Jan Švankmajer

JAN ŠVANKMAJER (nar. 4.9.1934, Praha) se narodil v rodině aranžéra výkladních skříní a švadleny. Od dětství jej přitahovalo loutkové divadlo. Vystudoval oddělení Malá scéna na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Praze (1950-54) a režii a scénické výtvarnictví na loutkářské katedře DAMU (1954-58), kde byl mj. jeho spolužákem Juraj Herz. Spolupracoval s divadlem D 34 (1957-58) a krátce působil jako režisér a výtvarník v libereckém Státním loutkovém divadle (1958). V roce 1960 založil skupinu Divadlo masek, jež byla součástí divadla Semafor. Po zániku této skupiny přešel v roce 1962 jako režisér a vedoucí souboru černého divadla do Laterny Magiky, kde pracoval dva roky (později s ní spolupracoval externě) a kde se podílel na představeních Variace, Ztracená pohádka a Kouzelný cirkus. V roce 1960 se oženil s výtvarnicí Evou Švankmajerovou (roz. Dvořáková, 1940-2005) a spolu s ní se v roce 1970 stali členy Surrealistické skupiny v Československu, na jejíž činnosti se významně podíleli; mj. přispívali i do skupinové revue Analogon. Do styku s filmem přišel poprvé jako loutkoherec v krátkém snímku Emila Radoka Johannes Doktor Faust (1958). V roce 1964 natočil svůj první trikový snímek Poslední trik pana Schwarzwaldea a pana Edgara. Po řadě krátkých filmů realizoval v roce 1987 svůj celovečerní debut Něco z Alenky a od roku 1994 se věnuje pouze dlouhometrážnímu formátu. Ve své výtvarné i filmové tvorbě uplatňuje surrealistické principy, hravost, bizarnost, ironii a černý humor, přičemž jeho díla mají vždy hlubší morální, filozofický či estetický přesah. Právě proto měl za socialismu potíže s cenzurou a během normalizace nemohl v letech 1972-79 natáčet vlastní tituly. Věnoval se výtvarné tvorbě, scénografii (zejména pro pražský Činoherní klub) a práci pro jiné filmaře (specializoval se zejména na trikové scény a bizarní rekvizity – masožravá rostlina Adéla, mimozemské monstrum apod.). Podílel se i na TV seriálu Návštěvníci (1983; r. Jindřich Polák). Proslavil se zejména dokonalou animací předmětů v reálném prostředí. Patří k nejuznávanějším českým filmařům současnosti jak doma tak ve světě; příležitostně natáčel v zahraničních produkcích (např. i klip pro Hugha Cornwella Another Kind Of Love - 1988). V roce 1992 založil s producentem Janem Kallistou Společnost pro filmovou tvorbu Athanor se sídlem v bývalém kině ve vsi Knovíz na Kladensku, kde od té doby realizuje své projekty. Kromě filmování se věnuje stále výtvarné tvorbě i literární (taktilní básně) a teoretické (zkoumání fenoménu hmatu a imaginace) činnosti. Úzce spolupracoval s manželkou Evou. S ní se zúčastnil řady výstav (asi nejznámějsí je výstava Jídlo v Jízdárně Pražského hradu v roce 2004). Vydal několik knih a řada knih byla napsána o něm: mj. Transmutace smyslů (Jan Švankmajer; Středoevropská galerie a nakl., Praha 1994), Hmat a imaginace (Jan Švankmajer, Kozoroh, 1994), Dark Alchemy (ed. Peter Hames, 1995), Síla imaginace (Jan Švankmajer, ed. František Dryje, Dauphin, Mladá fronta, Praha 2001), Imaginativní oko, imaginativní ruka (Eva a Jan Švankmajerovi, Vltavín, Praha 2001), Jan Švankmajer, Eva Švankmajerová (ed. Giuseppe Dierna (2003), katalog k výstavě Jídlo (Arbor Vitae, Správa Pražského hradu 2004), The Cinema of Jan Švankmajer (ed. Peter Hames, Wallflower Press, Londýn/New York 2008), Jan Švankmajer (možnosti dialogu) (ed. František Dryje, Bertrand Schmidt, Arbor vitae, Řevnice 2012), Jan Švankmajer (ed. Bruno Solařík, Cpress, Brno 2018). Vzniklo o něm i několik dokumentů, mj. The Cabinet of Jan Švankmajer (1984, Kabinet Jana Švankmajera; r. Stephen Quay, Timothy Quay, Keith Griffiths), Tales from Prague. Jan Švankmajer the Animator of Prague (TV-1990, Příběhy z Prahy. Jan Švankmajer, animátor z Prahy; r. James Marsh), Les chimères des Švankmajer (2000, Chiméry Jana a Evy Švankmajerových; r. Betrand Schmitt, Michel Leclerc - TV), rozhovor s Alešem Kisilem z cyklu Příběhy obrazů a soch (TV-2001), 12. díl z TV cyklu Zlatá šedesátá (2009; r. Martin Šulík), Přešít svůj sen (Orálne variácie na sen/film Jana Švankmajera) (2009, r. Agnes Dimun). V roce 1994 vydal Krátký film a.s. na čtyřech videokazetách téměř úplný komplet Švankmajerovy