Téměř hodinový umělecký dokument Ivana Vojnára V zahradě je unikátním filmovým dílem, vymykajícím se i z tradičně kvalitní dokumentaristické tvorby. Směřuje totiž do polohy filozofické úvahy či poetického existenciálního eseje. Film zachycuje výpovědi pacientů z psychiatrického ústavu a zaznamenává přitom prostředí, v němž tito lidé tráví dlouhé měsíce či roky. Prvotním impulsem pro vznik ojedinělého díla byl režisérův intenzivní vjem ze zahrady, obklopující zámek v Horních Beřkovicích, kde je již od roku 1890 psychiatrická léčebna. Vojnár kdysi projížděl okolo, a po letech se do zahrady vrátil, aby se pokusil postihnout "tajemný" život za její zdí. Klíč k filmu je ukryt v úvodním mottu Emily Dickinsové:"V zahradě je takový nezvučný zvuk, a já dovolím, aby mu naslouchali..." a v citátu Blaise Pascala:"Lidé jsou tak nevyhnutelně blázniví, že nebýt blázen by znamenalo bláznit jiným způsobem." – Tvůrci přistupují ke svým "hercům" s pokorou a s vůlí naslouchat jim bez předsudků. Výpovědi nemocných tak dostávají zvláštní hloubku a přesah. Někdy až záražejí svou myšlenkovou konzistencí, jež se však často náhle zhroutí, a monolog se změní v blábol. Křehká hranice mezi "normálností" a "abnormalitou" je vymezena právě zdí zahrady, za niž se však může dostat kdokoliv z nás. Kamera zachycuje běžný denní režim v ústavu, stále se však vrací do nepříliš udržované velké zahrady, přitahována její tajuplnou "přirozeností" ve všech ročních dobách. "Život" zahrady a život lidí, kteří do ní přicházejí z neútulných nemocničních pokojů, chodeb či bizarních "čekáren", spolu zvláštním způsobem korespondují. Jakoby do nich nikdo "zvnějšku" nezasahoval... – Autoři si vybrali několik pacientů a z jejich výpovědí sestavují mozaiku lidských osudů. Kamera ovšem zaznamenává i další nemocné, ať už v nečekaném gestu, nebo třeba jen v pozadí. Tím jasně naznačuje i rozdíly mezi pacienty, od lehčích případů až po těžké postižené. Štáb pracoval v Kuffnerově sanatoriu (dnes Psychiatrický ústav) v Horních Beřkovicích u Mělníka s přestávkami po celý rok. Proměny zahrady v různých obdobích zdůrazňují plynutí času a znásobují celkový dojem. Snímek je výjimečný tím, že se točil na klasický formát (35 mm) a s postupy hraného filmu (jízdy kamery, nadhledy atd.). Obraz je (možná poněkud tradičně) provázen "vyvažující" starou hudbou (Tomaso Albinoni, Pavel Josef Vejvanovský, Giueseppe Aldrovandini), do níž zapadá i skladba Vzpomínka současného Slunečního orchestru. - Na XXX. MFF v Karlových Varech 1995 získalo ojedinělé dílo (jež vzniklo díky grantu Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie) Hlavní cenu v soutěži dokumentárních filmů.
Zahradou neustále prochází činorodý mužík, sbírající papír a všechno možné. Ukládá své nálezy v boudě na konci zahrady. Má stále dobrou náladu a neustále střídá čepice od nejrůznějších uniforem. Prý je nosí proto, aby mu nezmokly cigarety. Starý pán sbírá v zahradě po dešti šneky. Stařenka, která se sem dostala po pokusu o sebevraždu, ráda vysedává v zahradě. Měří čas pozorováním proměn starého stromu. Tlustý muž vykládá své matematické a filozofické názory a mluví o svých četných setkáních s mimozemšťany. S mimozemšťany, s Ježíšem či bohem, nebo se svými mrtvými se často setkávají i další pacienti. Jedna ze starých žen mluví jenom v číslech. Starší muž, který doma všechno rozmlátil sekerou, si stěžuje, že je to tu podobné jako v kriminále. Mladík s kytarou zpívá písničku o Horních Beřkovicích. Schizofrenik se léčí už od svých patnácti let. Teď je mu třiačtyřicet. Milenci mluví o svém vztahu. Muž, který dlouho nedůvěřivě sledoval filmaře, se náhle rozpovídá: dostal se do blázince z politických důvodů na základě nařízené soudní léčby. Vzal si zdejší lékařku, ale pak se s ní rozvedl. Kdysi měl IQ přes 120, dnes má 90; ví, že je degenerovaná osobnost. Dívka, procházející celým filmem, vypráví o svých komplexech a o zoufalých nejistotách. Uvažuje o duši a o rozumu. Kamera ji sleduje i po jejím odjezdu z léčebny. Vystupuje z vlaku na Hlavním nádraží v Praze. Vidí tu lidi, kteří se na první pohled ničím neodlišují od těch v zahradě... – Život v léčebně má ustálený rytmus, k němuž patří i občasná zábava s maskami, či při diskotéce. Pacienti bloumají po chodbách, tráví čas nad stravou v jídelně nebo ve velkých ložnicích. Vše se soustřeďuje pouze na ně. Jen v několika okamžicích se objeví i ti, kteří se o ně starají. Lékařka uvádí pacienty do hypnotického stavu. Jindy se jako kontrapunkt k vyprávění objeví obraz mladé doktorky, projíždějící rozzářenou zahradou na kole. Jedním z klíčových momentů je dlouhá depresivní sekvence hromadné léčby elektrošoky: lékaři postupují od lůžka k lůžku a s uklidňujícím hlasem přikládají nemocným přístroj ke spánkům. Těla se zachvějí v křeči... – Svět za zdmi zahrady je zachycen jen ve zmíněné sekvenci z Hlavního nádraží.
Tomaso Giovanni Albinon (Concerto a cinque Op. 9 /Adagio/), Pavel Josef Vejvanovský (Sonata a 4 be mollis), Pavel Josef Vejvanovský (Sonata paschalis), Giuseppe Antonio Aldrovandini (Sonata No 3 /Largo/), Aleš Kudela (Vzpomínka), Miloš Vacík (Vzpomínka), Fredrik Janáček (Vzpomínka)
V zahradě
V zahradě
In the Garden
Nehybnost
film
dokumentárnídistribuční
umělecký
Česká republika
1995
1995
slavnostní premiéra 28. 9. 1995
distribuční premiéra 1. 10. 1995 /přístupný/
Toto jsou příběhy z dávné zahrady, na které se nesnadno, těžce a téměř vůbec nerozpomínáme. Nový film režiséra Ivana Vojnára vypráví o osudech pacientů z psychiatrické léčebny v Horních Beřkovicích.
KF a.s., Produkční skupina 558 – Film Brevis (KF a.s.)
KF a.s., ASTRA CINEMA, spol. s r. o. (programování)
středometrážní
57 min
35mm
1:1,37
barevný
zvukový
mono
česká
česky
bez titulků
české
Festival: 3. FEBIOfest 1996
1996
Praha / Česká republika
Cena Kristián za nejpozoruhodnější audiovizuální čin roku 1995 v oblasti dokumentu
Ivan Vojnár
Festival: 30. mezinárodní filmový festival Karlovy Vary
1995
Karlovy Vary / Česká republika
Hlavní cena v soutěži dokumentárních filmů
