Režisérka Věra Caisová svým celovečerním debutem Příliš hlučná samota přispěla k poměrně bohaté hrabalovské filmografii. Autorka je Češka, od roku 1967 však žije ve Francii; právě tento projekt byl dlouhá léta jejím snem. Snímek, který Caisová ve francouzsko-česko-německé koprodukci natočila podle vlastního scénáře, upozorňuje na nadčasové a obecně sdělné kvality textů Bohumila Hrabala, dosud považovaných za typicky českou látku. Tomu odpovídá selekce materiálu, pocitové ladění filmu i mezinárodní herecké obsazení. Jedna z nejlepších a nejživotnějších (a také nejautobiografičtějších) hrabalovských postav, svérázný balič papíru Haňťa, prošla spolu se svým autorem dlouhým vývojem: režisérka si jako svého hrdinu nevybrala Haňťu – mimoděčného básníka surrealisticky šokující reality (jako Juraj Herz ve středometrážních Sběrných surovostech, 1965), ale Haňtu – láskyplného milence života. V podání Philippa Noireta je to plachý starý muž, v laskavém přítmí své lisovny spřádající alkoholem podnícené myšlenky a tiše vytvářející v lisu své životní umělecké dílo – balíky sešrotovaného papíru, v nichž jsou spojeny vzácné knihy i krvavé papíry z jatek. Haňťa přijímá se stejnou pozorností vysněné hosty (svatý, autoři a postavy milovaných knih) jako neobyčejně obyčejné návštěvníky (Cikánky, profesor, jemuž prodává knihy, kostelník, který má v popisu práce rozřezávání soch svatých). Vede hovory s dobrosrdečnou hostinskou i s myškami, mlčky se vzpírá svému věčně lamentujícímu, měkkosrdcatému šéfovi, a sní o tom, že až zanedlouho půjde do důchodu, odkoupí milovaný lis. Haňťův svět se však bortí a muž nenalézá jiné východisko, než sebevraždu, jež je však v jeho pojetí nadějeplným aktem, završujícím celoživotní dílo... – Drsné a syrové tóny jsou ve vyprávění vesměs potlačeny, stejně jako vazby na dobovou společenskou situaci. Podobně jako v příbuzně laděných, měkce poetických adaptacích Jiřího Menzela (který si ve filmu zahrál menší postavu profesora) se i autorka uchýlila k poněkud akademickému „krásnému stylu“, jenž však postrádá atmosféru a jenž se omezuje na polopatickou ilustraci literárního textu. Z matně působícího celku, přetíženého hrdinovými monology, se vyděluje jen několik scén, opírajících se o tlumený herecký výkon Philippa Noireta (znamenitá sekvence rozprášení matčina popela do kedluben). Umírněné ladění vyprávění je jistě cestou, jak Hrabala přiblížit francouzskému publiku; přes všechny snahy kvalitního tvůrčího týmu je však vzdálené předloze i představě vyváženého dramatického díla. – Bohumil Hrabal se ve filmu symbolicky objeví v epizodní roli muže s vozíkem. -ap-
Stárnoucí Haňťa pracuje ve sběrně surovin u lisu jako balič starého papíru. Chystá se, že až zanedlouho půjde do důchodu, koupí svůj milovaný lis a postaví mu kůlnu na venkově v sadu u strýčka Alberta. Na železničářské slavnosti pod rozkvetlými stromy si Haňťa vyhlédne to nejlepší místo. – Cestou do práce se starý muž dá do řeči s Cikány. Jedna z žen čeká s veselým Pedrem už šesté dítě, a doufá, že to snad konečně bude kluk. U kypré, přátelské hostinské, která právě otevřela hospodu, si muž dá rum. Vypráví dychtivé ženě konec