Ztracenci

Anotace

Sedmatřicetiletý Miloš Makovec (1919–2000) v roce 1956, přibližně v polovině filmové kariéry, zrežíroval svoje vrcholné dílo Ztracenci. Jedná se o adaptaci povídky Aloise Jiráska z roku 1875 vydané pod názvem Oběť a pokání, o čtyři roky později přejmenované na Ztracence. – V osmnáctém století, za vlády Marie Terezie, během válečného konfliktu mezi Habsburskou monarchií a Pruským královstvím se při útěku setkají praktický, ale vypočítavý kyrysník (Gustáv Valach), idealistický pěšák Václav (Stanislav Fišer) a válkou poznamenaný husar (Vladimír Hlavatý). Rozhodnou se hledat dočasné útočiště ve Václavově rodné obci u jeho přítele Jíry (Radovan Lukavský) a Jírovy ženy Barušky (Alena Vránová). Netuší však, že je válka dostihne i tam. – Komorní historické drama s malým množstvím postav, jehož název je spíše metaforou pro mentální a životní bloudění než pro fyzické ztracení se, představuje scenáristický úspěch Jiřího Brdečky. Tento scenárista je však známý spíše jako autor pozdějších komediálních hitů, jakými jsou například Limonádový Joe aneb Koňská opera (1964), Adéla ještě nevečeřela (1977) či Tajemství hradu v Karpatech (1981), všechny v režii Oldřicha Lipského. Brdečka s Makovcem dokázali žánr historického, respektive válečného filmu v českém kontextu proměnit, když namísto velkých dějinných událostí a významných osobností historie poměrně autentickým způsobem zachytili příběh obyčejných lidí se zdařile vybudovanou psychologií. Tyto postavy s povedeně vystavěnými charaktery v průběhu děje pokládají otázky a pronášejí komentáře, jež jsou téměř filozofické a místy i protináboženské. Patří mezi ně kupříkladu kyrysníkova zmínka o tom, že Prusové přísahají stejnému Bohu jako Rakušané, že válku pro něj vyhrají. Zmínky tohoto typu spolu se způsobem vyprávění a odvíjení děje dělají ze snímku protiválečný film. Ztracenci tak jako by se svou přemýšlivostí a nadčasovostí řadili k trendu nového pojetí žánru historického filmu v evropských kinematografiích, například po bok Sedmé pečeti (1957, Det sjunde inseglet; režie Ingmar Bergman). Jedná se o jednu z několika adaptací Jiráskových knih, jež byly natočeny v padesátých letech dvacátého století, tedy době, kdy nastalo stoleté výročí narození této významné osobnosti české literatury. Dalšími takovými snímky jsou například Temno (1950; režie Karel Steklý), Staré pověsti české (1952; režie Jiří Trnka), Psohlavci (1954; režie Martin Frič), Jan Hus (1954; režie Otakar Vávra) či Proti všem (1956; režie Otakar Vávra).

Obsah