor podle Anny Hostomské. Operní zkoušky tvoří kostru filmu a dílo je zde v klavírním výtahu s áriemi a sbory odehráno celé! „Ďábelská“ kamera Karla Slacha zaznamenává zkoušky v obou obsazeních, někdy je statická, někdy naopak krouží po jevišti a vyhledává různé úhly záběrů, přičemž používá převážně širokoúhlý objektiv 8mm pro zachycení hloubky vesměs holé scény. Většinou v pozadí jsou zaznamenány režijní vstupy J.A. Pitínského. Zpěváci někdy trpí indispozicí nebo markýrují. Děj opery místy koresponduje s promluvami hostů, jindy je konotace třeba náhodná, či ponechána na divákovi. Podstatná je postava Dalibora jako českého hrdiny, k níž se váží různé paralely (a již ve svém vstupu lakonicky „shazuje“ režisér Jan Němec). – Podobně jako v předcházejícím Vachkově snímku vytvářely zvláštní předěly „seznam hub“ a frázování údery na tympány, zde se k tomuto frázování pojí záběry na různé letité stromy („svědkové tisíciletých dějin“) ve všech ročních obdobích (jejich seznam je rovněž uveden na počátku) a na efektně nasvícené kameny-antropomorfy (staré 350 000 let). Propojení mezi divadelním prostorem a obrazy z přírody naznačuje klavírní stolička, potažená rudým plyšem a umísťovaná v plenéru u stromů. – Více než dříve se uplatňuje barevnost: operní zkoušky jsou laděny do šedých tónů, zatímco v hledišti vyniká červená či rudá barva a kameny jsou nasvíceny do zlatova. Barevnou škálu mají i obrazy stromů (zejména zelená, či na sněhu kontrast bílé a tmavé). V bohaté zvukové stopě se někdy promluvy hostů prolínají se zpěvem a zvuky zkoušky. – Vachkův opus je opět mimořádně dlouhý (čtyři hodiny) a klade značné nároky na divákovu pozornost. Vedle nádherné hudby a srozumitelného textu libreta přináší řadu podnětů a zachovává si přinejmenším nenahraditelnou hodnotu historického dokumentu. Znovu potvrzuje autorův přístup k filmu jako ke svrchované formě subjektivní umělecké výpovědi, v níž se kromě jiných kvalit uplatní i hravost či provokace. Ostatně oním klíčem k Chaloupce strýčka Toma je heslo „Mám sen“! -tbk-

