Vlasta Chramostová

VLASTA CHRAMOSTOVÁ (nar. 17.11.1926, Brno – 6.10.2019, Praha) pocházela z rodiny elektroinženýra a úřednice. Po reálném gymnáziu studovala na brněnské konzervatoři (1941–45) a vystupovala na scéně Komorní hry. V době uzavření škol i divadel se během totálního nasazení v kuřimské letecké továrně vyučila zámečnicí. Po válce měla krátké štace ve Svobodném divadle v Brně a v Městském divadle v Olomouci. V letech 1946–49 vystupovala v Národním respektive Státním divadle v Brně (Svatá Jana, Počestná holka, Antigona) a od roku 1950 hrála v Ústředním divadle československé armády respektive Divadle na Vinohradech (Marie Stuartovna, Anna Karenina, Cyrano z Bergeracu, Mnoho povyku pro nic, Dalskabáty, hříšná ves, Čarokrásná ševcová, Zkrocení zlé ženy, Noc s leguánem), odkud musela v roce 1970 odejít. Působila ještě v Krejčově Divadle Za branou (1970–72; Racek, Oidipus – Antigoné) a jako host v Západočeském divadle v Chebu (1973; Matka Kuráž a její děti). Až po změně režimu se v roce 1990 stala čestnou členkou a od roku 1991 aktivní členkou Národního divadla v Praze (Falkenštejn, Je to tak – chcete–li, Oblak a valčík, Nobel, Bloudění, Kyanid o páté, Maryša, Lucerna, Pygmalión, benefice Tři životy), z něhož odešla v roce 2011. Byla jednou z předních českých hereček. Měla široký herecký rejstřík, v němž uplatňovala expresivitu projevu, temperament, nezlomnost a životní sílu. Kromě osudových postav hrála s úspěchem i komediální role. Ve filmu debutovala v roce 1949 hlavní rolí uvědomělé vedoucí mládežnické brigády Lídy Kolářové ve schematickém budovatelském dramatu Veliká příležitost. Následovaly postavy odbojářky Růženy Kubínové v okupačním dramatu Past (Národní cena 1950 za herecký výkon), manželky slabošského inženýra Racka v dalším dramatu Hra o život či milenky vůdce banderovců v Akci B. Pak hrála vedlejší role v řadě titulů a od počátku 60. let se uplatnila i v komediálních rolích: Marjánka v satiře Až přijde kocour, žárlivá manželka úředníka Jánského v Komedii s Klikou, kastelánova žena v Bílé paní či listonoška Marie Čeplová v Objížďce. Zcela odlišná byla zdánlivě nenápadná role manželky titulního hrdiny v adaptaci stejnojmenné knihy Ladislava Fukse Spalovač mrtvol. V 90. letech vynikla ve dvou postavách starých žen: jako matka titulního hrdiny ve vesnickém dramatu Je třeba zabít Sekala a jako cynická hospodyně Pepina ve filmu Kuře melancholik. Naposledy se na filmovém plátně objevila v roce 2011 jako babička v Havlově Odcházení (tutéž roli hrála i v divadelní inscenaci Davida Radoka v Divadle Archa). Od konce 50. let s vynucenou přestávkou účinkovala i v televizi, která jí rovněž přinesla řadu významných rolí v desítkách inscenací a televizních filmů. Dále v pořadech Psychominutky (1965) a Kulturní magazín Jizvy, jiskry, jistoty, na nichž se i autorsky podílela, a v seriálech Hrdinové okamžiku (1961), Soudničky (1967), Klapzubova jedenáctka (1967), Hraběnky (2007) a Zločiny Velké Prahy (2019). V 50. a 60. letech se věnovala rovněž dabingu. Byla nominována na Českého lva za hlavní ženskou roli (Je třeba zabít Sekala) a dvakrát za vedlejší ženskou roli (Kuře melancholik, Odcházení). Za ztvárnění herečky Ludmily Damiánové, která podepíše Antichartu, v televizním filmu PF 77 získala televizní cenu Elsa. Kromě jiných ocenění obdržela titul Zasloužilá umělkyně (1965), Cenu Národního výboru hlavního města Prahy za rok 1964 (1965), Cenu Svazu československých dramatických umělců za vynikající tvůrčí výkon (1967). Získala též Cenu svobody Poula Lauritzena (1989) od kodaňské Nadace Paula Lauritzena, Křišťálovou růži (1991) na Poděbradských dnech