Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka

Vratislav Effenberger (1923–1986), vůdčí osobnost poválečného surrealistického hnutí, básník, esejista, teoretik a autor scénářů. – Výňatek ze starého černobílého filmu, v němž muž (Vratislav Effenberger) sleduje z okna ženu, jdoucí po ulici, a vyběhne za ní, ale pak se vrací. – Představitelé tvůrčího okruhu UDS z 60. let, básníci Stanislav Dvorský a Petr Král jdou na schůzku členů Skupiny českých a slovenských surrealistů. Setkali se s Vratislavem Effenbergerem (V. E.) poprvé v roce 1959. Ostatní účastníci na sraz směřují ve starém autobusu Karosa. Mimo obraz někteří z nich vzpomínají na svého mentora – V archivních záběrech se objevují Vratislav Effenberger i dobové obrazy pražských ulic. – Na otce vzpomíná fotograf a hudebník Jakub Effenberger. Jejich vztah byl „bojový“. Syn si připomíná otcův smysl pro pořádek a pro řád, týkající se běžného domácí života. On sám ho později bral více jako autora a přítele než jako otce. – Prolínající se inscenovaná pasáž ze scénáře Neštěstí tlustých žen (1947) – spor dvou mužů, redaktora z Mladé fronty a pana Formánka, který si nese džbánek piva a který chce dát redaktorovi pusu; ten se brání. – Pamětníci vystoupí z autobusu před činžákem, kde bydlel V. E. – Na archivních záběrech V. E. učí syna jezdit na kole. – Jakub Effenberger připomíná, jak otec trval na přesnosti a pravidelnosti. V Effenbergerově pracovně se setká skupina z autobusu, kterou doprovází důstojník v uniformně se šavlí, s Petrem Králem a Stanislavem Dvorským. Připomínají pořádek na psacím stole V. E. a zmiňují se o tajemstvích rozděleného bytu, v němž Effenberger bydlel se svou matkou, o niž se staral, i se svou rozvádějící se manželkou a synem. – Účastníky, kteří mluví o Effenbergerově osobitém humoru a víře v přátelství, v bytě obsluhuje stará paní. Jan Švankmajer vypráví o svém snu o V. E. – Motovidla (1970): Herci se chystají k natáčení milostné scény. Nahý protagonista se dohaduje s kameramanem nad rozbitou kamerou. Po jejím zprovoznění jde k apatické partnerce, ležící na stole. Má potíže s erekcí. – Podle pamětníků V. E., který nemohl tehdy publikovat, nikomu nevnucoval své názory a pobízel je k tvůrčí aktivitě bez ohledu na to, zda jejich díla budou někdy zveřejněna. Všechny strhával svou energií, i když byl občas náladový, vzteklý a nepříjemný. Ke skupině v bytě se připojí Šimon Svěrák s brýlatým mužem. Jedním z důležitých prvků formování skupiny byla hra na Tichou poštu, spočívající v předávání vzájemných interpretací textů a návazných interpretací interpretací. Přijdou herec a herečka v županech. – Nikde nikdo (1959): V Karose cestující spí. Herec Marek Daniel nevěřícně sleduje kostry mrtvých zvířat u cesty. – Debatéři, mezi nimiž jsou i herci z milostné scény, se v pracovně dohadují, zda a případně jak lze Effenbergerovy scénáře hrát. Švankmajer odmítá, že by se měly prezentovat jako grotesky. – Neštěstí tlustých žen: Dvě opulentní ženy chytají na ulici pod stojící Karosou ptáka, který jim uletěl. Když se jim to podaří, odejdou. – Jan Švankmajer mluví o natáčení svého filmu Hmyz. Stará paní přinese skupině párky. Všichni pak poslouchají hlas V. E., čtoucího svůj scénář. – V hledišti reagují diváci. – Stará paní se snaží vyslovit jméno Effenberger. – Skupina odchází z bytu. Zůstanou jen herci. – Karosa jede krajinou. – Činnost Surrealistické skupiny v Československu byla spontánní, což se projevovalo mj. i v cyklu interpretačních her, přičemž se uplatňoval princip hry jako tvůrčí činnosti. Těžiště aktivit bylo v 70. letech. Po smrti V. E. skupina dále pokračovala a kromě jiných aktivit se soustředila zejména na vydávání kulturní revue Analogon. Skupina čeká v lese u silnice, kolem jedou cyklisté. – Dva muži (herci) objeví v lese rozházené pušky, jež sesbírají