Červená

Soňa Červená konstatuje u busty, jíž byla modelem asi ve dvaceti, že každý odžitý rok považuje za boží dar. Při příležitosti devadesátin obdržela od ministra kultury Daniela Hermana titul Dáma české kultury. Na hřbitově sleduje osazování žulového náhrobního kamene (podle návrhu renomovaného architekta Josefa Pleskota) k hrobce pradědečka, kde bude pohřbena i ona. Pěvkyně sbírá dechové nástroje, jež vytvořil právě on, Václav František Červený (1819–1896), nástrojař evropského významu. Jeden z nich nedávno objevila v Hamburku. Opatruje i portrét otce Jiřího Červeného (1887–1962), zakladatele legendárního kabaretu Červená sedma. Od něj, bohéma, muzikanta a textaře, získala hudební vzdělání. Matku Žofii Veselíkovou, tíhnoucí ke společenskému životu, obdivovala pro krásu a vtip, ale těsné vztahy spolu neměly. Vyrůstala ve výchově schwester Břízy. Dnes sdílí domácnost s nalezenou kočkou. Pojem domov v ní vyvolává rozpaky: nikdy ten pravý nepoznala, proto šla raději „svou cestou“. – Soňa dál probírá nástroje po pradědovi. Lituje, že jí chybí „český saxofon pro amerického černocha“, který předek zkonstruoval, ale kvůli horentním poplatkům si jej nedal patentovat; na výstavě v Paříži si podobu instrumentu údajně přivlastnil Adolphe Sax. Praděd byl po otevření továrny (fungující dodnes) úspěšný, získal mj. zakázku na veškeré žesťové nástroje pro rakousko-uherskou armádu. – Soňu v emigraci morálně podporovala sestřenice z matčiny strany; nechyběla na žádné její premiéře. – Rodinná hospodyně zbožňovala operu a brala Soňu s sebou do Národního divadla. Dívku fascinovala Carmen, kvůli níž zatoužila po pěvecké kariéře. – Červená prochází Národním divadlem a promlouvá k bustě obdivované Emy Destinové. – Na začátku války byli rodiče už dávno rozvedení. Matka dala Soňu zapsat na pražskou konzervatoř. Dívka porušovala „dobré mravy“, a proto za trest skončila v hospodyňské škole v Dolní Rovni u Pardubic. Otec se ocitl v Terezíně kvůli záměně výrazů komponista/komunista. – V domě, v němž Soňa vyrůstala a jenž zčásti patřil Červeným, sídlí dnes Archiv bezpečnostních složek. Jsou zde uloženy spisy o celé rodině, včetně fotografií matky před a po návratu z koncentračního tábora Ravensbrück. – Matce, narozené v Sudetech, nabídli Němci občanství. Často ji navštěvovali na panství Veselíkov, které zdědila po svém druhém manželovi Karlu Veselíkovi (zemřel v roce 1938). Měli zálusk na její majetek, a tak ji poslali do koncentračního tábora. – Červená až nyní navštíví zmíněný lágr, kde matka přežívala v takzvaném českém baráku společně s lidickými ženami. – Ke konci války se Soňa sblížila s Františkem Slabým, zapojeným do odboje. Se sňatkem snoubenci čekali na matku, která došla z lágru čtyři neděle po propuštění. – Z exilu se vrátili Jan Werich a Jiří Voskovec. Červenou k nim nasměrovala profesorka herectví Wegenerová; hledali zpěvačku a herečku pro roli Káči Maršálkové v muzikálu Divotvorný hrnec, kterou nadaná adeptka získala. – Pěvkyně zhlédne nastudování Divotvorného hrnce v divadle Semafor. Jiří Suchý Soňu jako Káču kdysi obdivoval. – Po Únoru 1948 byl Slabý kvůli buržoaznímu původu označen za nepřítele a narychlo přeběhl na Západ, jeho žena však nemohla opustit matku ani angažmá. Manželé se už nikdy neviděli. – Po válce byla Žofie Veselíková rehabilitována z obvinění kolaborace s nacisty. Snažila se získat zpět majetek. Po komunistickém puči byla zatčená. Ve věznici v Ruzyni požila podstrčenou dávku luminalu, v bezvědomí ji převezli do Borůvkova sanatoria v Legerově ulici. Až nyní Soňa zjistí, že tam, kde se narodila, matka zemřela. V ústavu patologie se vrací do minulosti: když se dozvěděla, že je matka mrtvá a má být pohřbena ve společném hrobě, tajně tělo získala a uložila je do rodinné hrobky na Vyšehradě. – Po emigraci manžela a úmrtí matky