Galina Kopaněva

teoretička, historička, pedagožka, publicistka

Datum narození

26. 11. 1931

Místo narození

Kolín, Československo

Datum úmrtí

16. 10. 2012

Místo úmrtí

Praha, Česká republika

Alternativní jména

Galina Kopaněva (rodné jméno), Galina Kopaněvová

Životopis

GALINA KOPANĚVOVÁ (doc., PhDr., CSc.; uváděna též jako Galina Kopaněva, nar. 26.11.1931, Kolín – zemřela 16. října 2012, Praha) byla dcerou česko-ruské učitelky a bělogvardějského emigranta, lesního inženýra. Po maturitě na ruském gymnáziu v Praze vystudovala obor filmové vědy na katedře dramaturgie a scenáristiky na FAMU (1951-56) a několik let se živila zejména překládáním, lektorskými úvody a texty k historii filmu. Jako redaktorka nakladatelství Orbis (1961-64) založila filmovou edici, poté působila jako redaktorka měsíčníku Film a doba (1964-79), od roku 1972 (od roku 1977 jako docentka) vyučovala světový film na katedře divadelní a filmové vědy FF UK a externě přednášela na FAMU. Od poloviny 50. let překládala a publikovala (občas i pod pseudonymy K. Panová a Božena Vaculíková) vlastní studie a kritiky, portréty a rozhovory se zaměřením na středoevropské a východoevropské kinematografie v domácích i zahraničních odborných časopisech (mj. Filmový přehled, Film a doba, Kino, Film a divadlo, Filmové a televizní noviny, Kulturný život, Záběr, Scéna, Tvorba, Tvar, A2), v denním tisku, ve filmologických sbornících a katalozích festivalů a přehlídek. Pro Čs. filmový ústav napsala monografie Tengiz Abuladze (1984), Iosif Chejfic (1987) a Nikita Michalkov (1990). Byla autorkou filmové části populárně-naučného průvodce Informatorium pro každého (1983), spoluatorkou knihy Řeč dramatu 2 – Film a televize – Umění vnímat umění (1988). V polovině 60. let se scenáristicky podílela na TV cyklu Malá filmová historie. Stála u zrodu filmových klubů v 50. letech, s nimiž lektorsky spolupracovala během celé své kariéry; Asociace českých filmových klubů jí v roce 2000 na LFŠ v Uherském Hradišti jako historicky první laureátce předala Cenu za dlouholetou činnost pro rozvoj klubového hnutí. Jako odborná poradkyně MFF Karlovy Vary se zasloužila o vyprofilování programové sekce Na východ od Západu. Od prvního ročníku (1994) pomáhala organizátorům Semináře ruského filmu ve Veselí nad Moravou. Ve spolupráci s Českými centry pravidelně připravovala a uváděla přehlídky české kinematografie v Rusku. Svými zasvěcenými texty, přednáškami a semináři formovala a kultivovala kinematografické myšlení několika generací domácích filmařů i filmových kritiků a historiků. Byla generační souputnicí tvůrců československé nové vlny, jimž pomáhala prosadit se. Znala se i s řadou zahraničních filmařů zejména z Východní Evropy, což jí umožňovalo spojovat odbornou erudici s osobním svědectvím. Několikrát se objevila také před kamerou. V Kachyňově filmu Ucho (1970) hrála ženu na recepci. Jako kritička a pamětnice je zachycena v celovečerním německém dokumentu Ein Anlass zu sprechen (1966, Příležitost promluvit; r. Haro Senft) a vzpomínkových TV pořadech Vzpomínáme... co se nosilo (2000; r. Judita Křížová), Tváře českého filmu (2002; r. Petr Vachler, Jan Stehlík) a Vzpomínky na Andreje Tarkovského (2007; r. George Agathonikiadis). V 80. a 90. letech uváděla v ČST a ČT artové filmy. Dvakrát byla vyznamenána za mimořádné zásluhy o rozvoj polsko-české kulturní spolupráce: poprvé v roce 1989 a podruhé v srpnu 2012, kdy obdržela Rytířský kříž Řádu za zásluhy Polské republiky. -fik-

Filmografie

Ucho

1969

Hrají

Role: žena na recepci

Ocenění

Vítěz

Festival: 2. festival nad řekou

2010
Písek / Česká republika
Cena Miroslava Ondříčka za celoživotní přínos na poli filmové kritiky a historie

Vítěz

Akce: Ceny Trilobit 1966

1967
Praha / Československo
Trilobit za vytvoření odborného filmového časopisu Film a doba
redakci časopisu Film a doba, především šéfredaktorovi Antonínu Novákovi, redaktorům Galině Kopaněvové a Janu Svobodovi