Herečka Vlasta Chramostová (nar. 17. 11. 1926 v Brně) zůstává v povědomí především jako disidentka, která s manželem kameramanem Stanislavem Milotou musela po celá sedmdesátá a osmdesátá léta snášet zákaz tvůrčí činnosti a čelit perzekuci od Státní bezpečnosti. Tím se její divadelní, rozhlasová a především filmová, televizní i dabingová tvorba dostala do pozadí. Připomeňme si proto krátce filmovou, televizní i dabingovou práci Vlasty Chramostové u příležitosti jejího významného životního jubilea.
Poprvé se před filmovou kameru postavila ve třiadvaceti letech ještě jako herečka brněnského Státního divadla. Debutovala ve velké roli sekretářky a brigádnice Lídy Kolářové v budovatelském dramatu režiséra K. M. Walló Veliká příležitost (1949) o životě svazáků na stavbě Trati mládeže. Schematický film byl dobovým tiskem přes některé nedostatky chválen, slova uznání se dostalo i začínající herečce. Například Jan Žalman napsal, že „Vlasta Chramostová hledá občas teprve pravý výraz […], ale instinktivně i ona nachází správnou cestu, tím spíše, že jí nechybí temperament.“[1]
Ihned následující rok Chramostová získala možnost na plátně vytvořit velkou dramatickou úlohu v dodnes kvalitním okupačním dramatu Past (1950) režiséra Martina Friče. Sehrála zde členku ilegální protinacistické skupiny Růženu Kubínovou alias Marii Kopalovou, ke které je ve vězení nasazena konfidentka Gestapa Herta Lenz (Majka Tomášová). Za vynikající a vyzrálý herecký výkon v tomto filmu byla Chramostové udělena ještě týž rok v srpnu Národní cena.
Vlastimil Vrabec ze Svobodného slova poznamenal, že „Růžena je realistická postava, typisující utrpení i nezlomnost […]. Je to zatím její nejlepší filmová postava, která vzhledem k hereččině mládí hodně slibuje.“[2] Také pro Jaroslava Dvořáčka „obtížnou roli Růženy zvládla s úspěchem nová herečka našeho filmu Vlasta Chramostová, která zde ukázala, že neexistuje zásadní rozdíl mezi prací herce divadelního a filmového. Slabší je jen tam, kde má vyjádřiti ne zcela pravděpodobné psychologické stavy.“[3] Bedřich Slavík v Lidové demokracii naopak vyzdvihl osobní nasazení herečky pro filmování: „Celý den pracovala na Barrandově a večer odcestovala letadlem do Brna, aby tu hrála, a brzy ráno opět nastupovala na Barrandově. Při ohromném fysickém vypětí zvládla roli […] s vynikající přirozeností, s krásnou charakterovou procítěností a ideovou vyspělostí. Její výkon přesvědčil, že […] nalezl český film herečku vzácných tvůrčích možností.“[4] Sama Chramostová se při uvedení Pasti rozhovořila o filmové práci:
„Práce ve filmu […] mne, jako snad každého divadelního herce, lákala už pro tu skvělou možnost poskytnout velkému množství diváků čistý, dokonalý, herecký projev neotřelý dvacátou nebo třicátou reprisou, nezkalený třeba zdravotní indisposicí, za které je někdy nutno představení […] uskutečnit. Lákala mne práce v detailu, možnost osvobodit se od jevištní stylisace – prostě na film jsem se těšila.“[5]
Obdobnou roli Vlasta Chramostová sehrála i o šest let později, v psychologickém dramatu Jiřího Weisse Hra o život (1956). Její matka dvou dětí Vlasta Racková se kvůli zbabělosti svého manžela (Karel Höger) rozhodne během okupace pomáhat v ilegální činnosti. Netuší však, že zrada přijde od lidí z jejího nejbližšího okolí. Pro kritika a publicistu Ludvíka Veselého „Vlasta Chramostová patří k mladší generaci našich charakterních hereček. Neobjevuje se ve filmu příliš často, ale její výkony mají stoupající úroveň. […] Aspoň podle výkonu v ,Pasti‘ před několika lety a nyní ve ,Hře o život‘. Jsou to její nejzdařilejší role […]. Jako by přejala tvůrčí postup […] partnera Karla Högra; je stejně prostá a stejně výrazná, i když ještě potřebuje k vyjádření myšlenek své hrdinky více námahy a viditelného soustředění. Ale její postava roste od scény ke scéně, je jednolitá.“[6]
Mezi snímky Past a Hra o život, v nichž vytvořila herečka jedny ze svých nejlepších filmových rolí, ztvárnila ještě šest dalších postav. Byla to milenka Ofelie, členka vraždící banderovské tlupy ve zpolitizovaném dobrodružném dramatu Akce B (1951) Josefa Macha, manželka havíře Vondry (Adolf Král) Božena v budovatelském dramatu Jiřího Krejčíka Nad námi svítá (1952), těžce nemocná žena dělníka Kolčavy (Radovan Lukavský) ve Fričově životopisném snímku Tajemství krve (1953), chromá krmička Fanynka v Machově schematickém dramatu Po noci den (1955), manželka funkcionáře Toníka (Josef Bek) Mařka ve Vlčkově zfilmovaném pamfletu podle Antonína Zápotockého Rudá záře nad Kladnem (1955) a maminka titulního hrdiny v populárním dětském snímku Honzíkova cesta (1956) Milana Vošmika.