a odnesou. Doběhnou autobus s ostatními a odjedou na zanedbanou venkovskou pilu. Jeden z členů výpravy Ivan Horáček scénáře V. E. chválí. Při debatě o charakteru scénářů herci konstatují, že v natáčeném filmu by mělo být víc humoru. Narážejí na scénu z Neštěstí tlustých žen s líbáním. – O scénářích mluví literární historik Jiří Brabec. – Všude plno (1971): Dva muži ve vojenských uniformách se dohadují se ženou z vedlejšího koncentráku, která si přišla dát semlít mouku. Podle lampasáků u nás žádné koncentráky nejsou. Jeden ji chce zastřelit, ale druhý mu řekne, aby ji odvedl do čeledníku. – František Dryje před herci konstatuje, že podle Effenbergera byla realita za komunistů surrealistická a naprosto absurdní. Podle Svěráka jeho scénáře posilují kritický postřeh. S herci se Dryje baví o scénce, týkající se Vítězslava Nezvala, kterého V. E. uznával do té doby, než se básník stal bolševickým koryfejem. – Podle Jiřího Brabce byl Effenberger opakem bohéma: byl pořádný a velmi pracovitý. Vystudoval estetiku u Jana Mukařovského, ale nemohl se kvůli době uplatnit. V jeho básních je sice spontaneita, ale není v nich surrealistický princip automatického psaní, který V. E. neuznával. – (Archivní záběry V. E. s matkou) Jakub Effenberger vzpomíná na to, jak byl otec fixovaný na svou matku, která spáchala v roce 1970 sebevraždu údajně proto, aby mohla bez ní rodina emigrovat přes Jugoslávii na Západ. – Jiří Brabec si vybavuje depresivnost 70. let. Effenberger podepsal Chartu 77 jako jeden z prvních, i když měl výhrady k některým signatářům. Později odmítl vystěhovat se v rámci akce StB Asanace. Nesnášel režim a zároveň kritizoval euroatlantickou civilizaci. Přemýšlel o surrealistické civilizaci. – O vztazích československých a francouzských surrealistů hovoří Bertrand Schmitt. – Pasažéři v autobuse pojídají svačinu. – Vzpoura sládků (1962): Karosa přijede do pivovaru. Na idylické zahradě se baví manželka Vendulka se svým mužem, správcem pivovaru Františkem, o morové ráně. Podle lidí za ni mohou sládkové, a tak je dav chytá a přibíjí na vrata. – Podle diskutujících se Effenberger upnul k permanentní revoltě proti civilizaci. Konstatoval, že tvorba se musí vyrovnávat se společenskou situací. – Vzbouřenci v pivovaru chytí tlustého sládka Josefa Kaplana a dohadují se co s ním. Rozhodnou se ho ukřižovat. – Správce František se ve svém pivovaru marně dobývá na záchod, kam se ze strachu ukryla Vendulka. – Editor Šimon Svěrák se baví o Effenbergerově knize Republiku a varlata, v níž se odráží dobová deprese a bezvýchodnost a v níž je mj. i text srovnávající „sebevraždy“ Jana Palacha a Olgy Hepnarové. – Pokračuje hra o sládcích. Jedna žena vykládá vůdci vzpoury Lojzovi o uprchlých sládcích. Ti společně řeší svou situaci; je potřeba tvrdit, že žádný mor není. – U stejného stolu, u něhož seděli sládkové, se členové skupiny baví o tom, že Effenberger byl sice pro revoltu, ale neuznával anarchii. Znovu jde řeč o jeho pojetí „sebevraždy“ Hepnarové, v níž V. E. viděl akt vzpoury. Šimon Svěrák polemizuje s nesouhlasícím Františkem Dryjem. – Vyšetřovatel vyslýchá ve sklepě ženu z lidu, která se podílela na čistkách sládků. Vyhrožuje jí utrpením, ale mučicí nástroje jsou rozbité. – Vzpoura se sama od sebe rozpadne. – Komerční rada platí vrchnímu velký účet za neskutečné množství jídla a pití, jež spořádal. – Pamětníci se na závěr shodují v tom, že být s Effenbergerem bylo navzdory jeho negativním vlastnostem radostí. Díky němu měl život za socialismu smysl, protože on „viděl za roh a do žaludku věcí“. Jan Švankmajer komentuje fotografii s V. E. z prázdninového pobytu ve Stankově. – Podle V. E. nenastane konec světa, jen konec atlantické civilizace. – Zní Effenbergerovy verše v jeho podání: „...už všichni odešli, protože v básních se nedá bydlet...“ -tbk-