románku, který jí přinesl ze sběrny. – Ve sklepním bytě, plném knih, si Haňťa povídá s myškou. Čte si, a potom, místo aby šel do práce, usne s hlavou na stole. Zdá se mu sen o krásné Cikánce Ilonce. – Šéf sběrny se pohádá se závozníkem a potom seřve Hanťu, že jde pozdě. – Hanťa se pozdraví s lisem i s myškami. Zatímco lisuje první balík z nashromážděné hromady papíru, navštíví ho jeho první „host“: svatý s lilií. Pak muž „vylepší“ balík zakrvácených papírů z jatek milovanou Chválou bláznovství Erasma Rotterdamského. – Za Hanťou přijdou dvě mladé Cikánky, aby si ukrátily chvíli čekání, než se šéf uráčí zvážit jejich balíčky sběru. Dívka v tyrkysové sukni starému muži koketně nabízí, aby jí udělal syna. Vzteklý šéf návštěvnice vyhodí. – Haňťa se staví v hospodě na jedno pivo. Povídá si s kostelníkem, jehož jedinou prací v zavřeném, zanedbaném kostele je rozřezávat pilou dřevěné anděly. Dostane od něj dopis a vykládá hostinské, že je vzdělán proti své vůli knihami, jež se mu dostávají do ruky, aby je zničil, ale v nichž hledá odpovědi na otázky o svém životě. – Haňťovou lisovnou projede na koni další z mužových podivuhodných „hostů“, zestárlý Erasmus. – Cestou z práce muž ukazuje unavené, smutné hostinské hvězdy a cituje jí Kanta. Doma ho pak trýzní sen o dobytčáku, jímž jedou Židi do plynu; mezi nimi je i jeho Ilonka. – Ráno cestou do práce se Haňťa staví v kostele. Vypije s kostelníkem koňak a dá mu knihu o Lindberghovi. Do sběrny přiveze muž vozík s knihami, aby měl na pivo. Stará paní donese své milostné dopisy, jež pro ni mají velkou cenu a v nichž je celý její život. Haňťovými „hosty“ jsou dnes Baudelaire, jemuž starý muž ukazuje různá vydání jeho Květů zla, a Schopenhauer, procházející se se svým pudlíkem. – Šéf si z fronty lidí, čekajících, až jim zváží jejich balíčky papíru, odvede do kanceláře půvabnou dívku; za pár poukázek na jídlo si krasavice nechá „zvážit“ kyprá prsa. – Hanťu navštíví profesor, který od něj kupuje knihy. Dnes pro něj má balič krásné vydání Balzaka. Haňťovi, rozvíjejícímu teorii o své práci jako umění, požehná svatý. Šéf přinese podřízenému telegram: jeho matka zemřela. – Haňťa na obřadu v krematoriu pobyde jen chvíli: potom si povídá s topičem, vybírajícím žároviště. Ten dá strýci Albertovi urnu s popelem zesnulé, přestože to není dovoleno. – Strýc nabízí synovci, aby se k němu přestěhoval; ten však odmítne. – Sklíčený Haňťa vzpomíná na Ilonku, která se k němu kdysi přidala. Na bouračkách sbírala dřevo, aby milenci mohla topit v kamnech. – Muž se opije v hospodě. Hostinská žehrá, že ji nikdo nemiluje; Haňťa řekne, že jeho love story je, že třicet pět let lisuje starý papír. Povídá si s profesorem o alkoholu, který je pro něj jen prostředkem na podporu myšlení. – Druhý den mu dá šéf volno. Haňťa jede za strýcem. Pijí na smutek a Albert potom navrhne, aby vysypali sestřin popel do záhonu kedluben, které byly ženinou nejmilejší zeleninou. – Šéf hledá podřízeného v hospodě; stěžuje si na něj hostinské a neubrání se pokušení osahat ji. – Hanťa si dá rum a splete si kostelníka s Kantem. Muž mu radí, aby méně pil, a dá mu další dopis. – V Haňťově lisovně je plno „hostů“, spisovatelů, filozofů i literárních postav. Profesor se staví s penězi, a upozorní baliče na supermoderní lis, který právě instalovali do nové spalovny. – Haňťa se na něj jde podívat. Automatická linka, bez lásky ničící knihy, ho vyděsí. – Opije se. V průjezdu ho nějaký muž nožem nutí, aby si vyslechl jeho odmítnuté básně. Hanťa mu řekne, že dostává dopisy od své první lásky, Mančinky. Vypráví, jak se krásce vyznal na venkovské tancovačce; dívka si však zašpinila konce předlouhých stuh na záchodě, a v hanbě před všemi utekla. Haňťa už ji nikdy neviděl. Opilí muži se vydají na Mančinčinu adresu; cestou básník vypráví, že byl katovým pomocníkem. Zestárlá Mančinka sedí modelem pro kamenného anděla, kterého tesá její obdivovatel-sochař. Vypráví Haňťovi, že postavila dům z lásky: nejdřív si vybrala za milence zedníka, potom tesaře, pak malíře pokojů... Muž ji obdivuje: nečetla nikdy knihy, a přesto v životě došla dál, než on sám. Jen láska dává životu skutečný smysl. – Ráno se Haňťa probudí sám; je však jedno, co z včerejší noci byl sen, a co skutečnost... – Když muž přijde do práce, šéf mu řekne, že za třídenní absenci byl přeložen na balení čistého papíru. – Haňťa se modlí, aby se mohl vrátit k milované práci. Zjistí, že jeho lis ho „zradil“: v rukou druhých pracoval mechanicky a bez duše. Haňťa se začne loučit se svými věcmi, potom se však rozhodne jinak. Sundá si boty, vystele si lisovací koš trochou papíru a uvede lis do chodu. Cikánky, které přišly Haňťovi ukázat novorozeného syna, se dají do křiku. Je však už pozdě. -ap-
Mluví Petr Pelzer
Haňťa
Mluví Václav Knop
šéf
strýc Albert
profesor
Mančinka st.
Mančinka ml.
Pedro
Tyrkysová cikánka
Atlasová cikánka
Mluví Dana Morávková
Ilonka
obr
řidič
sochař
Mluví Naďa Konvalinková
servírka
kostelník
Mluví Oldřich Vízner
zaměstnanec krematoria
muž
Baudelaire
hraběnka
dáma s fialkami
dělník
Erasmus Rotterdamský
stará cikánka
Ježíš
dáma ve vlaku
muž s vozítkem s knihami
dáma v hospodě
imaginární postava
imaginární postava
imaginární postava
imaginární postava
imaginární postava
imaginární postava
imaginární postava
imaginární postava
imaginární postava
imaginární postava
imaginární postava
Michal Wellner-Pospíšil
Bohumil Hrabal (Příliš hlučná samota – novela)
Girolamo la Rosa
Jiří Gajdoš
Patrice Mendeze
Antonín Weiser (kamera)
Georges Hoffman, Robert Keil, Jiří Brožek, Ondřej Nerud
Jan Bílek (ETAMP FILM PRAHA), Georges Hoffman (Triplan Production Paris), Robert Keil (Road Movie Dritte Produktionen Berlin)
Šárka Cimbalová (vedoucí natáčení)
Karel Kachyňa (supervize a umělecká spolupráce)
Stanislas Syrewicz, Stephane Moucha
Korman & Korman /vokály/
Hudba k písni Kor man & Kor man
Zpívá Irena Šerbanová
Příliš hlučná samota
Příliš hlučná samota
Too Loud a Solitude
Too Loud an Isolation
Une Trop bruyante solitude / Allzu laute Einsamkeit
Sang d'encre
film
hranýdistribuční
tragikomedie
Česká republika, Francie, Spolková republika Německo
1995
1994
premiéra 30. 3. 1995 /přístupný/ (kino Lucerna, Praha)
Slavný Philippe Noiret v roli Hrabalova Hanti.
dlouhometrážní
90 min
35mm
1:1,66
barevný
zvukový
mono
česká, francouzská
česky
bez titulků
české