Z konce padesátých a začátku šedesátých let stojí za zmínku další partnerství s Karlem Högerem v Helgeho Škole otců (1957), nenávistnou tchýni snášející Helena v Bombě (1957) Jaroslava Balíka, vychovatelka v domově mládeže v Krejčíkově sociálním dramatu Probuzení (1959), zamilovaná družstevnice Marjánka v satiře Vojtěcha Jasného Až přijde kocour (1963) a vytížená a upracovaná zdravotní sestra Jana Černá ve středometrážním fejetonu Jiřího Bělky Deštivý den (1932). V tomto období na Vlastu Chramostovou čekaly povětšinou menší postavy matek a manželek ve snímcích Zlé pondělí (1960) Milana Vošmika, Spadla s měsíce (1961) Zdeňka Podskalského a Letos v září (1963) Františka Daniela.
Právě své role matek dovedla až na hranici zesměšnění v satirické komedii Bílá paní (1965) Zdeňka Podskalského jako manželka kastelána Pupence (Vlastimil Brodský) Anežka. Ta nemá pochopení pro manželův smysl pro pravdu a spravedlnost, protože ví, že následnými postihy od nadřízených trpí nejvíce jejich rodina a především děti. Když se manželé v závěru snímku účastní otevření nového mostu, je to právě pro děti vše obětující Anežka, která – plavající v řece – svého muže při poznámce, že zde žádný most není, odbude větou: „Jdi s tou pravdou! Drž hubu a plav!“
Kromě kreace v Bílé paní osvědčila Chramostová komediální nadání i ve veselohrách Václava Kršky Komedie s Klikou (1964), Antonína Moskalyka Délka polibku devadesát (1965) a Josefa Macha Objížďka (1968). Právě v roce 1968 kromě epizodky nebojácné ženy před tankem ve válečné tragikomedii Ivo Nováka Maratón (1968) pomáhala svému muži při natáčení srpnových událostí (později sestříhané a uvedené pod názvem Zmatek), ale hlavně před jeho kamerou vytvořila i jednu z vrcholných postav své dosavadní filmové kariéry. Ta kvůli politickým událostem zůstala také na třicet let poslední hereččinou příležitostí před filmovými kamerami.
Onou vrcholnou postavou se stala v tragikomedii Juraje Herze Spalovač mrtvol (1968) poněkud uťápnutá, tichá, ale obětavá a milující manželka i matka Marie zvaná Lakmé. Před jejíma očima se její stejně pečlivý, milující, ale trochu podivínský manžel, zaměstnanec krematoria Karel Kopfrkingl (Rudolf Hrušínský) změní vlivem nacistické ideologie a překroucenho chápání mírumilovného buddhismu ve ztělesněné zlo. Pro svůj rasový původ je Marie první skutečnou obětí manželových psychopatologických maniakálních záchvatů. Současně v tomto titulu Chramostová sehrála ještě druhou roli – prostitutku Dagmar, k níž chodí právě Mariin manžel.
Jak se vyjádřila Galina Kopaněvová, oproti Hrušínskému „ostatní představitelé si museli v mnohém uložit řeholi, neboť rozpínavý duch […] Kopfrkingla odsoudil všechny spoluhráče k pasívní asistenci […] – Vlastě Chramostové […] připadla […] nevděčná role přihrávání, což ovšem ještě neznamená role nevýrazná […]. Všichni […] spoluvytvořili jeho příznačnou scenérii.“[7] Pro jejich politické názory a postoje čekalo na Chramostovou a Milotu během normalizace nucené umlčení. Před kameru se herečka postavila pouze v manželových záznamech jejich ilegálního Bytového divadla.
Po listopadových událostech z roku 1989 se sice Vlasta Chramostová vrátila k aktivní herecké dráze, na další filmovou nabídku musela čekat dalších několik let. Až Vladimír Michálek ji přizval ke spolupráci na psychologickém dramatu Je třeba zabít Sekala (1998), kde převzala úlohu trpící pobožné farské hospodyně Marie, matky sedláka, zločince a udavače Ivana Sekala (Bogusłav Linda).
