Anny Ondráková, Lída Baarová, Nataša Gollová, Adina Mandlová… hvězdy prvorepublikové kinematografie, jejichž jména jsou dodnes povědomá i těm, kdo filmy pro pamětníky nesledují. K velmi oblíbeným a obsazovaným herečkám ovšem po nástupu zvuku patřila také Truda Grosslichtová. V letech 1931 až 1937 se objevila v devětadvaceti filmech, v nichž většinou hrála hlavní roli. Úspěch zaznamenala také ve Francii, Německu a dalších zemích.
Talentovaná představitelka atraktivních mladých snoubenek z vyšších společenských kruhů přesto po válce upadla v zapomnění a dodnes ve výčtech nejpopulárnějších hereček třicátých let obvykle nebývá uváděna. Důvodů pro to může být několik.
Gertruda Marie Grosslichtová se narodila 23. února 1912 v Praze na Královských Vinohradech. Její otec, obchodník Viktor Grosslicht, byl židovského původu. Matka Amálie inklinovala k umění a k divadlu vedla také dceru, která s ní zamlada vystupovala na ochotnických jevištích. Obě si spolu později zahrály ve filmech Aféra plukovníka Redla (1931) a Rozpustilá noc (1934).
Dalším Trudiným hereckým vzorem byla švédská diva Greta Garbo, kvůli níž dívka ráda navštěvovala biograf. Její okouzlení múzickým uměním vedlo k tomu, že svou energii po dokončení povinné školní docházky nasměrovala k herectví. Otcovu nesouhlasu navzdory. Aby v silné konkurenci uspěla, sledovala divadelní představení a filmy, studovala herectví a učila se jazykům a hře na klavír.
Pro film Gertrudu pravděpodobně objevil filmový podnikatel Josef Auerbach z Elektafilmu. Ten ji měl počátkem třicátých let spatřit v ochotnickém představení v pražském divadle Uranie. Na základě toho snaživé dospívající umělkyni v roce 1931 nabídnul hlavní ženskou roli v české i německé verzi špionážního dramatu Aféra plukovníka Redla podle předlohy Egona Erwina Kische. Režisér Karel Anton tak jako první využil hereččiny výborné znalosti cizích jazyků.
Po své první filmové roli získávala Truda další zkušenosti v několika pražských hudebních divadlech. Své pěvecké nadání mohla naplno projevit v operetách, s nimiž měla bohatou praxi také její matka. Na divadle poprvé potkala Vlastu Buriana i Oldřicha Nového, po jehož boku si zahrála v mnoha úspěšných představeních. V roce 1938 zazářila také v pařížském Théâtre des Bouffes Parisiens. Koncem třetí dekády, kdy už se nevěnovala filmu, vystupovala na scéně českobudějovického divadla.
Počátkem třicátých let Grosslichtová podle svých vzpomínek studovala na konzervatoři v Berlíně a měla se mihnout ve filmu Skandal in der Parkstraße (1932). V Paříži si poté zahrála ve francouzských verzích filmů Kantor Ideál (1932) a Lelíček ve službách Sherlocka Holmese (1932). V prvním případě nahradila Lídu Baarovou, ve druhém Anny Ondrákovou, které její role ztvárnily v českých verzích.
Pod pseudonymem Tania (popřípadě Tanja) Doll ve Francii navíc nazpívala několik desek s francouzskými šlágry. V česko-francouzské koprodukci pak v barrandovských ateliérech vznikl ještě Golem (1936) Juliena Duviviera, ve kterém jí připadla menší úloha dvorní dámy (také v titulcích tohoto filmu je uvedena jako Tania Doll).
V Československu byla Grosslichtová hojně obsazována především do nenáročných veseloher a melodramat à la červená knihovna. Krátce po sobě se objevila ve vedlejších rolích v Posledním bohémovi (1931) a v jiráskovských Psohlavcích (1931). Následovaly již větší party v lehce detektivní frašce Růžové kombiné (1932), v Právu na hřích (1932) a v komedii Martina Friče S vyloučením veřejnosti (1933).
Většina jejích filmů nabízela prostou milostnou zápletku, úsměvná nedorozumění a pár písní, které se pak prodávaly samostatně na gramodeskách. Grosslichtová byla filmovými i divadelními režiséry zaškatulkována jako moderní, trochu naivní a koketní mladá žena z dobré rodiny, jejíž pole působnosti je vymezeno vztahy se zkušenějšími muži. Teprve v jejich náručí nachází hlavní hrdinka, jakkoli emancipovaná se v průběhu filmu může jevit (viz např. Advokátka Věra), štěstí a rovnováhu.
Nástup zvuku výrazně zvýšil zájem českých diváků o domácí produkci. K odlišení jednotlivých titulů, které žánrově obvykle spadaly mezi pár osvědčených žánrů (melodrama, komedie, adaptace literárních klasik…), a ke zvýšení jejich atraktivity sloužily výrazné herecké osobnosti, které se ve stejném období vyprofilovaly.
