Otomar Krejča

OTOMAR KREJČA (nar. 23.11.1921, Skrýšov u Pelhřimova – zemřel 6. listopadu 2009, Praha) se na pelhřimovském gymnáziu věnoval ochotnicky divadlu a psal o něm do studentského časopisu. Po maturitě nastoupil v roce 1940 do kočovné Divadelní společnosti Rudolfa Nádhery, s níž následujícího roku přešel do Horáckého divadla v Třebíči. V roce 1942 nastoupil do Městského divadla v Kladně a současně hrál v Nezávislém divadle v Praze (1943-44). Po válce jej E.F. Burian angažoval do D 46 (1945-46) a Jiří Frejka ho v Městském divadle na Královských Vinohradech, respektive Divadle československé armády (1946-51) vedl nejen jako herce (Macbeth, Vodička ve Veselých windsorských paničkách, Tuzenbach ve Třech sestrách), ale svěřil mu i první režii (Gorkého Falešná mince). Mezitím Krejča studoval divadelní vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (1946-49). Od roku 1951 byl hercem a režisérem Národního divadla, kde působil i jako šéf činohry (1956-61). Mezi jeho největší role patřil titulní hrdina Molièrova Dona Juana a Malvolio v Shakespearově Cokoliv chcete. Výrazně profiloval repertoár Národního divadla uváděním původních českých her i klasických textů, jež uváděl do kontextu soudobého společenského myšlení. Pohostinsky režíroval v Divadle Na zábradlí (Zahradní slavnost), v Olomouci a ve Slovenském národním divadle v Bratislavě. V roce 1965 spoluzakládal Divadlo za branou, v němž byl uměleckým šéfem (1965-68), ředitelem (1968-71) a vůdčím režisérem (Kočka na kolejích, Tři sestry, Lorenzaccio, Racek, Ivanov, Oidipús-Antigone). Když byla tato scéna v roce 1972 mocensky zlikvidována, režíroval v libeňském Divadle S.K. Neumanna (1973-75) a od poloviny 70. let výhradně na předních zahraničních scénách v Havaně, Vídni, Bruselu, Paříži, Kolíně nad Rýnem, Stockholmu, Avignonu, Düsseldorfu, Salcburku aj. V roce 1990 stanul v čele Divadla za branou II (Nemožný člověk, Obři z hor), jež však z administrativního rozhodnutí v roce 1994 zaniklo. Své umělecké mlčení přerušil v roce 1997 nastudováním Goethova Fausta v Národním divadle, kde pak v roce 2001 inscenoval ještě Bernhardovu hru Portrét umělce jako starého muže. Cílevědomě se snažil uskutečňovat svoji koncepci moderního básnického divadla, založeného na vyhraněném dramaturgickém programu a osobitě reagujícícho na existenciální problémy lidského života. Jako herec reprezentoval typ přemýšlivého, racionálního, jemně kultivovaného herectví, využívajícího zvukomalebnost české řeči. Na plátně vytvořil po několika epizodních postavách velkou dvojroli nešťastného malíře Šimona Jordána a jeho syna Štěpána ve Slavíčkově adaptaci Gogolovy povídky Podobizna. Pak přicházely další velké úlohy různého typu. Nejsilnější byl v nejednoznačných postavách, jejichž vnitřní vývoj mu poskytoval větší prostor k hereckému vyjádření. Z téměř čtyřicítky filmových rolí zaslouží vyzdvihnout lékař Antonín Bureš v Radokově Daleké cestě, slabošský manžel ve Vávrově Srpnové neděli, továrník Ondřej Ráž z Vávrova Občana Brycha, advokát Skála v Krejčíkově Vyšším principu, filmař Konrád v detektivce Alibi na vodě a penzionovaný právník Emil Fencl v psychologickém dramatu s kriminální zápletkou Čtyři v kruhu. Zpodobnil rovněž několik autentických historických osobností: Ladislav Zápotocký-Budečský (Vstanou noví bojovníci), cestovatel dr. Emil Holub (Velké dobrodružství), bohém Franta Sauer (Anna proletářka) a mistr pražské univerzity Štěpán Páleč (Jan