Obsah

Původní plakát oznamující, že při příležitosti položení základního kamene Národního divadla dne 16. 5. 1868 se uvádí Libušino proroctví a velká národní opera Dalibor. – I. dějství. Na jevišti probíhá klavírní zkouška opery, řízená režisérem J. A. Pitinským. – V hledišti divadla vede režisér Karel Vachek rozhovory s pozvanými lidmi. – Profesor Milan Machovec mluví o Smetanově opeře i o roli Národního divadla v našich dějinách. – Představitelé Pravicového bloku Petr Cibulka, Pepa Nos a Jan Kryl hovoří o propojení současného establishmentu s komunistickými tajnými službami a dokládají to na různých příkladech (Vladimír Železný, Petra Buzková, Stanislav Gross). Připojují se k nim John Bok a Zdena Mašínová, která mluví o Hučínově kauze. K té se vyjadřuje (na pozadí soudu s Daliborem) i její protagonista, Vladimír Hučín. – Podle skeptického historika Jana Tesaře náš národ odmítá vše extrémní (ať už to byl odboj bratří Mašínů nebo parašutistů, kteří zabili Heydricha). – O oprávněnosti odboje proti režimu mluví anarchista Jakub Polák, který s kolegy brojí proti státu, jenž vůbec neplní své funkce. – V hledišti jsou shromážděni přátelé zemřelého Andreje Stankoviče, kterého režisér Vachek označuje za „anděla“. Kromě jiných na něj vzpomíná i Andrejova manželka Olga. Podle Edy Kriseové si má společnost lidi Stankovičova typu chránit. – Petr Cibulka znovu konstatuje, že změny v roce 1989 byly privatizačním pučem reformního křídla KGB. – Režisér Vachek si povídá s Milenou Hübschmannovou o indických kořenech Romů a o drávidském mýtu anangu (vesmírné síly). – Pepa Nos chce v přímých volbách kandidovat na prezidenta a spolu s Cibulkou se srovnávají s Daliborem. – II. dějství. Vachek hovoří s lékaři, kteří se zabývají metodou podvazování zhoubných nádorů (devitalizace) a s ní souvisejícími medicínskými a etickými problémy. Mluví MUDr. Josef Krajník, vdova po průkopníkovi metody doktorka Fortýnová, lékaři Chaloupka a Horák. Podle dr. Fortýnové se proti metodě jejího manžela staví silná farmaceutická lobby. Doktor Horák mluví o tom, že je nakonec vždy nutné experimentovat na pacientech, aby se medicína mohla hnout kupředu. V dnešní situaci se nedá rozhodnout, zda je devitalizace účinná nebo ne. – Profesorka Hana Librová se vyjadřuje k tragické ekologické situaci v celém světě. Podle ní je usilování o všeobecný blahobyt ekologicky záhubné. – Historik Jan Tesař mluví o falešné snaze Václava Tallicha prosadit za nacismu Smetanu, což vedlo k jeho kolaboraci. – Jan Němec v krátkém vstupu konstatuje, že legenda o Daliborovi je jen jedna z dalších „českých krávovin“. – Manželé Válkovi mluví o Daliborovi v souvislosti s harmonií, což je podle nich psychosomatická rovnováha. – Podle Stanislava Miloty a Vlasty Chramostové je typickým znakem současné kultury odvozenost, tedy nepůvodnost. – Hana Librová vykládá o lidských katastrofách ve světě (např. HIV v Africe) a tom, že současné problémy přesahují rámec České republiky, že jsou „založeny“ univerzálně. – III. dějství. Klíč k Chaloupce strýčka Toma. Profesor Jan Keller rozvíjí svou teorii krachu společenské smlouvy, mluví o globalizaci a moci nadnárodních monopolů a obchodních řetězců. S tím prý souvisí i zánik národa. Vachek se však zmiňuje o národní identitě uchované jazykem. – Profesor Lubomír Mlčoch vysvětluje své výhrady ke kuponové privatizaci, jež nevedla ke vzniku kapitálového trhu, z čehož pramení i dnešní ekonomické problémy. – Keller vypráví, jak byl absurdně odsouzen jako ekoterorista. Mluví o neblahých důsledcích případného zavedení školného. – Jan Tesař se zmiňuje o tom, že český národ neměl na počátku devatenáctého století elitu, jejíž role se tak ujali představitelé kultury, umělci. Elita národa určuje normy jeho chování. Pokud elita selže (jako např. Tallich), objeví se to později v inferiornější rovině. Chování národa v době tzv. konsolidace bylo způsobeno selháním „svědomí národa“. O současné mocenské elitě a o jejím možném propojení se zločinem mluví Keller. – Vachek rozvíjí svou teorii o Daliborovi: ten převzal filozofické poselství od přítele Zdeňka, předá je prostřednictvím lásky Miladě, která se začne chovat proti řádu. – Jakub Polák se vrací ke známému případu z Písku a líčí peripetie následných soudů se skinheady. – Karel Vachek v jakési „chýši“ z knih konstatuje nad dětskou prostorovou knížkou, že klíčem k chaloupce strýčka Toma, jež je úkrytem v neštěstí, jsou slova: „Mám sen.“ – Na scéně vrcholí opera Miladinou smrtí a Jan Vodňanský zpívá v lóži píseň Maršálové. – Jan Keller mluví o roli Čechů ve sjednocené Evropě. Budou z nich prý skladníci a regulovčíci na křižovatce evropských dálnic. Zatímco král by se v takovém případě odstěhoval k moři (třeba do Portugalska), Dalibor (podle Vachka představitel změny, tvorby, vzpoury) zmizí kdesi ve skladišti. – Podle Tesaře bylo divadlo centrem národního usilování; divadelní jednání se tedy stalo předobrazem politického nebo národního jednání. – Profesor Machovec uzavírá s vírou, že národní odkaz se může projevit v tom, že bychom vytvořili spojnici mezi klasickými hodnotami Západu a Východu. Avšak podle Tesaře po konci představení můžeme dělat cokoliv (třeba i kolaborovat) a čekat, než přijde další představení, třeba velký happening (zvonění klíči), po němž se však opět dostaví lhostejnost… -tbk-

