Dějiny kinematografie západoafrické Guineji-Bissau se začínají psát po příjezdu tří studentů a jedné studentky do Havany. Na kubánskou filmovou školu[1] je vyslal v druhé polovině šedesátých let Amílcar Cabral, zakladatel protikoloniálního hnutí PAIGC (Africké strany nezávislosti Guineje a Kapverd). Cabral se pro kubánskou filmovou školu rozhodl poté, co se účastnil Trikontinentálního kongresu v Havaně. V nezávislém západoafrickém státě měly filmové projekce sehrát výraznou úlohu v šíření informací. Na sklonku portugalského koloniálního projektu totiž převážná většina obyvatelstva Guineji-Bissau neovládala čtení a psaní v portugalštině,[2] která se po vyhlášení nezávislosti stala oficiálním jazykem, a nemohla tedy v tomto jazyce získávat informace z tištěných médií.

Cabral až do násilné smrti v roce 1973 udržoval také politické vztahy s Československem, které několikrát osobně navštívil. V roce 1961 přijel s Aristidem Pereirou [3] poprvé do Prahy a od tohoto roku se Československo stalo spojencem PAIGCu a poskytovalo Guneji-Bissau pomoc v podobě zbraní, vojenského výcviku a financí. V Československu se také v šedesátých letech cvičili guinejští bezpečnostní pracovníci. Mimořádný rozsah této pomoci lze částečně vysvětlit vztahem, jejž Cabral udržoval s československým ministerstvem vnitra.[4]

Po dokončení studií na Kubě a návratu do západní Afriky začali Sana Na N’Hada, Josefina Cratovo, Flora Gomes a José Bolama natáčet první guinejsko-bissauské filmy. Dokumentovali významné státotvorné události jako například vyhlášení nezávislosti roku 1973, demonstrace žen za rovná práva či repatriaci těla Amílcara Cabrala zavražděného v Conakry, ale i běžný život obyvatelstva Bissau a lidí na venkově. O pět let později pak Sana Na N’Hada s Máriem Pintem de Andrade založili Národní filmový a audiovizuální institut (INCA). V tehdejší době politicky činného angolského básníka Andradeho spojoval s pionýrem guinejsko-bissauské kinematografie zájem o filmové médium (Mário de Andrade byl manželem filmařky Sarah Maldoror a podílel se v sedmdesátých letech na adaptaci literární předlohy do podoby scénáře jejího filmu Sambizanga). Kontakty mezi guinejsko-bissauskými filmaři a Československem pokračovaly i v osmdesátých letech, Sana Na N’Hada byl například pozván na 26. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.

Budova INCA, únor 2024

V roce 2012 hrozilo kvůli nestabilní politické situaci v Bissau zničení materiálů z filmového institutu INCA. Režiséři Flora Gomes a Sana Na N’Hada se proto rozhodli pro převoz ohrožených filmových materiálů z Bissau do berlínského institutu Arsenal, kde došlo k jejich přepisu do digitální podoby. Díky tomu bylo možné zjistit, že se v Guineji-Bissau dochovaly dva československé snímky. Mezi archiváliemi se našla 16mm filmová kopie válečného dramatu Jiřího Krejčíka Vyšší princip (1960) a necelých 30 minut špionážního snímku Smyk (1960), v němž se agent František Král pohybuje po Praze v přestrojení za varietního umělce a snaží se získat mikrofilmy pro západní zpravodajské služby.

O dalších československých filmech, které mohlo před rokem 1989 zhlédnout publikum Guineji-Bissau, se lze dočíst ze smluv uzavíraných mezi československým Filmexportem a společnostmi SULCINE a EDECINE.[5] Arnaldo Santos, činný literát a vedoucí několika angolských kulturních institucí, zakoupil od Filmexportu například kriminální snímek o užívání a pašování drog Mravenci nesou smrt (r. Zbyněk Brynych, 1985), historické drama Poklad hraběte Chamaré (r. Zdeněk Troška, 1984) nebo Kachyňův film zasazený do období konce druhé světové války Vlak do stanice Nebe (1972). Dále měla EDECINE[6] zájem také například o film Sladké starosti (1984) režiséra Juraje Herze, který mohlo ve stejné době zhlédnout také publikum mosambických kin. Filmexport prodal angolským distributorům práva k československým filmům na dobu šesti let (ceny jednotlivých titulů se lišily, Diskopříběh byl například prodán v roce 1989 za 750 dolarů)[7]. Zakoupené snímky bylo podle dochovaných dohod možné promítat hned v několika afrických lusofonních státech – kromě Angoly i na Kapverdských ostrovech, na Svatém Tomáši nebo také právě v Guineji-Bissau. Další snímky se podle vzpomínek Sany Na N’Hady do Bissau dostávaly přes ambasády či přes Portugalsko, které bylo od dubna roku 1974 v procesu dekolonizace. Filmy zde již byly opatřeny portugalskými titulky, což usnadňovalo projekce v dalších lusofonních zemích.

Na programu kina Ponrepo je v sobotu 24. 2. 2024 od 20:00 guinejsko-bissauský film Sany Na N’Hady Nome uvedený v loňském roce na festivalu v Cannes.

Poznámky:

[1] Jedním z pedagogů guinejsko-bissauských studentů se stal na Kubě Santiago Álvarez, čtyři snímky, které režíroval (Hned! Teď! [1965], Jak a proč se vraždí generál [1971], Nebe bylo vzato útokem [1973], Uprchlíci z jeskyně Mrtvého [1983]) se nacházejí ve sbírce NFA.

[2] Analfabetismus byl totiž rozšířeným problémem také v evropském Portugalsku, v roce 1911 neovládalo čtení a psaní ještě 75 % portugalského obyvatelstva a v roce 1968 se analfabetismus stále držel na 30 %. In: Simona Binková, Portugalsko. Praha: Libri 2004, s. 87 a s. 112.

[3] Africký politik, v letech 1975–1991 první prezident Kapverdské republiky.

[4] Martin Pulec, Československá pomoc Guineji a Portugalské Guineji ve vojensko-bezpečnostní oblasti. In: Securitas Imperii 9: Sborník k problematice zahraničních vztahů čs. komunistického režimu. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu 2002, s. 320.

[5] Národní filmový archiv, f. Československý Filmexport, R7_AII_1P_4K (nezpracované).

[6] Luandská distribuční a projekční společnost EDECINE v čele s Loureçem Roque, jehož jméno figuruje na smlouvě s Filmexportem z konce osmdesátých let, fungovala až do minulého roku a kromě distribuce zajišťovala i provoz sítě kin.

[7] Národní filmový archiv, f. Československý Filmexport, Faktura číslo 50020, R7_AII_1P_4K (nezpracované).