Hus). Objevoval se i v komediálních rolích: strojvůdce Vojta Jandera (Železný dědek), ministerský náměstek Nechleba (Hudba z Marsu), kasař Josef Laštovka (Mezi námi zloději) nebo akademik (Muž z prvního století). Po roce 1967 se jako filmový herec definitivně odmlčel. Na přelomu 50. a 60. let se několikrát objevil i na televizní obrazovce. Nahrál řadu gramofonových desek. Několik let působil jako pedagog FAMU. Kromě řady zahraničních poct (rakouská Kainzova medaile, 1969; francouzský Řád umění a literatury, 1978; italská Pirandellova cena, 1978; ruská Cena Stanislavského, 1999) obdržel též státní vyznamenání Medaili Za zásluhy I. stupně (1998), Zvláštní cenu Kolegia Herecké asociace v rámci Cen Thálie (2001), Cenu Českého literárního fondu (2000), Cenu za zásadní přínos české divadelní kultuře (2004) a nakonec Čestnou plaketu prezidenta republiky (2006). Byl mu udělen čestný doktorát AMU (2002). Unikátní záznam jeho divadelní práce natočil režisér Radúz Činčera v uměleckém střm. dokumentu Romeo a Julie 63 (1964). Krejčovy osudy a názory zaznamenali Alena Hynková v krátkém medailónu (2002) pro televizní cyklus GEN a Radim Procházka v hodinovém televizním portrétu Krejča za branou (2005). Analytický pohled na jeho tvorbu publikoval Jindřich Černý v monografiích Otomar Krejča (1964) a Kdo je Otomar Krejča (1968). Krejčovou druhou manželkou byla herečka Marie Tomášová, protagonistka řady jeho inscenací. Z prvního manželství pochází herec Otomar Krejča ml. (nar. 1947). – Filmografie (herec, není-li uvedeno jinak): 13. revír (1946; r. Martin Frič), Nikdo nic neví (1947; r. Josef Mach), Podobizna (1947; r. Jiří Slavíček), Železný dědek (1948; r. Václav Kubásek), Dravci (1948; r. Jiří Weiss), Daleká cesta (1949; r. Alfréd Radok), Dva ohně (1949; r. Václav Kubásek), Pan Habětín odchází (1949; r. Václav Gajer), Případ dr. Kováře (1950; r. Miloš Makovec), Past (1950; r. Martin Frič), Vstanou noví bojovníci (1950; r. Jiří Weiss), Velké dobrodružství (1952; r. Miloš Makovec), Anna proletářka (1952; r. Karel Steklý), Můj přítel Fabián (1953; r. Jiří Weiss), Olověný chléb (1953; r. Jiří Sequens), Severní přístav (1954; r. Miloš Makovec), Jan Hus (1954; r. Otakar Vávra), Hudba z Marsu (1955; r. Ján Kadár, Elmar Klos), Tanková brigáda (1955; r. Ivo Toman), Hra o život (1956; r. Jiří Weiss), Dědeček automobil (1956; r. Alfréd Radok; hlas), Ztracenci (1956; r. Miloš Makovec; spol. sc.), Štěňata (1957; r. Ivo Novák), Ďábel z Bostonu (TV-1957; r. Alfréd Radok), Povodeň (1958; r. Martin Frič), Občan Brych (1958; r. Otakar Vávra), První parta (1959; r. Otakar Vávra), Vyšší princip (1960; r. Jiří Krejčík), Srpnová neděle (1960; r. Otakar Vávra; + spol. sc.), Žalobníci (1960; r. Ivo Novák), Strýček Váňa (TV-1960; r. Eva Sadková), Tereza (1961; r. Pavel Blumenfeld), Muž z prvního století (1961; r. Oldřich Lipský), Kohout plaší smrt (1961; r. Vladimír Čech), Zelené obzory (1962; r. Ivo Novák), Bahno (TV-1962; r. Eva Sadková), střm. f. Kočár nejsvětější svátosti (TV-1962; r. František Filip), Kapka rosy (TV-1962; r. Eva Sadková), Zlaté kapradí (1963; r. Jiří Weiss), Tři zlaté vlasy děda Vševěda (1963; r. Jan Valášek), Mezi námi zloději (1963; r. Vladimír Čech), Bez svatozáře (1963; r. Ladislav Helge), Elza (TV-1963; r. Antonín Moskalyk), Délka polibku devadesát (1965; r. Antonín Moskalyk), Alibi na vodě (1965; r. Vladimír Čech), Čtyři v kruhu (1967; r. Miloš Makovec), Nezvěstný (TV-2002; r. Pavel Kačírek). -fik-