Přechod z šedesátých let do normalizačního prostoru byl pro řadu režisérů československé nové vlny bolestivý. Režisér Jiří Menzel měl sice na svém kontě Oscara za Ostře sledované vlaky (1966), jeho hrabalovská adaptace Skřivánci na niti (1969) se však ocitla mezi divákům nebezpečnými, „trezorovými“ filmy. Menzel byl sice na vrcholu tvůrčích sil, k režii se však znovu dostal až v roce 1974 tezovitým budovatelským snímkem o mladém hodináři (Jan Hrušínský), který po vojně najde své životní štěstí teprve na stavbě dalešické elektrárny. Ve společnosti „správných chlapů“ objeví smysl života a dokáže se rozejít se svou buržoazně naladěnou přítelkyní. Přestože neosobně pojatý snímek postrádá známky Menzelova hravého, poetického rukopisu, jde o řemeslně slušně odvedenou práci. Ve scenáristickém týmu totiž nechyběl Zdeněk Svěrák, který v následujících desetiletích patřil k Menzelovým nejoblíbenějším spolupracovníkům.
Láďovi Kratochvílovi skončila vojna a vrací se zpět do Prahy k hodinářskému povolání a své lásce, kadeřnici Petře. Chce se s dívkou oženit, ale nemá ani byt a ani dobře placené místo. Odjede proto na Moravu, na stavbu vodního díla u Dalešic. Zde dostane dobré místo jako řidič nákladního vozu. S prací i mzdou je spokojený, ale stýská se mu po Petře. Jeho smutek vždy vyléčí Petřina návštěva. Jednou v pátek za ním dívka přijede a chce ho vzít s sebou do Prahy. Kvůli ní Láďa zanedbá své povinnosti a je proto přeřazen na méně atraktivní práci. Důvěru si znovu získá, když pomůže příteli a spolupracovníkovi Mikymu při komplikované opravě nového pásového traktoru. Láďa přitom ztratí spoustu volného času, a tak ho Miky odveze do Prahy za Petrou. Láďa se smutkem pozoruje dívku v objetí jiného muže. Tím pro něho láska končí. K návratu k Petře a lehkému živobytí se mladík nedá přemluvit. Zůstane na stavbě, kde si může vydělat poctivé peníze na moderním bagru, který mu spolupracovníci s důvěrou svěřili.
hodinář Láďa Kratochvíl, později řidič
Mluví Jitka Zelenohorská
kadeřnice Petra
řidič Miky Polievka
vedoucí autoprovozu Dalibor
Pepík Němec
kantýnská Marcela
Petřin otec
Petřina matka
babička
Láďova sestra
Jirka, Láďův švagr
řidič Jan Vízner, Marcelin muž
řidič Slávek
řidič Provazník
řidič Král
stavebník Nováček
Ferda
řidič Lojza
řidič Vyskočil
řidič
zelinář Ivan
hodinářský mistr
nešikovný hodinář později pumpař
hluchoněmý hodinář
taxikář Béďa Hustoles
Hořínek, soused ve vile
zákazník zelinářství
řidič Julinek
kadeřnice
zmrzlinářka
redaktor
hlas řidiče při nakládání
Bohumír Schwarzer
Marie Ryšlinková
Ing. J. Žáček, Přemysl Háček, Vladimír Ludka, Jaroslav Rybníček, J. Cejnar
Jitka Radová (klapka), Jiří Kučera (fotograf), zaměstnanci Vodního díla Dalešice
FISYO (Dirigent František BelfínŠtěpán Koníček)
Hudba k písni Angelo Michajlov
Text písně Zdeněk Svěrák
Zpívá Zdena Adamová
Hudba k písni Bohuslav Ondráček
Text písně Zdeněk Borovec
Zpívá Naďa Urbánková
Hudba k písni Karel Vacek
Hudba k písni Angelo Michajlov
Text písně Jiří Štaidl
Zpívá Jitka Molavcová
Hudba k písni Bill Monroe
Text písně Marko Čermák
Zpívá Tomáš Linka
Kdo hledá zlaté dno
Kdo hledá zlaté dno
Who Looks for Gold
Frajeři na blátě
film
hranýdistribuční
psychologický
Československo
1974
1974
schválení literárního scénáře 17. 9. 1973
začátek natáčení 2. 1. 1974
schválení technického scénáře 18. 2. 1974
konec natáčení 16. 7. 1974
promítání povoleno 23. 7. 1974
vyřazení z distribuce 31. 12. 1989
premiéra 20. 12. 1974 /nepřístupný mládeži/ (celostátní)
premiéra 9. 1. 1975 /nepřístupný mládeži/ (kino Sevastopol, Praha)
Český film. Příběh o tom, kde se dá najít štěstí.
Dramaturgická skupina Miloše Brože, Miloš Brož (vedoucí dramaturgické skupiny)
dlouhometrážní
93 min
2 615 metrů
16mm, 35mm
1:1,66
barevný
zvukový
mono
česká
česky, slovensky
bez titulků
české
Festival: 13. filmový festival mladých Trutnov
1975
Trutnov / Československo
Malé zlaté slunce – cena za mužský herecký výkon
Július Pántik
Festival: 13. festival českých a slovenských filmů Praha
1975
Praha / Československo
Zvláštní cena poroty za kameru
Jaromír Šofr