poezie, Čestnou medaili Tomáše Garrigua Masaryka (1997) od Masarykova demokratického hnutí, Cenu Masarykovy akademie umění (2007) za celoživotní dílo věnované českému divadlu, Zvláštní cenu kolegia Cen Thalie (2008), Čestný doktorát Janáčkovy akademie múzických umění v Brně (2018) a v roce 1998 jí její dlouholetý přítel Václav Havel jako prezident udělil Řád Tomáše Garrigue Masaryka III. třídy. Sama konstatovala, že prožila tři životy: před srpnem 1968, během normalizace a po listopadu 1989. Její slibnou kariéru ukončil v roce 1973 zákaz jakékoliv umělecké činnosti, který postihl i jejího druhého manžela Stanislava Milotu (9. 3. 1933 – 18. 2. 2019) kvůli jejich postojům k okupaci Československa v srpnu 1968 (kterou oba aktivně zachytili na filmový záznam). Represe vůči nim od StB zesílila, když se oba stali jedněmi z prvních signatářů Charty 77. Museli si přivydělávat domáckou výrobou lamp ze sklářského odpadu pod značkou MICHR. Ačkoliv byli na indexu a byli sledováni Státní bezpečností, provozovali bytové divadlo (Všecky krásy světa, Appellplatz II, Hra na Macbetha, monodrama o Boženě Němcové Dávno, dávno již tomu: Zpráva o pohřbívání v Čechách). Stanislav Milota pořídil filmové záznamy představení Hra na Macbetha a Dávno, dávno již tomu: Zpráva o pohřbívání v Čechách, které odvysílala rakouská televize ORF. Ještě na jaře 1989 byla Vlasta Chramostová odsouzena za opoziční činnost na tři měsíce podmíněně. Po sametové revoluci se naplno vrátila do veřejného i kulturního povědomí. Prožila bouřlivý život, který s nezvyklou otevřeností popsala v literárně cenných memoárech Vlasta Chramostová (1999), vydaných ve třech edicích a později zpracovaných a rozšířených ve dvou dílech Byl to můj osud: Na přeskáčku 1 a 2 (nakladatelství Academia, Praha 2018). Zmiňují se v nich zejména dvě osudové události, její závazek ke spolupráci s StB, který podepsala v roce 1957 a který skončil pro nulové výsledky v roce 1964. A smrt syna, jenž v necelých čtyřech letech zemřel při její autonehodě. V důsledku dramatických zásahů osudu se několikrát léčila na psychiatrii. Byla krátký čas členkou komunistické strany (1962–68) a členkou předsednictva Svazu československých dramatických umělců (1964–68). Vznikly o ní monografie Vlasta Chramostová (Otakar Blanda, 1963), rozhovor v knize Křehké otázky (Zuzana Maléřová, 1999), divadelní program Tři životy (Národní divadlo, 2006), sborník vydaný při příležitosti 24. festivalu českých filmů Finále 2011 S firmou MICHR Licht ist sicher! (editoři Jan a Ivana Lukešovi, 2011) a katalog Pocta Vlastě Chramostové (Libri prohibiti, 2016). Dále televizní dokumenty Konjunkturální portrét aneb Tři životy Vlasty Chramostové (TV–1992; r. Drahomíra Vihanová), GEN (TV–2001; r. Olga Sommerová), Paralelní portrét (2005; r. Jaroslav Brabec), Divadlo vzdoru (2017; r. Jaroslav Brabec) nebo nedokončený dokument Má Vlast(a) (2009; r. Marek Škarpa). – Po jejím předcházejícím vztahu s divadelním režisérem Karlem Novákem (1916–1968) byl prvním manželem Vlasty Chramostové v letech 1950–56 Bohumil Pavlinec (1920–1987), komunista a krátce ředitel brněnského rozhlasu, který v souvislosti s politickými procesy jako přítel Otto Šlinga upadl do nemilosti. Poté měla poměr s výtvarníkem Konrádem Babrajem (1921–1991), z něhož pocházel syn Konrád (1959–1963). A v roce 1971 se provdala za Stanislava Milotu, s nímž vytvořila nerozlučnou láskyplnou a často též ironicky jízlivou dvojici. Svého milovaného druhého manžela přežila o necelých osm měsíců. – Filmografie: (herečka, není–li uvedeno jinak) Veliká příležitost (1949; r. K. M. Walló), Past (1950; r. Martin Frič), Akce B (1951; r. Josef