Ikarie XB 1 na Západě

Z karty, do které byly zaznamenávány zahraniční cesty Ikarie XB 1, se dozvídáme, že reprezentativní československá sci-fi navštívila kromě spřátelených zemí jako SSSR, NDR, Polsko, Bulharsko nebo Kuba také krajiny ležící na západ od našich hranic. Jako první si kopii filmu vyžádalo Japonsko, kam byla Ikarie odeslána již v polovině května 1963.

Necelé tři měsíce po své březnové domácí premiéře film zavítal na první ročník sci-fi festivalu v italském Terstu (Festival Internazionale del Film di Fantascienza), odkud si ex aequo s Rampou (1962) Chrise Markera odvezl hlavní cenu, Zlatou raketu (teprve v září bylo ocenění v pražském Filmovém klubu předáno režiséru Jindřichu Polákovi).

Ještě před vyhlášením cen italští filmoví kritici přisuzovali vítězství Polákovu filmu a v reakci na další dva vědeckofantastické snímky stejného původu (Kybernetická babička, 1962 a Muž z prvního století, 1961) [1] psali dokonce o československé renesanci tohoto žánru. Jako nejlepší z trojice československých zástupců byla pro svou serióznost a psycho-sociologické přesahy hodnocena právě Ikarie. Nadšení kritici o ní psali jako o díle morálního významu a velkých symbolických hodnot, které „by si zasloužilo soutěžit na vyšší úrovni než mezi filmy, které měl vedle sebe na tomto festivalu.“ [2]

Jedním z festivalových porotců v Terstu byl jednatřicetiletý Umberto Eco, který se k Ikarii i dalším dvěma československým sci-fi vyjádřil na stránkách deníku Corriere della sera:

„Československé filmy Muž z prvního století a Ikarie XB 1 vyvažují pečlivou utopii hlubokým a přirozeným lidským smyslem. Letmo stojí za to si povšimnout, jak oba slouží také k pašování podivných kulturních tendencí: v prvním vidíme, jak si tvůrci představují socialistickou společnosti ‚zařízenou‘ ve stylu našeho avantgardního umění, civilisaci navrženou Brunem Munarim a jeho žáky, přívrženci ‚programového umění‘. V Ikarii přihlížíme velmi pravděpodobnému ‚atomovému twistu‘ budoucnosti, který tančí kosmonauti v salónu vesmírné lodi. A konečně je na tomto festivalu také zastoupena poezie, například v Kybernetické babičce slavného Jiřího Trnky.“ [3]

Pochvalná recenze z periodika Il piccolo si všímá kvalitního technického zpracování filmu (s drobnou výhradou stran naivních kostýmů) a realistického vykreslení všedního života na palubě vesmírné lodi a vypravěčský rozmach filmu autor připodobňuje k románům Jacka Londona nebo Josepha Conrada. Text uzavírá domněnka, že jde o „jedno z nejlepších a nejpoctivějších vědeckofantastických děl uvedených za poslední léta.“ [4]

Na festivalu v Terstu film zhlédnul také redaktor anglického deníku Financial Times, který upozornil na motiv, jenž se o mnoho let později stane východiskem nesrovnatelně výpravnější sci-fi Chritophera Nolana Interstellar: „Navíc Ikarie přináší něco, co se může stát jedním z velmi vážných problémů odcizení – co se stane dvěma lidem, ona zestárne na zemi o 15 let, zatímco on zestárne toliko o 18 měsíců za 15 let putování vesmírem?“ [5]

V lednu 1964 byla desetidílná širokoúhlá kopie filmu odeslána do USA. Americkou distribuci si vzala na starost společnost producenta béčkových titulů Rogera Cormana American International Pictures, která Ikarii stejně jako jiná málo dynamická východoevropská sci-fi, např. sovětskou Planetu bouří (1962), uzpůsobila domácím divákům. Film byl zkrácen na 65 minut, přejmenován na Voyage to the End of the Universe, přestříhán a předabován do angličtiny (postavy navíc dostaly anglická jména).

Vesmírní cestovatelé v americké verzi filmu hledají zelenou, nikoli bílou planetu. V dotočeném závěrečném záběru, předjímajícím podobně překvapivý konec Planety opic (1968), ji nacházejí, když při pohledu z lodi spatří Sochu svobody. Podle některých spekulací se americkou verzí Ikarie vedle scenáristů Planety opic inspiroval také John Carpenter při psaní své komediální sci-fi Temná hvězda (1974), satirického pohledu na nudu zažívanou během dlouhých letů do vesmíru.

