MARIE STEINEROVÁ (rozená Marie Minářová, později Marie Štrosová; nar. 10. 1. 1923, Mladá Boleslav – zem. 14. 1. 2019, Brno) se narodila jako nemanželská dcera operní pěvkyni Marii Minářové–Štrosové (1896–1968) a advokátovi Františku Steinovi. V roce 1926 se matka provdala za herce Vladimíra Štrose (1902–1977), jenž malou Marii přijal za vlastní. Vyrůstala v Českých Budějovicích, v Olomouci, v Ostravě, v Brně a nakonec v Praze. Po maturitě na pražském gymnáziu ve Slezské ulici (1941) studovala zpěv na pražské Státní konzervatoři, kterou však absolvovala až roku 1948. Na začátku své umělecké kariéry se rozhodovala mezi operou a činohrou. Statovala ve filmových ateliérech – sama vzpomínala na roli přítelkyně Slávky Felixové (Lída Chválová) v komedii Tetička (1941; režie Martin Frič) a na epizodku v německém filmu Karel III. a Anna I. (1942, Wir machen Musik; režie Helmut Käutner). Úspěšně absolvovala kamerové zkoušky a po boku Vlasty Buriana sehrála hlavní dívčí úlohu Anči, dcery převozníka a zachránce Františka Ryby v komedii Ryba na suchu (1942; režie Vladimír Slavínský). Následně nastoupila do angažmá v Divadle Vlasty Buriana (1942–1943). V posledních letech okupace musela z politických důvodů divadelní prkna opustit a provdala se za Miroslava Steinera, s nímž poté měla dva syny. Po hostování v Ostravě (1943) se definitivně věnovala operní dráze jako zpěvačka pražské Opery 5. května (1945–1946), Zemského divadla v Ostravě (1945–1948) a posléze dlouhá léta až do odchodu na penzi brněnského Státního divadla (1948–1981). Současně během let 1952–1977 pravidelně (čtyřicetkrát) hostovala v Národním divadle v Praze. Záhy se jako sopranistka vypracovala na přední sólistku opery i koncertní pěvkyni (především v operách Leoše Janáčka, Bedřicha Smetany nebo Antonína Dvořáka). Její pěvecké schopnosti (zachycené též na rozhlasových, gramofonových i televizních nahrávkách) ji ještě jednou přivedly před filmovou kameru. V tragikomedii Farářův konec (1968; režie Evald Schorm) vytvořila Oktaviána v opeře Růžový kavalír, již v televizi sleduje znuděná babička (Josefa Pechlátová). Od roku 1962 vyučovala zpěv na brněnské Státní konzervatoři a poté na JAMU (kromě pěvců školila též muzikálové i činoherní herce). V 70. letech musela ze školy odejít. Až do vysokého věku působila jako hlasová poradkyně. Byla laureátkou mezinárodní soutěže o Cenu Emy Destinnové (1954) a za celoživotní pěvecké umění získala Cenu Thálie (2004), Cenu Senior Prix (2004), Cenu DIVA (2008), Cenu Eduarda Hakena (2013) a byla uvedena do Síně slávy Národního divadla Brno (2009). V Divadelních novinách vyšly v roce 2013 čtyři pokračování jejích vzpomínek Život v podvodu. Byla poslední žijící herečkou Divadla Vlasty Buriana a jednou z posledních pamětnic české kinematografie před rokem 1945. –jl–
