KATEŘINA POŠOVÁ (vl. jm. Katarina Bárkány, podruhé provdána jako Kateřina Moravcová a potřetí Pošová; nar. 12.4.1930, Kežmarok – zemřela 5. dubna 2008, Praha, po delší těžké nemoci) vyrůstala v maďarsko-židovské rodině architekta a stavitele v Košicích, kde navštěvovala maďarské klasické gymnázium. Jako čtrnáctiletá byla s rodiči v červnu 1944 deportována do Osvětimi a dále do koncentračních táborů v Lotyšsku a Německu. Po válce se do Košic vrátila sama a místo dokončení studií založila rodinu. Od roku 1949 žila v Praze, kde byla technickou kresličkou (1949-53), organizátorkou pořadů v Maďarském kulturním středisku (1954-63), produkční v Televizní filmové tvorbě Československé televize (1964-65) a následně referentkou pro tisk a propagaci v Krátkém filmu Praha (1965-70). Po okupaci 1968 působila ve svobodném povolání jako tlumočnice z maďarštiny (zejména na domácích filmových festivalech). Současně psala do filmových periodik (Film a doba, Filmový přehled, Kino, Záběr a jiné) i denního tisku zasvěcené články především o maďarské kinematografii a o dokumentární a animované tvorbě. Soustavně se věnovala i překladatelství; přeložila řadu děl významných maďarských autorů (mimo jiné Imre Kertész, István Örkény, Miklós Hubay, György Konrád, György Schwajda, Boris Palotaiová, György Spiró). Pro českou kinodistribuci a televizi otitulkovala kolem sto padesáti maďarských filmů. Je autorkou monografií o Zoltánu Fábrim (1983), Mari Törőcsikové (1988) a Jiřím Menzelovi (1992), jehož doprovázela při jeho tvůrčích pobytech v Maďarsku. S Pavlou Frýdlovou vydala pozoruhodnou autobiografickou knížku Jsem, protože musím... (Prostor, Praha 2003), jejímž základem byl deník, psaný v koncentračním táboře formou dopisů otci, jehož naposledy viděla na osvětimské rampě. Za zásluhy o zprostředkování maďarské kultury v Čechách obdržela Malý kříž Řádu Maďarské republiky (1995). Jejím třetím manželem byl od roku 1967 filmový dramaturg, scenárista, publicista a kunsthistorik Jan Poš (1920-1996). -fik-
