„Třetí muž je dáma“ aneb Zemanův Baron Prášil

Foto: Národní filmový archiv

Nápad digitálně zrestaurovat tři nejznámější filmy Karla Zemana – Cestu do pravěku (1954), Vynález zkázy (1958) a Barona Prášila (1961) – vznikl v rámci projektu Čistíme svět fantazie. Podílí se na něm Nadace české bijáky, která úzce spolupracuje s Muzeem Karla Zemana a Českou televizí. Projekt podpořilo Ministerstvo kultury a Státní fond kinematografie a důležitým partnerem při digitaliztaci snímku je i postprodukční společnost UPP. Na projektu se podílí i veřejnost prostřednictvím dárcovských SMS.

Jeden z nejoblíbenějších titulů Zemanovy filmografie – poetický dobrodružný snímek Baron Prášil – se tak od 1. srpna 2016 vrací do kin, a to díky distribuční aktivitě Asociace českých filmových klubů. (Na DVD se film objevil péčí zemanovského muzea 9. ledna 2013.) O uvedení legendárního snímku na plátně je zájem: premiérovou projekcí na Zlín Film Festivalu v květnu 2016 se Baron Prášil vrátil na místo svého vzniku. Z příběhu inspirovaného knižní předlohou německého spisovatele Gottfrieda Bürgera se mohli 29. července radovat i návštěvníci Letní filmové školy v Uherském Hradišti.

Od původní premiéry, která se uskutečnila 21. 9. 1962, uplynulo téměř čtyřiapadesát let. Během nich se Baron Prášil stal nedílnou součástí českého kinematografického fondu. Pokud jde o mezinárodní ocenění a exportní hodnotu, nevyrovná se třetí Zemanův celovečerní hraný opus Cestě do pravěku či Vynálezu zkázy (získal mj. Stříbrnou plachtu na MFF v Locarnu 1962 nebo Velkou cenu v kategorii celovečerních filmů na Mezinárodním setkání filmů pro mládež Cannes 1964). Představuje nicméně nezpochybnitelnou diváckou „srdcovku“ a současně přechod od „infantilních“, myšlenkově i dějově lineárních konceptů prvních dvou hraných Zemanových opusů k jeho myšlenkově zralé tvorbě (představované především filmy Bláznova kronika /1964/ a Na kometě /1970/). Svým bohatým, ornamentálním a současně konzistentním pojetím současně prášilovský příběh naráží na meze dané kombinacemi klasických technik. Karel Zeman se svým týmem byl totiž v oblasti kombinovaného (hraného a animovaného) filmu nejen inovátorem a objevitelem, ale také geniálním, neohroženým průzkumníkem jeho omezení.

To dobře ukazuje jiná verze příběhu – Dobrodružství Barona Prášila –, kterou v roce 1988 natočil Terry Gilliam. Výtvarník, animátor a režisér vzešlý z komediální skupiny Monty Pythonův Létající cirkus uvádí Zemanův snímek jako jednu z bezprostředních inspirací pro svou verzi. Divácky (a tedy i finančně) mimořádně neúspěšný velkofilm je se svou těžkopádnou výpravností a chaoticky nabubřelou inscenací ovšem téměř opakem Zemanova čistého, bytostně poetického konceptu. V něm harmonicky koexistují nejrůznější prvky – podobně jako v titulcích sousedí navenek nesourodá scenáristická trojice: vedle Zemana se na filmu podíleli básník Josef Kainar a scenárista Jiří Brdečka. První (jehož filmografie čítá právě jen tento jediný titul) bývá uveden jako autor dialogů, druhý (jehož teprve čekala dlouhá a úspěšná scenáristická kariéra) jako autor „vyprávění“ (myšleno patrně komentáře). Zatímco Kainar je dozajista autorem Cyranových vznosně básnivých promluv, Brdečku divák může poznat i ve vtipných dialozích – kupříkladu v lakonickém konstatování kapitána lodi (Jan Werich), jenž loví z moře hrdiny-trosečníky: „Třetí muž je dáma.“ [1]

Pokud jde o způsob adapatace, je Baron Prášil velmi rozmyslným a současně silně autorským dílem. Z košaté předlohy německého preromantického autora, která poprvé vyšla v roce 1786, Zeman se svými spolupracovníky vybral a propojil jen několik epizod. (Výtvarně pak vycházel z ilustrací Gustava Dorého, který prášilovský příběh ilustroval v roce 1862.)