Grosslichtová patřila i přičiněním dobového tisku mezi hvězdy, jejichž jméno a tvář prodávaly nejlépe. Když časopis Kino pořádal v roce 1932 anketu, ve které čtenáři a čtenářky hlasovali pro své nejoblíbenější kinohvězdy, dvacetiletá herečka ji s velkým předstihem vyhrála (sama obdržela 127 hlasů, druhá skončila Lída Baarová s 63 hlasy, třetí Anny Ondráková s 32 hlasy).
Frič první dámu českého filmu později obsadil také do Revizora (1933) a do Hrdiny jedné noci (1935), kde jí připadla dvojrole skromné statistky a rozmazlené filmové hvězdy. Jejím hereckým partnerem v obou úspěšných veselohrách byl Vlasta Burian. S Hugem Haasem zase hrála ve Fričově komedii Jedenácté přikázání (1935). Ke zdařilejším patřila rovněž převleková komedie Tři kroky od těla (1934).
Uvedená čtveřice filmů představuje umělecký vrchol hereččiny hutné, ale nedlouhé filmografie. Po něm následovala další série pozapomenutých filmů spíše průměrné, až podprůměrné úrovně např. Za řádovými dveřmi (1934), Z bláta do louže (1934) nebo Irčin románek (1936). Grosslichtová byla nicméně dál obsazována do hlavních rolí a k mnoha filmům také nazpívala ústřední písně.
Kromě skoro tří desítek celovečerních filmů se objevila i v několika krátkých instruktážních snímcích (např. Jak si uchovám zdraví o důležitosti dentální hygieny) a reklamách. Na její oblibu při propagaci svých výrobků vsadila mimo jiné společnost Baťa. V Nezapomněli jste na něco? předváděla jejich dámské střevíce. Stejně tak ve filmu Kolem dokola režírovaném Elmarem Klosem.
Zřejmě nejznámější roli JUDr. Věry Donátové jí nabídl Martin Frič v komedii o ambiciózní mladé právničce Advokátka Věra. Sama film řadila mezi své nejoblíbenější, protože se její postava vymykala typu, s nímž byla spojována, a víc konvenovala jejímu inteligentnímu projevu. Svou filmovou kariéru uzavřela Truda Grosslichtová komedií Klatovští dragouni (1937), která měla premiéru v únoru 1938.
Rozhodnutí nepokračovat s filmovým, a od roku 1940 ani s divadelním, herectvím bylo dobrovolné. Jako poloviční židovka nechtěla během protektorátu účinkovat ve filmech, jejichž výrobu řídili Němci. Židovského původu byl také její manžel, tenorista a režisér Štefan Munk. Manželé ovšem neemigrovali, což pro Grosslichtovou znamenalo totální nasazení v továrně a pro Munka několikaleté věznění nacisty.
V roce 1945, kdy se již s Munkem rozvedla, potkala Grosslichtová v Praze nizozemského vojáka a burzovního makléře Hanse de Vriese, který do Čech dorazil s americkou armádou. Společně odjeli do Nizozemska, kde byli v listopadu 1946 oddáni. Později se jim narodily dvě dcery. Novým domovem bývalé prvorepublikové herečky se stal Amsterdam a jejím novým posláním výchova dětí a starost o domácnost. Jen krátce byla členkou amsterdamského operetního kolektivu a chvíli pracovala jako překladatelka.
Až po manželově smrti ve druhé polovině osmdesátých let se Grosslichtová přestěhovala do nedalekého města Nieuw-Vennep, kde v červnu 1995 také zemřela. Ve své domovině byla kvůli předčasnému ukončení kariéry a následné emigraci zapomenuta o mnoho let dříve. Díky YouTube kanálu Česká filmová klasika si nicméně můžete připomenout její herecké a pěvecké nadání a ocenit její šarm i ve filmech, které v televizi nebývají často reprízované a jsou jinak jen obtížně dostupné.
Zdroje:
Luboš Bartošek, Náš film. Kapitoly z dějin (1896–1945). Praha: Mladá fronta 1985.
Miloš Fikejz, Český film, Herci a herečky I (A-K). Praha: Libri 2006, s. 324–326.
Hana Kučerová, Grosslichtová Truda (1912–1995). Inventář. Praha: Národní filmový archiv.
Jaroslav Lopour. Truda Grosslichtová (1912–1995). Herečka a její filmová tvorba 30. let. Bakalářská diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita 2013.
Truda Grosslichtová o sobě. Kinorevue 2. 9. 1936, s. 32–33.
Ondřej Suchý. Záhadná hvězda Truda Grosslichtová. Pozitivní noviny
