66 sezón

Vnuk-režisér zpovídá svou babičku Évu Samuelisovou na košické plovárně. Ta maďarsky vypráví, že se jeho praděd Eugen Kriszt narodil v Rumunsku a měl stejné problémy s průduškami jako má nyní on. Lékaři mu tenkrát doporučili, aby se odstěhoval k moři, ale on byl pracovně přeložen jen do Košic. Od té doby se nikomu z rodiny dlouhá léta nepodařilo dostat se na mořský břeh; museli se spokojit s plovárnou. – Starší muž pozoruje modely lodí, brázdící hladinu bazénu. Vypadají, jako by byly na skutečném moři. – Muž u vysílačky zjišťuje, jaké je právě počasí u Středozemního moře. – Polonahé slečny se opalují na střeše zdejšího paneláku. – Radioamatér se může spojit i s Japonskem a Austrálií, aby slyšel mořské vlny. – Babička se narodila 28. října 1920 v Poštovej ulici; je tedy o dva roky mladší než republika. Jako malá tam vypadla z okna. Náhodou ji zachránil kolemjdoucí, opravdový námořník. – Muž u bazénu říká, že když my nemůžeme jít k moři, moře může přijít k nám. – Babička vzpomíná, že pradědeček rád plaval, ale tehdy ještě tato plovárna neexistovala. – Starý pamětník sleduje plovárnu z okna paneláku, za mlada byl prý fešák a děvčata se za ním otáčela. – Režisér vyleze s radioamatérem na střechu a pokukují po opalujících se dívkách. – Filmový štáb se prochází mezi slunícími se lidmi. – Muž na střeše tvrdí, že všechno to, co se kolem nás děje, je vlněním. – Starý pamětník sleduje černobílý filmový záznam z plovárny, cítí se, jakoby mu bylo dvacet let. – Babička se dvěma kamarádkami prochází plovárnou; vzpomínají na nápadníky z mládí. Vnuk je požádá, ať se svléknou do plavek. Staré dámy prohlásí, že bývaly mladé a krásné; teď už jsou jen krásné (prostřihy se starým filmem). I pamětník připomíná děvčata, svádějící muže. – Vnuk se ženami diskutuje o dávné a dnešní plavkové módě. Babička říká, že si chlapci cenili nejvíce její postavy. Starý pamětník mluví o ženách z archivního filmu, dohaduje se o jejich osudu. – Muž slepí malý model letadla. – Vnuk se dále vyptává babičky a jejích společnic, zda mladí lidé myslí na stáří a na smrt. Ony začaly přemýšlet o smrti až za války, když někteří jejich známí zahynuli. – Mária vzpomíná na den, kdy s manželem plavali v bazénu a nad nimi proletěla letadla. Režisér ji požádá, jestli by tu situaci nemohli nyní natočit, ale ona odmítne. Hledají tedy mezi návštěvníky mladou dublérku. – Muž na střeše vypráví, že během bombardování sloužil v rozhlase. – Mária objeví dívku Zuzanu. Společně uvažují, zda jí bude mladá žena podobná, až zestárne. – Zuzana jako Mária plave v bazénu a vypráví, jak to probíhalo, když v roce 1941 letadla shazovala bomby. Muž s modelem letadla konstatuje, že bomby dopadly přímo do středu města. – Babička zná lidi, kteří se na plovárně seznámili a pak se vzali. – Joli Brémerová chodila se snoubencem na plovárnu každý den. – Babička má svůj vlastní výklad zdejších lásek: ve vesmíru se prý chce všechno spojovat a plovárna je takovým modelem vesmíru. – Režisér požádá Joli, aby na plovárně našla manželova dvojníka. Stará dáma však shledá trochu podobnosti jen v kameramanovi. – Muž na střeše vypráví, jak v roce 1942 narukoval na vojnu, kde byl spojařem. – Ženy se zmíní o proslulé obyvatelce Košic, která nosila na rameni papouška a věštila osud. – Éva Samuelisová za války pracovala na velitelství, kde vypisovala povolávací rozkazy. Zařídila, aby místo jejího budoucího muže narukoval někdo