Adelheid měla premiéru 6. dubna 1970, patří však neoddělitelně k československé kinematografii šedesátých let – a to jak svým tématem a zpracováním, tak přístupem k historické látce. Současně korunuje a uzavírá to období tvorby Františka Vláčila, spojené s relativní tvůrčí svobodou – desetiletí, jež sám režisér otevřel v roce 1960 poetickým dramatem Holubice.
V Ďáblově pasti (1961), Údolí včel a Marketě Lazarové (oba 1967) zpracovával Vláčil témata ze starší české historie (18. století, středověk), v Adelheid se však vrátil do tehdejší nedávné minulosti. Nesporný vliv na Vláčilovu volbu historických témat měl autor literární předlohy Vladimír Körner: po Údolí včel a Adelheid (která vznikla podle novely napsané na základě filmové synopse, jež v polovině šedesátých let nebyla schválena k realizaci) měli Vláčil s kameramanem Františkem Uldrichem v úmyslu zfilmovat ještě jeho povídku Zjevení o ženě rodičce podle svatého Jana. Temný příběh z dob tatarského vpádu do Čech napsal Körner bezprostředně po srpnu 1968 – a přípravy adaptace Zjevení přervaly právě důsledky okupace. Na protest proti ní totiž Vláčil vrátil legitimaci člena komunistické strany. (I za vizuálně úchvatné, mrazivé klima Adelheid „vděčíme“ právě neblahému srpnu 1968, který způsobil posun natáčení z konce léta na podzim a zimu).
K režii dalšího celovečerního filmu – Dýmu bramborové natě – byl proto ideově nespolehlivý Vláčil připuštěn až v roce 1976. S Vladimírem Körnerem se režisér spojil ještě ve středometrážním dětském snímku Sirius (1974) a čapkovském Stínu kapradiny (1984). K období těsně po skončení války se pak Vláčil vrátil ještě ve Stínech horkého léta (1977) a Pasáčkovi z doliny (1983), kde však už jeho pohled omezovala ideologická objednávka dobové dramaturgie a formovali jej jiní autoři – Jiří Křižan a Ladislav Fuks. Körner podle vlastní předlohy, odehrávající se v obdobném časoprostoru, napsal také scénář k dramatu Zánik samoty Berhof, který v roce 1983 režíroval Jiří Svoboda.
Tehdy třiačtyřicetiletého Vláčila a třicetiletého Körnera v Adelheid zajímal víc vztah dvou hlavních hrdinů než dobový kontext a souvislosti. Po Údolí včel a Marketě Lazarové jde o další vláčilovský tragický milostný příběh, nesený „konfliktem dogmatu a života“[1] a touhou hrdiny najít náhradu za zničený rodinný krb. Neporozumění, které stojí mezi bývalým českým příslušníkem zahraničního odboje Viktorem Chotovickým (Petr Čepek) a Němkou Adelheid Heidenmannovou (Emma Černá), pramení však také ze střetu touhy a nekompatibility. Krátká anotace ve Filmu a době[2] cituje samotného Vláčila, který říká, že protagonisté „nejsou schopni komunikovat, protože neznají jazyk. Ale oni by nebyli schopni se domluvit, i kdyby ho znali, i když jsou jako rub s líc jedné mince“.