byla Červená v ohrožení. Hostovala jako Carmen ve Smetanově divadle, ale ze slíbeného angažmá v Národním divadle sešlo po zásahu tamních odborů. Po úspěchu ve filmu Poslední mohykán (1947) zjistila, že ji sleduje StB. Aby se vyhnula pronásledování, přijala angažmá v Brně jako třetí altistka. Tam ji objevili východoněmečtí divadelní kritici. Doporučili ji do Berlínské státní opery. Červená přislíbila hostování, ale pas získala až po opakovaných urgencích. – Východní Berlín byl v roce 1958 stále v troskách. Pěvkyně se ubytovala v jediném nevybombardovaném křídle hotelu Adlon. Nyní prochází právě rekonstruovanou budovou opery Unter den Linden. Vzpomíná na první roli Končakovny z opery Kníže Igor, která jí otevřela cestu k trvalému angažmá. Na vyžádání odjela za Herbertem von Karajanem. Přednes árií z Maškarního plesu a z Figarovy svatby ho uchvátil a přislíbil jí spolupráci v Salcburku. – Za roli v Orfeovi získala Soňa titul komorní pěvkyně. Na ceremoniálu chyběl otec, který nedostal pas. – Umělkyně dokáže zazpívat tři oktávy, je altistka i mezzosopranistka. Za důležitou považuje barvu hlasu a klade důraz na jeho kultivaci. – Po Jiřím Červeném se jmenuje kdysi bezejmenná ulička na Kampě, o níž složil těsně před smrtí báseň. S otcem se Soňa naposledy setkala v restauraci U Malířů. S pochopením přijal její sdělení, že se z ciziny asi nevrátí. – Stavba Berlínské zdi (1961) a uzavření přechodu pro cizince urychlilo rozhodnutí Červené emigrovat. Díky lži projela 4. 1. 1962 Checkpoint Charlie bez potřebného povolení z velvyslanectví. – Během pobytu v utečeneckém táboře dostala Červená nabídku na dvouletou smlouvu do Deutsche Oper v Západním Berlíně. Začalo se jí dařit: po následném angažmá ve Frankfurtu přijala pozvání od sanfranciské opery, kde byla obsazena do osudové role Carmen vedle slavného tenoristy Maria Del Monaca. Part Carmen zpívala více než stopadesátkrát na třech různých kontinentech v největších operních domech s velkým ohlasem. Kumšt, do kterého napřela veškerou energii, jí dával sílu nepřipouštět si stesk či samotu. – Červená prožila „uvolněný“ třicetiletý vztah s (nejmenovaným) manažerem světových orchestrů. Společně sdíleli vášeň pro hudbu, ale ani jeden nebyl schopen opustit náročné povolání. Až do jeho smrti si denně psali a telefonovali. – Červená preferuje přednes oper v jejich původním jazyce. Proto v San Franciscu přemluvila vedení k nastudování Janáčkovy Její pastorkyně v češtině. – Rafael Kubelík v roce 1968 v Mnichově pěvkyni odradil od návratu do vlasti. Oprávněně nevěřil ve změnu politického kurzu. V Americe se setkala s Jiřím Voskovcem. Oslovoval jí pořád Kačenko. – V roce 1989 hostovala Červená v Rakousku. Když zjistila, že se bourá Zeď, vypravila se do Berlína a vzápětí do rodné Prahy, kde se však cítila být cizinkou. Proto jí přišla vhod nabídka spolupráce z Hamburku od činohry Thalia, kde poznala amerického režiséra Roberta Wilsona. Obsadil ji do muzikálů The Black Rider (hudba Tom Waits), Elis (Tom Waits), Time Rocker (Lou Reed) a Poetry (Lou Reed). Až po desetiletém angažmá se pěvkyně vrátila do Prahy. Ve vysněném Národním divadle ji do Janáčkovy opery Osud obsadil právě Robert Wilson. Výjimečnou roli pak dostala v komorní opeře-procesu o Miladě Horákové Zítra se bude..., kterou přímo pro ni napsali Aleš Březina a Jiří Nekvasil. Dcera Horákové Jana Kánská zpočátku neměla k projektu důvěru, ale dnes ho shledává jako nejlepší uctění matčina osudu. Soňa čte dopis Milady Horákové na rozloučenou před popravou, jejž dcera dostala až po čtyřiceti letech. – Národní divadlo nabídlo Wilsonovi režii inscenace Věc Makropulos. Roli femme fatale Emilie Marty svěřil obdivované Soně Červené. – Pokorná umělkyně u svého budoucího hrobu konstatuje, že smrt je spravedlivá. Při projížďce po Vltavě se kochá krásou Prahy... -kk-