Jeden z nejoblíbenějších titulů československé nové vlny se po půlstoletí vrací na plátna kin v digitálně restaurované podobě. Celovečerní režijní debut Ivana Passera představuje ojedinělou, mistrovskou miniaturu jak v rámci režisérova díla, tak v rámci domácího kontextu šedesátých let.
Nadace české bijáky a Státní fond kinematografie se zasloužily o návrat padesát let starého snímku, který si obnovenou premiéru odbyl v červenci na MFF Karlovy Vary. Po technické stránce se digitálního restaurování Intimního osvětlení ujala studia UPP a Soundsquare. Národní filmový archiv toto vysoce ceněné dílo Ivana Passera uvádí do kin v obnovené premiéře 24. listopadu. Máme tak příležitost na Intimním osvětlení znovuocenit jeho známé kvality – a současně opět plnohodnotně vnímat i jeho obrazovou a zvukovou hodnotu.
Vnímání historického kontextu se nezměnilo: filmy Passera a Jaroslava Papouška bývají nejčastěji srovnávány s dílem „jejich“ režiséra – Miloše Formana. Na jedné straně není možné určit konkrétní podíl Papouška a Passera na Formanových filmech Lásky jedné plavovlásky či Hoří, má panenko, na druhé straně je ovšem celkem obvyklé Papouškovu trilogii o rodině Homolkových či Passerovo Intimní osvětlení označovat jako „formanovské“ filmy. Intimní osvětlení – první a jediný celovečerní titul, který tehdy dvaatřicetiletý Formanův scenárista v Československu natočil –, je ovšem také nedílnou součástí Passerovy vlastní filmografie. To dobře ukazuje i komplexně pojatá passserovská monografie Jiřího Voráče.[1]
V Intimním osvětlení Passer mohl rozvinout téma i styl svého krátkého snímku Fádní odpoledne (1964). Ten byl původně natočený pro povídkový film Perličky na dně, jenž se inspiroval předlohami Bohumila Hrabala. Intimní osvětlení (na němž s Passerem spolupracovali i Jaroslav Papoušek a Václav Šašek), podobně jako předtím Fádní odpoledne, ukazuje skupinu postav uvízlých v časoprostoru ospalého, svátečního letního dne.
V obou případech se událost, k níž se postavy upínají, odehrává vně tohoto časoprostoru: ve Fádním odpoledni jde o fotbalové utkání, v Intimním osvětlení o koncert amatérského symfonického orchestru. Na ten přijíždí do maloměsta coby sólista pražský hudebník Petr, kterého pozval jeho dávný spolužák a kamarád z konzervatoře – ředitel místní hudební školy Karel (přezdívaný Bambas).
Ve Fádním odpoledni se dozvídáme, že fotbalový zápas byl prohrán, v Intimním osvětlení sice opouštíme postavy dřív, než se uskuteční koncert, avšak opouštíme je v kondici neslavné. Podvakrát jde o vyprávění, ve kterém se „nic neděje“ a které se opírá o útržky drobných akcí, promluv a rozhovorů. Zatímco Fádní odpoledne značně neústrojně uzavírá symbolické finále,[2] Intimní osvětlení se až do konce drží své poetiky. Také legendární epilog, v němž se protagonisté marně pokoušejí vypít příliš hustý vaječný koňak, má metaforický přesah navázaný na neukojené touhy a očekávání postav.
V Intimním osvětlení přitom chybí postava, která by divákovi nabízela kontrast k hrdinům s jejich přízemními starostmi – podobná, jakou byl ve Fádním odpoledni mladík iritující přízemního hostinského tím, jak okázale byl zažraný do četby knihy. Konfrontací k „fádnímu“ konání postav je v Intimním osvětlení klasická hudba, která je nedílnou součástí jejich životů – respektive tyto životy jsou jakýmsi jejím pokračováním v podmínkách hmotného světa (podobně jako v prologu dirigent Josef Hart pokračuje zpěvem v Dvořákově skladbě).
Hudba je otázkou srdce. „Jo, Smetana, dědek hluchej – ale slyšel,“ pochvaluje si ve scéně u hřbitova Bambasův tchán v podání ikonického novovlnného neherce Jana Vostrčila. V úvodu filmu zazní Dvořákův Koncert pro violoncello a orchestr h moll, pak se v podání amatérského kvarteta Bambasovým nedostavěným venkovským domkem rozléhá Mozartova Malá noční hudba. Důležitý je ovšem v Intimním osvětlení především odkaz na Mozartova současníka – hudebního skladatele Vojtěcha Matyáše Jírovce. „Božský šosák“ je dnes téměř zapomenut, Bambas ho však znovuobjevuje s jakousi až buditelskou vášní (soustředěnou posléze do jásavého konstatování „Jírovec má koule!“).
V Passerově filmu totiž nejde ani tak o kvalitu hudby a její interpretace, jako spíš o to hudbu provozovat, žít s ní. Intimní osvětlení je v kontextu celé československé nové vlny možná vůbec „nejmuzikálnějším“ dílem, což ostatně neuniklo ani dobové francouzské kritice.[3] Samozřejmě působící, polyfonní vypravěčská struktura je ostatně zjevná už ve Fádním odpoledni,[4] zde však jde až o vnímání všudypřítomné muzikálnosti reality. Ta přirozeně vychází z toho, že Petr Bambas a jeho tchán jsou hudebníky.