Viktor je znaveným a traumatizovaným válečným hrdinou, postrádá budovatelský zápal a vlasteneckou horlivost vůči poraženému nepříteli. V zapadlém koutě severomoravského pohraničí hledá náhradu za svůj zničený domov – a domnívá se ji najít v domě bývalého nacisty, navíc s dcerou tohoto nacisty. Baladický rozměr vztahu vidí Marie Mravcová[3] především v tom, že Viktor coby Čech překračuje dobovou morální normu, když projeví lásku Němce. Nakonec však Adelheid – jak říká sám Vláčil[4] – de facto sám zabíjí a s ní i svou naději na budoucnost. Beznaděj vyznění by byla jinak zabarvená, kdyby záběr na kříž ve finále mohl rezonovat se scénou s německým knězem v kostele, která existovala ve scénáři a byla podle Petra Gajdošíka pravděpodobně i natočena.[5]
V původní Körnerově synopsi Adelheid z poloviny šedesátých let hrálo větší roli obyvatelstvo pohraniční vesnice, ale jiným způsobem než v českých filmech, které se danou dobou dosud zabývaly. Ves v pohraničí (1948) Jiřího Krejčíka a Nástup (1952) Otakara Vávry se pohybovaly v typizovaných kulisách a dobově účelových schématech. Přestože už Uloupená hranice (1947) Jiřího Weisse a Návrat domů (1948) Martina Friče vnesly do pohledu na poválečné události realističtější optiku, ještě v polovině šedesátých let se Körner na adresu své synopse dozvěděl, že „doba není zralá pro účtování a pro přehodnocování odsunu Němců“.[6] Přitom tvůrci československé nové vlny vnímali jako nutnost přetvořit pohled na vítěze války, ať už šlo o drama Jána Kadára a Elmara Klose Smrt si říká Engelchen (1963) či o radikální pohledy scenáristy Jana Procházky (Ať žije republika [1965], Kočár do Vídně [1966]), k nimž jejich režisér Karel Kachyňa přidal normalizačně konformní Cukrovou boudu (1980).
O tom, že dobová oficiální kritika nechtěla a nemohla mít pro relativizaci a revizi ideových kánonů pochopení, svědčí recenze Adelheid z pera kritika deníku Rudé právo Jiřího Hrbase.[7] Ten vyčítá Vláčilovi (a potažmo barrandovské dramaturgii), že příběh hrdinů je odtržený od doby a společnosti, divákem neotřese a ponechává ho tudíž v rozpacích.
Vztah hrdinů Adelheid jako přímý odraz doby, v níž film vznikl, můžeme – patrně bez rozpaků – číst zpětně i pod vlivem dalších filmů věnovaných „sudetskému“ tématu. V Habermannově mlýně (2010) Juraje Herze a Sedmi dnech hříchů (2012) Jiřího Chlumského najdeme snahu demonstrovat prostřednictvím osudů jednotlivců poklesky české národní povahy. Napříč národnostním a politickým spektrem tu vládnou ziskuchtivost a sobectví, které soukromou nevraživost, žárlivost a odplatu přesouvají do roviny politické msty. Důvěra v nějakou ideologii a politickou moc pak v nových „sudetských“ opusech samozřejmě dláždí stejnou cestu do pekel jako jejich cynické zneužívání.
Alena Prokopová
Adelheid (ČSSR 1969), režie: František Vláčil, Scénář: Vladimír Körner a František Vláčil, kamera: František Uldrich, hudba: Zdeněk Liška, střih: Miroslav Hájek, hrají: Petr Čepek, Emma Černá, Jan Vostrčil, Pavel Landovský, Jana Krupičková ad. 99 min.
Poznámky:
[1] Fiala, Miloš, Vláčil, Körner, Adelheid. Film a doba, 1969, č. 12, s. 642–645.
[2] Körner – Vláčil – Uldrich, Adelheid. Film a doba 1969, č. 4, s. 213.
[3] Mravcová, Marie, Vladimír Körner: Adelheid. Česká literatura 1945–1970, Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992.
[4] Körner – Vláčil – Uldrich, Adelheid. Film a doba, 1969, č. 4, s. 213.
[5] Gajdošík, Petr, Adelheid, recenze DVD (Bontonfilm), http://www.nostalghia.cz/webs/vlacil/clanky/dvd_adelheid_cz.php.
[6] Körner – Vláčil – Uldrich, Adelheid. Film a doba, 1969, č. 4., s. 213.
[7] Hrbas, Jiří, Adelheid Františka Vláčila. Rudé právo, 1970, č. 31, s. 5.