Pro svého Barona Prášila vymyslel Karel Zeman nové hrdiny – neohroženého astronauta Toníka a sličnou princeznu Biancu. Opřel se ovšem o vypravěče, kterým ve svých filmech zpravidla zajišťoval vnitřní kontinuitu pohledu na veškeré dění. Tím je stejně jako v knize titulní Prášil, sarkastický, zralý elegán, jenž – v kongeniálním podání Miloše Kopeckého – současně komentuje dění a současně je jeho aktérem, jemuž se realita neustále vymyká z rukou, takže při jejím zvládání musí nonšalantně improvizovat. Četné vizuální komentáře, s nimiž můžeme ztotožnit pohled jednapadesátiletého režiséra, ovšem jdou ještě nad Prášilův samolibý nadhled: v nich zaznívá Zemanův pacifismus, jeho nevíra v manipulativní praktiky mocných a obecně ve spravedlnost a smysl „velkých dějin“ (to vše našlo silný výraz i v režisérově následujícím filmu – Bláznově kronice).

Baron, jenž se diplomaticky pohybuje po vladařských dvorech, ale většinou je pak hbitě, leč nevzrušeně opouští zadními vchody, je ovšem především dokonalým smírčím soudcem pro koexistenci dvou fikčních světů. Ty se u Zemana často střetávají [2]. Prášil, jenž se vyhlašuje za realistu, bere na výlet do své „skutečné“ země plné dobrodružství „snivého Měsíčňana“ – astronauta Toníka, který v kosmické lodi právě přistál na Luně, už dávno ovšem zabydlené fikčními postavami – baronem, Cyranem z Bergeracu a posádkou secesní verneovsko-mélièsovského korábu. Výprava barona a Toníka je současně cestou do fantazie i do historie, přičemž Prášil je neúspěšný ve dvoření Biance, vítězí však jako král fikce. Zůstává až jakýmsi oživlým poetickým principem, s nímž se nakonec ztotožňuje i Toník. Do vyprávění je tak ústrojně a vtipně zapracován pro Zemana netypický motiv realistické, „technické“ sci-fi, nad nímž ve finále slaví jednoznačné vítězství poezie a láska: Toník s Biancou využijí brnění jako skafandry, ve kterých doletí na Měsíc. Úhonu v kosmickém prostoru neutrpí ani kytice květin, které mladík nese své milované.

Síla Barona Prášila je v jeho poetickém, emocionálním náboji, který (s výjimkou Kopeckého) ovšem nevychází z nebývale kvalitního a pečlivého obsazení (včetně dobových hvězd v drobných rolích). Milostný motiv je roztomilý a jímavý, ale Zeman ani v Baronu Prášilovi není „hereckým režisérem“. K Rudolfu Jelínkovi a Janě Brejchové režisér přistupuje spíš jako k dalším objektům vyžadujícím pečlivý dohled a koncepční animaci. [3] Baron Prášil se nicméně opírá o herecký prvek alespoň prostřednictvím nebývale kvalitních dialogů a komentáře, jenž se znamenitě snoubí s komediálními i poetickými prvky silně vizuálního vyprávění.

V souvislosti s vyzněním filmu se zpravidla cituje závěrečná promluva, podle níž Měsíc odjakživa patřil milencům. Finální gesto ovšem patří Cyranovi v podání ikonického Karla Högera, který odhazuje svůj širák v kosmickou dál jako nový, znepokojivý, leč sebevědomý létající objekt. Není to neskromné gesto. Měsíc možná patří milencům. Vesmír ve všech svých podobách však patří snílkům-filmařům.

Baron Prášil (ČSSR 1961). Režie: Karel Zeman, scénář: Karel Zeman, Jiří Brdečka a Josef Kainar, kamera: Jiří Tarantík, hudba: Zdeněk Liška, střih: Věra Kutilová, hrají: Miloš Kopecký, Rudolf Jelínek, Jana Brejchová, Rudolf Hrušínský, Jan Werich, Karel Höger, Eduard Kohout, Bohuš Záhorský, Karel Effa ad. AČFK, 83 min. Obnovená premiéra 1. 8. 2016.

Poznámky:

[1] Lodník hlásí: „Dva koně a tři muži ve vlnách!“ Kapitán (opravuje): „Dva koně a dva muži. Třetí muž je dáma.“

[2] Zvláště řešení „byl to jenom sen“ použité ve fantaskní romanci Na kometě (1970) je zcela divácky neuspokojivé.

[3] Cestu k tomu, jak používat herecký projev, nachází Zeman až v následující Bláznově kronice.