Miroslav Ondříček

MIROSLAV ONDŘÍČEK (nar. 4.11.1934, Praha – zem. 28. března 2015, Praha) pocházel z žižkovské živnostnické rodiny (matka vlastnila malé dámské kloboučnictví a otec s dědečkem měli holičství). Z kádrových důvodů nemohl studovat zamýšlenou obchodní akademii a nastoupil jako pomocný dělník do výroby. Vyučil se filmovým laborantem v barrandovských laboratořích (1950-53) a později absolvoval večerní školu filmové tvorby při FAMU (1957-59). Už během učení asistoval při natáčení zpravodajských snímků, v letech 1953-56 působil jako asistent kamery Studia zpravodajských a dokumentárních filmů, kde mj. spolupracoval na natáčení sportovních přenosů pro ČST. V roce 1956 přešel do FSB a postupně pracoval jako asistent kamery a druhý kameraman celovečerních filmů, snímaných Janem Čuříkem, Jaroslavem Tuzarem a Jaroslavem Kučerou. Samostatně debutoval diptychem Konkurs, s jehož režisérem Milošem Formanem si porozuměl natolik, že se stal jeho téměř výhradním kameramanem i po jeho odchodu do USA. Spolupracoval ovšem i s dalšími českými režiséry jak z nové vlny (Ivan Passer, Jan Němec, Jaroslav Papoušek) tak mimo ni (Zdeněk Podskalský, Jiří Krejčík, Otakar Vávra, Ota Koval, Štěpán Skalský). Během natáčení Lásek jedné plavovlásky se seznámil s Lindsayem Andersonem, s nímž pak natočil střm. film Bílý autobus, čímž se mu otevřela cesta k práci v zahraničí. Slibně se rozvíjející aktivitu přerušil normalizační zákaz tvorby v cizině; později se přidružily i zdravotní problémy a vážný pracovní úraz (způsobený pyrotechnikou) při realizaci Vávrova Temného slunce. Navzdory nepřízni okolností mohl od konce 70. let v mezinárodní kariéře pokračovat. Někteři američtí filmaři (George Roy Hill, Robert Mandel či Penny Marshallová) využívali Ondříčkovy schopnosti a kvality i opakovaně. Od západoněmeckého filmu Leopolda Laholy Pražská legenda se příležitostně věnoval i práci televizní, viz např. recitál Hany Hegerové „Co nikdy nepochopím…“ (1968; r. Ján Roháč), pořad Pět písní Zory Kolínské (1968; r. Ján Roháč), záznamy hudebních děl Slovácká suita (1976) a Antonín Dvořák: Symfonie č. 9 e-moll, op. 95 Z Nového světa (1977). K dominantním vlastnostem, jež Ondříčka řadí mezi světovou kameramanskou elitu, patří pronikavé vidění souvislostí, smysl pro emotivní obrazové vyjadřování jednotlivých scén a motivů, mimořádný cit pro barvu a atmosféru a v neposlední řadě i vytříbený vkus. Kromě dvou nominací na Oscara (Ragtime, Amadeus) získal Cenu BAFTA (Amadeus). Jeho kameramanské mistrovství mu vyneslo i mnohá ocenění za celoživotní tvorbu: Český lev (2000), Mezinárodní cena Americké asociace kameramanů (ASC) (2004), Křišťálový glóbus na MFF v Karlových Varech (2004), Cena za celoživotní dílo A.Č.K. (2005), státní vyznamenání Medaile Za zásluhy v oblasti kultury a umění (2006), Zvláštní cena MFF Camerimage v Lodži (2007), Zlatá kamera na MFF Art Film v Trenčianských Teplicích/Trenčíně (2008) a Cena Vladislava Vančury (2009). Byl prezidentem České filmové a televizní akademie a patronem Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku (škola nese jeho jméno od roku 2005). Aktivně působil ve vedení fotbalového klubu Slavia Praha. Kameramanův profil zachycují krátké a středometrážní dokumenty Miroslav Ondříček pohledem Ivana Vojnára (TV-1993) z cyklu GEN, Povolání: kameraman (TV-1994; r. Miloslav Šmídmajer), Portrét Miroslava Ondříčka (2006; r. Jan Foukal) a Miroslav Ondříček (2008; r. Martin Šulík) z cyklu Zlatá šedesátá. Spolu se M. Šmídmajerem, který mu věnoval monografii Miroslav Ondříček (ČSFÚ, Praha 1990), napsal Ondříček memoárovou knihu Tudy jenom procházíme (XYZ, Praha 2011). Jeho synem je filmový a divadelní režisér a producent David Ondříček (nar. 1969). – Filmografie: (asistent kamery) Váhavý střelec (1956; r. Ivo Toman), Snadný život (1957; r. Miloš Makovec), Zde jsou lvi (1958; r. Václav Krška), Dnes naposled (1958; r. Martin Frič), Cesta zpátky (1958; r. Václav Krška), Holubice (1960; r. František Vláčil), Kouzelný den (1960; r. Jan Valášek), střm. f. Deštivý den (1962; r. Jiří Bělka); (II. kameraman) Konec jasnovidce (1957; r. Ján Roháč, Vladimír Svitáček), Králíci ve vysoké trávě (1961; r. Václav Gajer), kr. f. Střevíčky (1961; r. Miroslav Ondráček), Až přijde kocour (1963; r. Vojtěch Jasný), Křik (1963; r. Jaromil Jireš), Démanty noci (1964; r. Jan Němec), kr. f. Fádní odpoledne (1964; r. Ivan Passer), všechny povídky z pásma Perličky na dně (1965); (kamera, není-li uvedeno jinak) střm. filmy Kdyby ty muziky nebyly (1963; r. Miloš Forman a Konkurs (1963; r. Miloš Forman), uvedené v distribuci společně pod názvem druhého z nich, Lásky jedné plavovlásky (1965; r. Miloš Forman), Intimní osvětlení (1965; r. Ivan Passerr; spol. kam.), Mučedníci lásky (1966; r. Jan Němec), střm. f. The White Bus (1967, Bílý autobus; r. Lindsay Anderson – TV), Hoří, má panenko (1967; r. Miloš Forman), Prag Legende (TV-1967, Pražská legenda; r. Leopold Lahola), Kdyby… (1968, If….; r. Lindsay Anderson), Tělo Diany/Le corps de Diane (1969; r. Jean-Louis Richard), Taking Off (1971, Taking Off; r. Miloš Forman), Slaughterhouse-Five (1972, Jatka č. 5; r. George Roy Hill – TV), Homolka a tobolka (1972; r. Jaroslav Papoušek), O Lucky Man! (1973, Šťastný to muž; r. Lindsay Anderson – TV), Televize v Bublicích aneb Bublice v televizi (1974; r. Jaroslav Papoušek), Drahé tety a já (1974; r. Zdeněk Podskalský), Dvojí svět hotelu Pacifik/Zaklęte rewiry (1975; r. Janusz Majewski), Hřiště (1975; r. Štěpán Skalský), Konečně si rozumíme (1976; r. Jaroslav Papoušek), Jakub (1976; r. Ota Koval), Příběh lásky a cti (1977; r. Otakar Vávra), Nechci nic slyšet (1978; r. Ota Koval), Božská Ema (1979; r. Jiří Krejčík), Vlasy (1979, Hair; r. Miloš Forman), Temné slunce (1980; r. Otakar Vávra), Ragtime (1981; r. Miloš Forman – V), Svět podle Garpa (1982, The World According to Garp; r. George Roy Hill – V), Silkwoodová (1983, Silkwood; r. Mike Nichols), Amadeus (1984, Amadeus; r. Miloš Forman), Heaven Help Us (1984, Seminaristé; r. Michael Dinner – TV), Smrtící triky (1985, F/X; r. Robert Mandel), dok. Vzdálená harmonie (1987, Distant Harmony; r. DeWitt Sage), Big Shots (1987, Frajeři; r. Robert Mandel), Blázinec (1988, Funny Farm; r. George Roy Hill – V), Valmont (1989, Valmont; r. Miloš Forman), Čas probuzení (1990, Awakenings; r. Penny Marshallová), Velké vítězství (1992, A League of Their Own; r. Penny Marshallová), Let It Be Me (1995, Kéž bych to byl já; r. Eleanor Bergsteinová – TV), Kazatelova žena (1996, The Preacher’s Wife; r. Penny Marshallová – V), Riding in Cars with Boys (2001, Kluci v mém životě; r. Penny Marshallová – V). -fik-