Hudba – klasická, dechová, duchovní i lidová, užitá diegeticky i nediegeticky – prostupuje vyprávění: v prologu ve školní třídě, na hřbitově i v hospodě, doma. Intimní osvětlení se ovšem zcela obejde bez dobového popu, který byl častou součástí filmů šedesátých let (patrně v duchu snahy přitáhnout k filmu mládež a mladé diváky). V souladu s tím se Passerův film obejde bez postav, s nimiž by se tento mladý divák mohl ztotožnit, s jedinou významnou výjimkou Petrovy přítelkyně Štěpy (o níž bude řeč dále).
Po hudební a zvukové stránce je film rozmyslně, bohatě a mnohovrstevně „orchestrován“: opilý Bambas s Petrem vnímají hudebně dokonce i chrápání spáčů v domě (které se dá dokonce dirigovat!). Svou poezii má i přepočítávání výdělku z hraní na pohřbech na cihly v rodinném domku („jeden funus – dvě stě cihel“).
Muzikálnímu vnímání světa se ovšem vymykají ženy. „Hudební sluch“ (ve smyslu empatie) nemá žádná Bambasova žena Maruš, babi Švehlová[5] ani Petrova mladá přítelkyně Štěpa. Postava ztvárněná Formanovou manželkou, tehdy jednadvacetiletou zpěvačkou a herečkou Věrou Křesadlovou (jež měla mimochodem k herectví díky angažmá v divadle Semafor blíže než ostatní její kolegové – neherci), v původním projektu zřejmě zastávala větší či dokonce hlavní roli. Synopse, již začali na začátku šedesátých let psát Jaroslav Papoušek s Václavem Šaškem, se totiž jmenovala Bílý plášť a vyprávěla o zážitcích medičky a jejího přítele hudebníka během letní dovolené na vodě.
Postava velkoměstské dívky (jež je pomyslnou cílovou posluchačkou chybějící popové hudby) se ovšem nakonec stala jen jedním z nástrojů v „orchestru vyprávění“ – a to dokonce tím nejrušivějším. Štěpa není v opozici ani tak ke svému tolerantnímu milenci Petrovi (na kterém si vymůže vše, po čem zatouží), jako spíš k středobodu celého hostitelského, muzikálního světa – Bambasovi. S plachým a opravdovým Petrovým kamarádem, jehož soužití s Maruš dávno nabylo rutinní formy, se příznačně Štěpa nikdy nedostává do otevřené konfrontace, zato však zpoza plotu „bezpečně“ koketuje s místním idiotem Jarouškem.
Čím víc se Štěpa snaží, aby zapadla jako host do dění v Bambasově rodině, tím víc působí nepatřičně – a tím víc se chová jako nevychovaný spratek. Záchvatem hysterického smíchu dívka neslavně ukončí sobotní večeři. Koncertování domácího kvarteta narušuje tím, že otevřeným oknem předvádí milenci koťátka chycená v zahradě. Hra s troubením na volant Bambasova auta pak odhalí její naprostou „nemuzikálnost“ i ve vztahu k Petrovi.
I Štěpa se ovšem zapojuje do „symfonie“ v Bambasově domě, ať už prostřednictvím vrzající postele nebo chrápání. A nakonec – stejně jako ostatní – poslušně čeká na lok slavnostního „ajrkoňaku“, aby se tak definitivně zařadila mezi ostatní postavy s jejich nenaplněnými touhami. Přestože vyprávění končí dřív, než se kdokoli z protagonistů dopracuje ke kýženému moku, marnost a „nízkost“ konání aktérů svého filmu vyvažuje Ivan Passer laskavostí, s jakou je sleduje. Nad zklamáním a rezignací nakonec vždycky převládne až furiantsky radostný tón spojený s prostým požitkem z existence. V tom se Intimní osvětlení významně liší jak od ostře satirického opusu Jaroslava Papouška Ecce homo Homolka, tak od filmů Formanových.
Intimní osvětlení (ČSSR 1965), režie: Ivan Passer, scénář: Ivan Passer, Jaroslav Papoušek, Václav Šašek, kamera: Miroslav Ondříček, Josef Střecha, hrají: Karel Blažek, Zdeněk Bezušek, Věra Křesadlová, Jan Vostrčil, Jaroslava Štědrá, Vlastimila Vlková, Karel Uhlík, Miroslav Cvrk, Dagmar Ředinová a další. Národní filmový archiv, 71 min. Obnovená premiéra: 24. 11. 2016.
Poznámky:
[1] Voráč, Jiří, Filmový vypravěč rozmanitostí. Brno: Host, 2008.
[2] Toto finále kritizoval už Jiří Horák v dobové recenzi ve Filmu a době (1966, roč. 12, č. 5, s. 202).
[3] Garel, Gilles, Gressard, Alain: Ivan Passer – D´„Eclairage intime“ a „Cutter´s Way“. Image et son 1982, č. 370, s. 81-100.
[4] Voráč, Jiří, cit. d., s. 26.
[5] Babi Švehlová v sobě probouzí vzpomíku na svou atletickou minulost, podobně jako Maruš z Ecce homo Homolka (1969) nezapomíná na své baletní pokusy. Papoušek a Passer tak pracují se stejným stereotypem charakterizujícím „ztracenou slávu“ ženské postavy.