Zmrzačená verze od AIP byla během následujících let uváděna v kinech a televizích řady dalších zemí a dlouho se tudíž jednalo o jedinou podobu, v jaké západní diváci film znali. Nápravu až v roce 2004 zjednalo České centrum v New Yorku, když v rámci putovní retrospektivy tvorby Pavla Juráčka uvedlo společně s Bláznovou kronikou (1964), Koncem srpna v hotelu Ozón (1967) nebo Případem pro začínajícího kata (1969) i nezkrácenou Ikarii s původní zvukovou stopou (z kopie zapůjčené Národním filmovým archivem). Přehlídka nazvaná Pavel Juráček: New Wave Master Rediscovered byla zahájena začátkem března v newyorském Muzeu moderního umění a trvala až do srpna, kdy filmy promítla filmotéka v Hollywoodu (American Cinematheque at the Egyptian Theatre).

Zástupce British Film Producers Association John Stapleton a šéfredaktor filmového časopisu Film and Filming Peter Baker navštívili v únoru 1965 Prahu. Cílem jejich cesty byl výběr vhodných titulů na přehlídku československých filmů v londýnském National Film Theatre, naplánovanou na začátek léta. Krom jiných je zaujala také Ikarie. Ta byla v Londýně, stejně jako většina ostatních vybraných filmů, promítnuta hned dvakrát.

Anotace londýnské filmové přehlídky představovala Polákovo sci-fi takto: „(…) a very imaginative film, devoid of propaganda, and as scientifically accurate as possible. The pace is slow but the story is absorbing, and the human beings behave in a credible way.“ [6]

Na začátku roku 2006 potěšilo domácí i zahraniční fanoušky vědeckofantastických filmů první vydání Ikarie na DVD. Společnost Filmexport Home Video disk vybavila anglickými titulky, díky nimž o disk projevili zvýšený zájem také diváci, pro které je čeština jazykem cizím a nesrozumitelným. Jeden z nich napsal zasvěcenou recenzi pro web DVDtalk. Mimo jiné v ní rozebírá rozdíly mezi americkou a českou verzí:

„The original Ikarie XB 1 is a much different experience than Voyage to the End of the Universe. American-International altered the story to make the spaceship an alien craft from an unknown planet. The American dub described the voyage as a one-way pioneering trip. Although we recognize the derelict space ship as being from Earth (the playing cards, numbers written on bulkheads) the voyagers theorize that it’s a ‚primitive craft‘ from some unnamed warlike civilization.“ [7]

O nový digitální přepis filmu se v roce 2013 postarala britská společnost Second Run. Na samotném disku Ikarii doplňoval rozhovor s filmovým kritikem Kimem Newmanem, v přiloženém bookletu pak esej filmového historika Michaela Brookea, upozorňující mimo jiné na stylistické výpůjčky z Ikarie v Kubrickově kultovním sci-fi 2001: Vesmírná odysea (1968). [8]

Vedle Itálie, Spojených států nebo Anglie film do své distribuce zakoupila rovněž Belgie, Kypr, Švýcarsko či Kanada (v Ottavě byl zkraje roku 1966 podobně jako dříve v Londýně uspořádán Týden československých filmů). Celkem byla Ikarie vyvezena takřka do čtyř desítek zemí a nadšené zahraniční příznivce nachází i mnoho desetiletí od svého vzniku. Lze předpokládat, že další si získá díky zařazení do sekce Cannes Classics, která v minulých letech připomněla taková nestárnoucí díla světové kinematografie jako Africká královna (1951), Psycho (1960) nebo Gepard (1963).

Poznámky:

[1] Kybernetická babička byla na festivalu oceněna Zlatou pečetí, ačkoli přinejmenším podle redaktora píšícího pro italský Giornale del mattino by si zasloužila cenu hlavní. Viz Československá kinematografie ve světle zahraničního tisku 1963, č. 9, s. 15.

[2] Recenze z měsíčníku Bianco e nero. Československá kinematografie ve světle zahraničního tisku 1964, č. 1, s. 10.

[3] Zprávy z festivalu v Trieste. [1963]. BSA, SCE, film: Ikarie XB 1.

[4] Československá kinematografie ve světle zahraničního tisku 1963, č. 9, s. 13-14.

[5] Československá kinematografie ve světle zahraničního tisku 1964, č. 2, s. 16.

[6] Czechoslovakian Film Week. [1965]. NFA, ÚŘ ČSF, R5/AI/1P/7K.

[7] Erickson, Glenn, Ikarie XB1. DVDtalk: http://www.dvdtalk.com/dvdsavant/s1867ikar.html

[8] Podrobněji o disku viz: http://www.secondrundvd.com/release_ikarie.php