Hoří, má panenko

Anotace

Hořká komedie Hoří, má panenko je posledním českým filmem Miloše Formana a zároveň poslední společnou prací přátelského tria, tvořeného Formanem, Ivanem Passerem a Jaroslavem Papouškem (spolupráce s kameramanem Miroslavem Ondříčkem však pokračovala i nadále). – Zdánlivě prostý záznam průběhu jednoho zimního hasičského plesu (natáčelo se ve Vrchlabí) s ústředními motivy hledání kandidátek na královnu plesu a rozkrádané tomboly se mění v tragikomedii, když během bálu vyhoří chalupa a její starý majitel ve spontánní sbírce dostane od lidí bezcenné lístky z totálně vykradené tomboly. – Tvůrci opět používají metodu paradokumentárního filmu; z množství postav (představovaných neherci; je mezi nimi i pozdější zpěvačka Olga Blechová) se vynořují více exponovaní jednotlivci (předseda plesového výboru, hlídač tomboly, trojlístek „vybíračů“ uchazeček apod.). Ti se objevují v různých epizodách, těžících zejména ze situační komiky a opírajících se o místy černý humor, o různé „trapasy“ a o odposlechnuté komické dialogy. – Snímek, patřící k vrcholným dílům české nové vlny, zčásti financoval italský producent Carlo Ponti. Ten však po zhlédnutí díla, jež považoval za urážlivé a morálně nepřijatelné, odstoupil od smlouvy (pod malichernou záminkou, že režisér nesplnil požadovanou metráž 2 400 m) a trval na vrácení svých peněz (80 000 dolarů). Ty chtěl Filmexport vymáhat po Formanovi, který se tak dostal do obtížné situace. Naštěstí francouzští filmaři, v čele s Claudem Berrim a Françoisem Truffautem, odkoupili Pontiho podíl, a získali tak mezinárodní práva (což se jim samozřejmě vyplatilo). Pontiho názor ovšem sdíleli i komunističtí papaláši (ale i část domácí a zahraniční kritiky), snažící se co nejvíce omezit distribuci snímku, jenž posléze skončil v trezoru. Využili k tomu i protestů hasičů, kteří se cítili zesměšněni (v březnu 1968 byl na kopiích připojen titulek, že film není namířen proti požárníkům). – Hoří, má panenko byl po digitálním restaurování Markety Lazarové dalším titulem z projektu úpravy filmů ze zlatého fondu české kinematografie. Digitálně restaurovaná verze vznikla péčí Nadace české bijáky, Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary a Národního filmového archivu za přispění Ministerstva kultury České republiky. Restaurátorské práce proběhly ve společnostech Universal Productions Partners a Soundsquare pod dohledem odborné skupiny a za účasti Miroslava Ondříčka. Při digitalizaci obrazu se vycházelo z originálního negativu eventuelně duplikačního pozitivu. Digitalizace zvuku vycházela z optické zvukové stopy na kombinované kopii z roku 2009 ze zlínských laboratoří a z dochovaných magnetických záznamů z barrandovských laboratoří. Film byl v kinech uváděn ve formátu DCP. Digitální úprava byla ovšem opět převedena na kombinovanou filmovou kopii 35mm se zvukovým formátem Dolby Digital. – V textu užíváme dobový termín požárník, který za socialismu nahradil obvyklé pojmenování hasič. -tbk-

Legendární tragikomedie, kterou se tehdy pětatřicetiletý Miloš Forman v roce 1967 rozloučil s českou částí své režisérské tvorby, patří k nejvýstavnějším kouskům z rodinného stříbra domácí kinematografie. Nelaskavé líčení průběhu jednoho venkovského hasičského bálu se dnes počítá k mistrovským dílům československé nové vlny, ve své době se však film dočkal odmítnutí jak ze strany státní kinematografie, tak (nečekaně) ze strany zahraničního koproducenta Carla Pontiho. Domácí diváci si Formanova snímku v kinech moc neužili: po premiéře v prosinci 1967 se promítal jen několik týdnů. Potom byl stažen z distribuce s tím, že údajně hrubě zkresluje a očerňuje socialistickou realitu. Potlačena v dobových médiích byla skutečnost, že snímek, který měl navždy zmizet v pomyslném trezoru normalizačních cenzorů, získal nominaci na Oscara v kategorii nejlepší neanglicky mluvený film. K domácímu publiku se tragikomedie Hoří, má panenko vrátila až v době perestrojky v roce 1988. Po listopadu 1989 filmová kritika obdařila snímek statutem nelítostné satiry na komunistickou společnost šedesátých let. Sám Forman ovšem své dílo odmítal vnímat jen jako podobenství o konkrétní době. Uplývající čas skutečně odkrývá nadčasové kvality díla, jež je především mrazivě temnou mozaikou lidské trapnosti, inscenovanou v reálu, s neherci a v navenek živelné formě. Ubohosti ve filmu se samozřejmou bezostyšností propadá kolektivní hrdina – navenek slušní občané, kteří odkrývají své slabiny při volbě venkovské královny krásy, během rozkrádání tomboly či hašení ničivého požáru sousedovy chalupy. V restaurované verzi, která vznikla v úzké spolupráci s kameramanem Miroslavem Ondříčkem, chybí úvodní titulek upozorňující na to, že snímek není namířen proti hasičům. Ten byl do filmu přidán dodatečně – v březnu 1968 – jako reakce na uměle vyvolané protesty údajně pobouřených českých hasičů. -ap-

Obsah

Poznámka

Text k písni Hoří!, jejíž refrén dal jméno filmu, napsal Fanda Mrázek, ale zde je skladba uvedena pouze v orchestrální podobě. Mimopražská premiéra se uskutečnila ve Vrchlabí v říjnu 1967.

Film byl v roce 2012 digitálně restaurován.