tvorby a v roce 2003 vyšel na DVD dvoudílný americký komplet The Collected Shorts of Jan Svankmajer. Z četných ocenění připomínáme Zlatý dukát za animovaný film a Cenu Josefa von Sternberga na MFF v Mannheimu-Heidelbergu 1966 (Rakvičkárna), Cenu poroty za nejlepší krátký film na MFF v Cannes 1965 (J.S. Bach - Fantasia g-moll), Zvláštní cenu poroty (Zánik domu Usherů – 1982; Tma, světlo, tma – 1989) a Cenu Dona Quijota (Zánik domu Usherů – 1982; Kyvadlo, jáma a naděje - 1984) na Krakovském FF, Zlatého medvěda za krátký film na MFF v Berlíně 1983 a Grand Prix na MFAF Annecy 1983 (Možnosti dialogu), Zvláštní cenu poroty na MFF v Karlových Varech 1994 a Trilobity za scénář a režii (Lekce Faust), Českého lva za výtvarný počin (Lekce Faust, Spiklenci slasti, Otesánek, Přežít svůj život) a za nejlepší film (Otesánek), Zlatého ledňáčka a Zvláštní ocenění poroty Mezinárodní federace filmových klubů na Finále Plzeň 2001 a Kristiána na Febiofestu 2002 (Otesánek), Slnko v sieti za nejlepší výtvarný počin (Šílení, Přežít svůj život), Cenu za nejlepší celovečerní film pro dospělé na Anifilmu v Třeboni 2011 a Trilobita Beroun 2011 (Přežít svůj život). Získal též Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu (1995), čestné ocenění Drak Draků na Krakovském FF 2001, Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii na MFF v Karlových Varech 2009, Cenu za uměleckou výjimečnost ve světové kinematografii na MFF v Bratislavě 2010, Cenu za celoživotní dílo na MF evropských filmů v Segovii 2010 a Cenu za celoživotní přínos animovanému filmu na Anifilmu Třeboň 2011. – Z manželství s Evou Švankmajerovou (1960-2005) pocházejí výtvarnice Veronika Hrubá (nar. 1963) a filmový režisér Václav Švankmajer (nar. 1975). – Filmografie: (krátké filmy; režie, námět, scénář, výtvarník, není-li uvedeno jinak) Poslední trik pana Schwarzwaldea a pana Edgara (1964), J.S. Bach - Fantasia g-moll (1965; + animace), Hra s kameny (1965, Spiel mit Steinen; + animace), Rakvičkárna (1966), Et cetera (1966), minutový f. Člověk a technika (1967; + animace, střih), Historia naturae (suita) (1967; + animace), Zahrada (1968; režie, sc.), Byt (1968), Piknik s Weismannem (1968, Picknick mit Weismann; + animace), Tichý týden v domě (1969), Kostnice (1970), střm. f. Don Šajn (1970; + animace), Žvahlav aneb Šatičky Slaměného Huberta (1973, Jabberwocky), Leonardův deník 72 (1972; režie, nám., sc.), Otrantský zámek (1977), Zánik domu Usherů (1980; režie, sc., výtvarník), Možnosti dialogu (1982), Do pivnice (1982), Kyvadlo, jáma a naděje (1983; režie, sc., výtvarník), Mužné hry (1988), minutový f. pro MTV Meat in Love (1989, Zamilované maso), Tma, světlo, tma (1989), dvacetivteřinový f. pro MTV Flora (1989), čtvrtminutový f. Autoportrét (1989) jako součást kr. f. Animated Self-portraits, Konec stalinismu v Čechách (1990), Jídlo (1992); (dlouhé filmy; režie, námět, scénář, není-li uvedeno jinak) Něco z Alenky (1987; + výtvarník), Lekce Faust (1994; + spol. výtvarník), Spiklenci slasti (1996; + spol. výtvarník, kostýmy), Otesánek (2000; + spol. výtvarník, spol. kostýmy), Šílení (2005; + spol. výtvarník), Přežít svůj život (2010; + výtvarník, herec), Hmyz (2018; + spol. výtvarník, herec); (spolupráce na filmech jiných režisérů) kr. anim. filmy Johanes Doktor Faust (1958; r. Emil Radok; loutkoherec) a Číslice (1966; r. Pavel Procházka; výtvarník), dok. Obrazy starého světa (1972; r. Dušan Hanák; spol. výtvarník), Adéla ještě nevečeřela (1977; r. Oldřich Lipský; spol. výtvarník), Deváté srdce (1978; r. Juraj Herz; spol. výtvarník), Hodinářova svatební cesta korálovým mořem (1979; r. Tomáš Svoboda; výtvarník), Blázni, vodníci a podvodníci (1980; r. Tomáš Svoboda; návrhy titulků), Monstrum z galaxie Arkana (1981, Gosti iz galaksije; r. Dušan Vukotić; výtvarník), Tajemství hradu v Karpatech (1981; r. Oldřich Lipský; výtvarník), Upír z Feratu (1981; r. Juraj Herz; spol. výtvarník), Tři veteráni (1983; r. Oldřich Lipský; výtvarník), Barrandovské nocturno aneb Jak film tančil a zpíval (1984; r. Vladimír Sís; režie a výtvarník animované části), Skalpel, prosím (1985; r. Jiří Svoboda; výtvarník), Pehavý Max a strašidlá (1987; r. Juraj Jakubisko; výtvarná spolupráce). -tbk- (2/2018)