Mach), Nad námi svítá (1952; r. Jiří Krejčík), Tajemství krve (1953; r. Martin Frič), studentský kr. f. Ó ti lektoři (1953; r. Vladimír Svitáček), Bludný kruh (TV–1954; r. Pavel Blumenfeld), Veselý večer Leonida Lenče (TV–1954; r. Pavel Blumenfeld), Zvíkovský rarášek (TV–1954; r. Eva Sadková), Po noci den (1955; r. Jaroslav Mach), Rudá záře nad Kladnem (1955; r. Vladimír Vlček), Honzíkova cesta (1956; r. Milan Vošmik), Hra o život (1956; r. Jiří Weiss), Bomba (1957; r. Jaroslav Balík), Škola otců (1957; r. Ladislav Helge), studentský kr. f. Rodiče (1958; r. Milan Růžička), střm. dok. Oldřich Nový (1958; r. Jaroslav Mach; hlas), Kamenný host (TV–1958; r. Jiří Bělka), Kluci z Pavelské ulice (TV–1958; r. Jiří Bělka), Probuzení (1959; r. Jiří Krejčík), Andělé, které jsem ztratila (TV–1959; r. Jan Matějovský), Radúz a Mahulena (TV–1959; r. František Filip), Úklady a láska (TV–1959; r. Jiří Bělka), Paní Bovaryová (TV–1959; r. Eva Sadková), Zlé pondělí (1960; r. Milan Vošmik), Nejsme doma (TV–1960; r. František Filip), Rozrušená země (TV–1960; r. Jan Matějovský), Sbohem deštivé město (TV–1960; r. Eva Sadková), Spadla s měsíce (1961; r. Zdeněk Podskalský), Námluvy (TV–1961; r. Martin Frič), Bratři Jeršové (TV–1961; r. Jan Novotný), střm. f. Deštivý den (1962; r. Jiří Bělka), Tvrdohlavá žena a Zamilovaný školní mládenec (TV–1962; r. František Filip), Sgaranel lékařem (TV–1962; r. Jiří Bělka), Chvíle rozhodnutí (TV–1962; r. Jaromír Vašta), Modrý den (TV–1962; r. Eva Sadková), O korunu a lásku (TV–1962; r. Jan Novotný), Světáci (TV–1962; r. Jiří Bělka), Až přijde kocour (1963; r. Vojtěch Jasný), Letos v září (1963; r. František Daniel), Metelice (TV–1963; r. Antonín Moskalyk), Komedie s Klikou (1964, r. Václav Krška), Tři sestry (TV–1964; r. Karel Novák), Bílá paní (1965; r. Zdeněk Podskalský), Délka polibku devadesát (1965; r. Antonín Moskalyk), Lysistrata (TV–1965; r. Jiří Bělka), Kůzlátka, otevřete (TV–1965; r. Pavel Blumenfeld), Naši furianti (TV–1965; r. Václav Hudeček), Skotská s ledem (TV–1966; r. Pavel Blumenfeld), Dům na předměstí (TV–1966; r. Václav Hudeček), Večeře s dogou (TV–1967; r. Ludvík Ráža), Zlatý kočár (TV–1967; r. Eva Sadková), Nechte maličkých... (TV–1967; r. Jaroslav Dudek), Případ paní Luneové (TV–1967; r. Pavel Blumenfeld), Maratón (1968; r. Ivo Novák), Objížďka (1968; r. Josef Mach), Spalovač mrtvol (1968; r. Juraj Herz), Jegor Bulyčev (TV–1968; r. Jaroslav Dudek), Kardinál Zabarella (TV–1968; r. Jan Matějovský), Lásko, měj se hezky (TV–1968; r. Eva Sadková), Kaviár jen pro přátele (TV–1969; r. Jaroslav Dudek), Paní Bohdana (TV–1969; r. Jan Novotný), Romanetto (TV–1970; r. Eva Sadková), Bečička (TV–1970; r. Václav Hudeček), Kočka (TV–1970; r. Juraj Herz), Lítost (TV–1970; r. Evald Schorm), Michelup a motocykl (TV–1972; r. Ludvík Ráža), Třicet panen a Pythagoras (1973; r. Pavel Hobl; mluví), záznamy bytového divadla pořízené Stanislavem Milotou Hra na Makbetha (1978; odvysílala ORF pod názvem Play Macbeth a ČST v roce 1991) a Zpráva o pohřbívání v Čechách (1979; odvysílala ORF v roce 1983 a ČST v roce 1990), dokumenty Nový Hyperion aneb Volnost, rovnost, bratrství (1992; r. Karel Vachek; účinkující) a Co dělat? Cesta z Prahy do Českého Krumlová aneb Jak jsem sestavoval novou vládu (1996; r. Karel Vachek; účinkující), Je třeba zabít Sekala (1998; r. Vladimír Michálek), Kuře melancholik (1999; r. Jaroslav Brabec), Samota (TV–2001; r. Jaroslav Brabec), dok. Kdo bude hlídat hlídače? Dalibor aneb Klíč k Chaloupce strýčka Toma (2002; r. Karel Vachek; účinkující), PF 77 (TV–2003; r. Jaroslav Brabec), Odcházení (2011; r. Václav Havel). -tbk-