Neúplné zatmění

Čtrnáctiletá Marta Rezková ztratila téměř zrak. Žije s maminkou a mladší sestrou Zuzanou a stále doufá, že se zcela uzdraví a bude zase vidět. Z vyslechnutého rozhovoru matky a lékaře se dozví, že nemá příliš naděje. Dozví se také, že příčinou jejího oslepnutí mohl být nějaký úraz, spojený s otřesem mozku. Martě se vybaví vzpomínka na svůj pád z řetízkového kolotoče, který zavinila Zuzana. Sestře tehdy slíbila, že nikdy nic nikomu neřekne. Na radu lékařů odveze matka Martu do Ústavu pro děti se zbytkem zraku. Marta se v Ústavu uzavře do sebe, nácvik praktických dovedností pro slepce provádí mechanicky a apaticky. Rozhodne se pro sebevraždu a slova na rozloučenou namluví na magnetofonovou kazetu. Změna v Martině životě nastane po příjezdu psychologa Moše, který chce v Ústavu pokračovat ve své práci o smyslových představách. Citlivá Marta je pro jeho výzkum vhodným objektem. Společná sezení postupně Martě navrátí ztracenou jistotu, ale mají i svá úskalí. Marta se na mladého muže příliš citově upne. Moš má v Brně na sympoziu předložit svou práci odborné veřejnosti a vezme s sebou Martu. Jeho výzkum se však nesetká s úspěchem a oba se vrátí rozladěni. Moš se přichystá k odjezdu. Na Martu v Ústavu čeká Zuzana a dívka se rozhodne poslat po ní matce kazetu. Na polorozpadlém balkonu, kde ukryla kazetu, ji spatří odcházející Moš a běží za ní. Dívka dá kazetu sestře. Moš vede s Martou zásadní rozhovor. Mimo jiné také ocení, jak mu pomohla s prací a jak s ní poznal řadu věcí. Marta si náhle uvědomí sebe samu. Ještě stačí dojet autostopem do Prahy a zničit kazetu dřív, než si ji matka může přehrát. Marta nalezla ztracenou rovnováhu a věří, že dokáže žít i se svým handicapem.