Účinkují

manželé Válkovi

Jan Antonín Pitínský

režisér inscenace Dalibora

Vladimír Chmelo

Vladislav v inscenaci Dalibora /alternace/

Roman Janál

Vladislav v inscenaci Dalibora /alternace/

Valentin Prolat

Dalibor v inscenaci Dalibora /alternace/

Jan Vacík

Dalibor v inscenaci Dalibora /alternace/

Pavel Červinka

Budivoj v inscenaci Dalibora /alternace/

Jiří Sulženko

Budivoj v inscenaci Dalibora /alternace/

Bohuslav Maršík

Beneš v inscenaci Dalibora /alternace/

Luděk Vele

Beneš v inscenaci Dalibora /alternace/

Aleš Briscein

Vítek v inscenaci Dalibora /alternace/

Jan Ježek

Vítek v inscenaci Dalibora /alternace/

Adam Zdunikowski

Vítek v inscenaci Dalibora /alternace/

Jindřiška Rainerová

Milada v inscenaci Dalibora /alternace/

Eva Urbanová

Milada v inscenaci Dalibora /alternace/

Dana Burešová

Jitka v inscenaci Dalibora /alternace/

Eva Dřízgová

Jitka v inscenaci Dalibora /alternace/

Zdeněk Havránek

soudce v inscenaci Dalibora /alternace/

Aleš Hendrych

soudce v inscenaci Dalibora /alternace/

Karel Dobrý

Zdeněk v inscenaci Dalibora

Pavel Vaněk

sbormistr

Jan Chalupecký

pomocný dirigent inscenace opery Dalibor

Roman Vítek

pomocný dirigent inscenace opery Dalibor

Jaroslav Krátký

klavírista v inscenaci opery Dalibor

Bohumil Kulínský

dirigent v inscenaci opery Dalibor

Štáb a tvůrci

Původní filmový námět

Karel Vachek

Scénář

Karel Vachek

Návrhy titulků

Pavel Kryml

Producent

Petr Oukropec

Spolupráce

Pavel Strnad

Hudba

Použitá hudba

Bedřich Smetana (Dalibor – opera)

Produkční údaje

Originální název

Kdo bude hlídat hlídače? Dalibor aneb Klíč k Chaloupce strýčka Toma

Český název

Kdo bude hlídat hlídače? Dalibor aneb Klíč k Chaloupce strýčka Toma

Anglický název

Who Will Guard the Guard? Dalibor or The Key for Uncle Tom's Cottage

Pracovní název

Kdo bude hlídat hlídače?

Kategorie

film

Typologie

dokumentárnídistribuční

Žánr

politický, esej

Země původu

Česká republika

Copyright

2002

Rok výroby

2001—2002

Produkční data

konec distribučního monopolu 31. 12. 2008

Premiéra

slavnostní premiéra 5. 6. 2003 (kino Fléda, Brno)
distribuční premiéra 12. 6. 2003 /doporučená přístupnost od 12 let/

Distribuční slogan

4. díl tetralogie Malý kapitalista vznikl spoluprací umělců Národního divadla s jeho návštěvníky.

Nositelé copyrightu

NEGATIV s.r.o.

Technické údaje

Délka

dlouhometrážní

Minutáž

245 min

Distribuční nosič

35mm

Poměr stran

1:1,37

Barva

barevný

Zvuk

zvukový

Zvukový systém/formát

mono

Verze

česká

Mluveno

česky

Podtitulky

bez titulků

Mezititulky

české

Úvodní/závěrečné titulky

české

Ocenění

Vítěz

Festival: Mezinárodní festival dokumentárních filmů, Jihlava

2002
Jihlava / Česká republika
Hlavní cena za nejlepší český dokumentární film roku 2002