jiný. Manžel Joli Brémerové byl odvelen již dva dny po svatbě. Poslední zprávu od něj dostala 10. ledna 1943. – Muž na střeše objasňuje způsob, kterým pozůstalí dostávali vyrozumění o úmrtí vojáků. – Babičce bylo Joli moc líto, když dostala zprávu o nezvěstném muži. Joli dodnes neví, jestli padl, nebo se dostal do zajetí. Občas však má pocit, že je tu s ní. – Vnuk se vyptává babičky, zda by chtěla znát svoji budoucnost; ona to nepotřebuje, ví, že brzy přijde konec. – Oblíbená píseň Joli Brémerové je Neříkej nikdy, že všechno máš za sebou. – Pod vodou bazénu plavou vojáci v uniformách. – Údržbář ukazuje čerpadla, „srdce“ koupaliště. – Plovárnu postavil otec Kateřiny Pošové, ing. arch. Hugo Barkány, v roce 1936. V dětství tu trávila každé léto, naučila se tady plavat. – Babička vzpomíná na kamarádku, která obdivovala jednoho staršího muže. Posléze zjistila, že to byl Hitler. Na plovárně se promenuje jeho dvojník, kterého režisér vybral při castingu. – Kateřina Pošová byla na plovárně naposledy v roce 1943. - Odpočívající dívka čte z Bible o potopě. – Paní Kateřina vzpomíná na koncentrační tábor. – Laborantka odebírá vzorky vody a sleduje v mikroskopu shlukující se mikroorganismy (připomínající hemžení lidí v bazénu). – Na setmělé plovárně paní Pošová rekapituluje poslední okamžiky života maminky v lágru. Trpí pocitem viny, že zavinila její smrt. – V bazénu hrají plavci vodní pólo. – Radioamatér vypráví, jak se na konci války dostal do ruského zajetí a jak tam opravil rádio, z něhož se pak dozvěděli o míru. – Režisérův praděd zemřel, aniž spatřil moře. – Modelář v dílně přibližuje stavbu malých replik lodí. – Peter Kerekes se ptá svého otce, také režiséra, proč nenatočil film o plovárně. Poté zpovídá muže, jenž sem chodí již od roku 1943 a jehož rodina vlastnila v Košicích pivovar. – Podle otce se po válce na plovárně scházeli lidé všech národností. Vysvětluje svou „bazénovou teorii“: když se člověk narodí, má přidělený jeden bazén plný alkoholu. Jak roste, dostává se do větších bazénů, ale neví, kdy je dopije. – Muž tvrdí, že kdyby mu vrátili pivovar zpět, tak by naplnil celý bazén pivem. – Těhotná žena konstatuje, že si připadá jako chodící plovárna. Vedle ní na dece leží meloun. Po roce je tatáž žena na plovárně s maličkou dcerou Katkou. – U stolu v bistru chybí mezi přáteli muž, který zemřel. Režisér se jeho přátel vyptává, kde se plavci setkají po smrti. Prý z nich možná budou žáby. Partička pod vodou hraje karty. – Podle dalšího pamětníka byl v roce 1968 o koupališti natočen dokument, ale ten se ztratil. Muž a jeho kamarád líčí, jak „lovili“ na koupališti holky. – Invalidní fotograf připisuje bazénu zásluhu za vznik sportovního potápění v Košicích. On sám byl postřelen do hlavy, když v srpnu 1968 natáčel okupaci, a od té doby je upoután na vozík. – Dva přátelé vyprávějí, jak kvůli Rusům vypustili na koupališti všechnu vodu. Teď si v prázdném bazénu kopou s míčem. – Radioamatér popisuje metody StB, pro niž rušil vysílání Svobodné Evropy. – Babička, bývalá učitelka, čte posudek, jímž byla zdůvodněna její žádost o rekreaci u moře. V roce 1974 se konečně s manželem mohli vydat do Jugoslávie. – Návštěvník předvádí sbírku lahviček s vodou z různých moří. Štáb je "odkoupí" a vylije. – Údržbář vypouští vodu z bazénu do kanalizace. Ta odtud teče do řeky a do moře. – Babička vypráví o putování duší. Vnuk si s ní promítá rodinné diapozitivy od moře... -zz-