Následně sehrála prakticky protikladný part neurvalé a zlé hospodyně Pepiny, která spoluzaviní konečnou zkázu ve vizuálně vystavěném dramatu Kuře melancholik (1999) Jaroslava Brabce. Napotřetí si na herečku vzpomněl přítel Václav Havel, když si v jeho režijním debutu Odcházení (2010) přenesla z divadelních prken menší postavičku babičky. Všechny tři role byly během let 1999, 2000 a 2012 nominovány na Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší nebo hlavní roli, nikdy však křišťálovou sošku nezískala.
Během své tvůrčí dráhy neodmítla kromě hraných a celovečerních distribučních filmů ani účinkování ve filmech studentů FAMU Ó ti lektoři (1953) a Rodiče (1958). Dále k několika krátkým a dokumentárním titulům načetla komentář (např. Oldřich Nový, 1958; Otomar Korbelář, 1960; Butantan, 1966; Hokejová pomlázka z Vídně, 1967). Po roce 1989 se objevila i v řadě nonfikčních projektů, v rozsáhlých dokumentech Karla Vachka a v několika vzpomínkových a televizních pořadech.
V průběhu padesátých, šedesátých a až do začátku sedmdesátých let využila přízně řady televizních režisérů a na svém kontě tak má hodně hereckých příležitostí i v tomto médiu. Takové byly ve snímcích Hry lásky plné (1954) Zdeňka Podskalského, Hrdinové okamžiku (1961) Jiřího Krejčíka, Námluvy (1961) Martina Friče, Jegor Bulyčov (1968) Jaroslava Dudka, Lítost (1970) Evalda Schorma, Bečička (1971) Václava Hudečka, Romanetto (1971) Evy Sadkové, Michelup a motocykl (1972) Ludvíka Ráži či v seriálu Eduarda Hofmana Klapzubova jedenáctka (1968). Po svém návratu si v televizi zahrála ve filmech Samota (2001), PF 77 (2003) a v seriálu Hraběnky (2007). Za postavu herečky Ludmily Damiánové ve filmu PF 77 obdržela Televizní cenu Elsa (2004).
K dokreslení činnosti Vlasty Chramostové v audiovizuálních médiích zmiňme i její účast před dabingovým mikrofonem. V padesátých a šedesátých letech se podílela na české interpretaci zahraničních snímků určených pro kinodistribuci nebo televizní uvedení. Jejím hlasem promlouvala Pamela Brownová v dramatu Žízeň po životě / Lust for Life (1956) Vincenta Minnelliho, Simone Signoretová v thrilleru Costy-Gavrase Zločin v expresu / Compartiment tueurs (1965) anebo Hanne Wiederová v muzikálu Kurta Hoffmanna Strašidla ze Spessartu / Das Spukschloß im Spessart (1960), kde Chramostová se zjevnou chutí a svérázně nazpívala i několik písní.
Jako temperamentní herečka se širokou výrazovou škálou a expresivně zabarveným projevem vytvářela na divadelních pódiích často hrdinné ženy nesoucí hrdě svůj životní úděl. Takové byly i největší filmové postavy Vlasty Chramostové, v titulech Past, Hra o život nebo Je třeba zabít Sekala. Když se postupně na plátně přehrála nejčastěji do postav matek, pozornost upoutala především v Bílé paní a ve Spalovači mrtvol. Ve své generaci se zařadila mezi přední herečky padesátých a šedesátých let. Její filmová práce se vyznačovala pečlivou přípravou, opakovaným zkoušením a zodpovědným přístupem ke každé látce. Přesto po roce 1989 čeští filmaři nalezli pro herečku pouhé tři vhodné, ač výrazné filmové příležitosti.
Poznámky:
[1] Žalman, Jan, Z nových filmů. Kino 5, 1950, č. 9 (27. 4.), s. 204.
[2] Past. Ohlas kritiky. Filmový přehled 12, 1950, č. 47 (15. 12.), nestránkováno.
[3] Dvořáček, Jaroslav, Past. Kino 5, 1950, č. 24 (23. 11.), s. 555.
[4] Past. Ohlas kritiky. Filmový přehled 12, 1950, č. 47 (15. 12.), nestránkováno.
[5] Svitáček, Vladimír, Rozhovor s Vlastou Chramostovou, hlavní představitelkou ve filmu Past. Kino 5, 1950, č. 25 (7. 12.), s. 582.
[6] Veselý, Ludvík, Hra o život – film K. J. Beneše a Jiřího Weisse. Film a doba 2, 1956, č. 12 (prosinec), s. 809.
[7] Kopaněvová, Galina, Metamorfóza pana Kopfrkingla. Film a doba 15, 1969, č. 5 (květen), s. 236.
