Tatínek

Zdeněk Svěrák se ráno ve svém pražském bytě s manželčinou pomocí chystá na divadelní štaci. Ve výbavě neschází ani mast na prasklé paty. Vzpomínky se stočí k rodičům. Zdeněk jméno zdědil po bratrovi, který zemřel v pěti letech (scéna z Obecné školy je tedy autobiografická). – Svěrák ukazuje dům, kde se narodil: oba mají „datum vzniku“ 1936. Rané dětství prožil na pražském Bohdalci (dějišti Obecné školy – citace scény s vlakem). – S kolegy z Divadla Járy Cimrmana (DJC) jede Svěrák do Krkonoš na zájezd. Vypráví o divácích, kteří znají jejich hry často lépe než oni sami. Předčítá dopis od osmdesátileté ctitelky. – U hřbitova v Kopidlně, kolem něhož chodil do školy, vzpomíná umělec na problémy, spjaté s přestěhováním na maloměsto, kdy mu bylo sedm let. (U hřbitova bydlí Pávek z Vesničky mé střediskové.) Chlapec se zúčastňoval válek mezi místními kluky, kde lítaly vzduchem kameny, přesto si však připadal jako cizinec. Téma dokumentuje scéna z cimrmanovské hry Afrika. – Prohlídka kopidlnského domu (podbarvená písničkou o holce z Polabí) končí u kůlny na nářadí, původně strážní budky wehrmachtu. Svěrák v ní nečekaně objeví maminčiny staré plátěné boty. Ví, že ho vzpomínání rozhodí: večer to zase bude „na prášek“. – Před představením Svěrák líčí vznik první cimrmanovské hry Akt. Úspěšnější než ona byl zkusmo připojený „seminář“, jenž se stal od té doby nedílnou součástí každého nového představení. – Před školou na Bohdalci Svěrák vzpomíná na učitele, který ho později inspiroval v Obecné škole. Vzpomínky se stočí k jiné autoritě jeho dětství - otci. Ten se jen obtížně vzdával představy, že syn nebude inženýrem. – Členové divadla si před dalším večerním představením vyrazí na lyže do krkonošských kopců. Svěrák vypráví historku se snowboardistou, který ho kdysi zaskočil otázkou o Bohu. Na hřebenech přijde řeč na otázky smrti a na nutnost skončit jednou s divadlem. Měřítko je jasné: skončí ten, kdo už nedokáže vyslovit jméno „Cimrman“. – Na chalupě učí Svěrák vnuka Ondru správně natahovat hodiny. Vypráví o manželce, s níž se seznámil už během studií. Po absolutoriu se Svěrákovi přestěhovali do Žatce, kde oba učili. Svěrák líčí mravně bezvýchodnou dobu: jako mnozí vstoupil do komunistické strany s úmyslem „zlepšit ji“. Z ideálů ho vyléčila sovětská okupace v roce 1968. Hraje na harmoniku písničku ze Tří veteránů Není nutno… – Nespokojenost češtináře, kterého žáci milovali, ale který toužil po vlastní tvorbě, vyústila v návrat do Prahy (1961). – Miloň Čepelka našel kamarádovi práci v Československém rozhlase. Svěrák (brázdící žatecké ulice na motocyklu) vypráví, že i do mikrofonu nejdřív mluvil jako do místního rádia. S Jiřím Šebánkem v prostorách bývalého rozhlasového pracoviště v elegantní vile Svěrák vzpomíná, jak se kolem pořadu Vinárna U pavouka formoval příští cimrmanovský kolektiv. Zatímco ovšem kolegové slavnostně zakládali divadlo (29.10.1966), skeptický Ladislav Smoljak šel raději do kina. – Po roce 1968 „cimrmanologové“ odešli z rádia, ze strany i z ROH. Zbylo jim jen divadlo. Svěrák vzpomíná, že hraní pro něj bylo útěchou i po otcově smrti. – S Ladislavem Smoljakem vyprávějí o společném psaní scénářů (úryvky z filmů Jáchyme, hoď ho do stroje!, „Marečku, podejte mi pero!“ a Na samotě u lesa.). – Film Na samotě u lesa líčil skutečné zážitky Svěrákovy rodiny s nikdy neuskutečněnou koupí chalupy. Nakonec si jinou koupili společně se Smoljakovými. Kvůli neustálému budování nezbyl čas na psaní, a teprve když Smoljak svou polovinu kamarádovi prodal, pracovní i soukromé vztahy se zase zlepšily. – Scény z chalupy na Vysočině a písnička o dělání zahánějícím smutky dokumentují Svěrákovu zálibu v gruntovní fyzické práci. – Další spolupráci se Smoljakem připomínají citace z filmů Jára Cimrman, ležící, spící, Vrchní, prchni a Rozpuštěný a vypuštěný. – Smoljak se však začal „vážně“ věnovat filmu, a když do role inspektora Trachty obsadil „profesionálního herce“, došlo k roztržce. Zklamaný kolega začal psát scénáře samostatně a rozhodl se své herectví „profesionalizovat“. Hrál ve filmech Víta Olmera Co je vám, doktore? a Jako jed. Olmer si u něj objednal scénář Obecné školy, kterým pak debutoval jako režisér jeho syn Jan. – Svěrák si na chalupě užívá péče o vnuky: vlastní děti si prý člověk nikdy tak neužije. Mluví o své textařské práci. Vypráví o vzniku scénáře filmu Vesnička má středisková. – Při omítání zdi Svěrák mobilem konzultuje s Jaroslavem Uhlířem text nové písničky. – Křečovice, kde se natáčela Vesnička…. Jiří Menzel přibližuje spolupráci se Svěrákem. – S vnukem Ondrou poslouchá děda klinkání venkovské zvoničky. Mluví o lásce ke kraji kolem chalupy. Pak přibližuje způsob práce se synem Janem. Její součástí je nástěnka s lístečky, mapujícími vztahy postav. Těší se, že bude hrát hlavní roli ve Vratných lahvích. – Činorodou pracovní pohodu na chalupě Svěrák podtrhuje pochvalou manželky Boženky. – Otec a syn vyprávějí o oscarovém Koljovi, s nímž absolvovali „výlet“ do USA. (Scéna s kufrem a bačkůrkami a zlacením nápisu na hrobě.) – Syn Jan zmiňuje problémy, které byly kolem Tmavomodrého světa. Otcovy scénáře jsou nedramatické, založené na kouzle postav a českého jazyka. Proto sešlo z chystané mezinárodní koprodukce. – Svěrák píše „hezký“ text o zajíčkovi, kterým „opravuje“ příliš smutnou lidovou písničku o husičce na Dunaji. Tvrdí, že i do kolizí ve scénářích se musí nutit. Není konfliktní typ: dokumentuje to ironicky na svém vztahu k mravencům v kredenci. – Jan rezignoval na projekt Vratných lahví. Zdeněk likviduje nástěnku s lístečky. – Při společném vaření kávy v kuchyni otec se synem tlumeně rozebírají bolestnou a patrně definitivní roztržku. Zdeněk cituje manželku: „Neříkej mu hajzle, je to tatínek tvých vnoučat.“ – Scenárista navrhuje, že jen pro vlastní klid napíše do podzimu další, už pátou verzi textu. – Dědeček s vnukem Ondrou opět poslouchají klinkání venkovské zvoničky. -ap-