Cesta vede do Tibetu

Tibet je země velehor, kde je život vzhledem k přírodopisným podmínkám velmi těžký. Oplývá však také přírodním bohatstvím. Pramení zde mimo jiné posvátná řeka Brahmaputra. Horské potoky a bystřiny tvoří i další veletoky. Ale jsou zde též úrodné oblasti, kde dozrává ovoce a sklízí se obilí. Pastevci na koních na planinách pasou stáda ovcí, koz a jaků. Lidé se věnují mimo jiné i tkaní látek a vázání typických koberců. Obdivuhodná je architektura dalajlámova letního sídla Norbilunka i paláce Potala ve Lhase a také pančhenlámova sídla Tašilhünpo. Kromě nich je zde řada chrámů a klášterů. Lidé dodržují staré zvyky a obřady, provozuje se i starobylá pantomima. K tradičním sportům patří lukostřelba a jezdecké závody. Tibet je ovšem velmi uzavřený a se světem ho spojují jen nebezpečné a často neschůdné karavanní cesty, vedoucí přes vrcholky věčně zasněžených velehor. Karavany jsou přitom nezbytné pro zásobování země, do níž dovážejí například čaj nebo dřevo. Proto v létě 1951 podepsal Mao Ce-tung dekret o stavbě magistrály na Střechu světa, jež měla spojit hlavní město provincie Sečuán (S’čchuan-Sikchang – ve filmu špatně) Čcheng-tu s hlavním městem Tibetu Lhasou. Projekt Silnice míru a přátelství, který se vyznačuje ojedinělou náročností, dostali na starost největší odborníci. – První vojáci a dělníci se brodí sněhem k hoře Čchor-šan. Rozbíjejí palicemi a sekáči kameny a skály, aby mohli použít trhavinu. O stavbě Kchang-dzang-kung-lu se zpívají písně. Pracují tu i lidé z vnitrozemí, kteří třeba až dosud neviděli sníh. Večer se vracejí do záchytných stanových táborů. – Úrodné údolí Mekongu. Ve stanu se radí lámové i vůdcové karavan, kteří pomáhají zásobovat stavbu. Karavany mezků a jaků vyrážejí denně na cestu. – Další část silnice se buduje ve skalním masivu nad řekou Nun-ťiang. Stavbaři se dopravují na místo primitivní lanovkou přes vodu a stejným způsobem přepravují i zásoby. – Dělníci šplhají po skále pomocí lan a pokračují po vodorovných lanech, natažených mezi skobami. Úzký schod vylámaný ve skále se pomalu rozšiřuje. Potom se dají použít trhaviny. Cesta do Lhasy musí být ukončena do podzimu 1954. Konečně se podaří přes průsmyk dopravit první stroje. Teď se pracuje pomocí pneumatických kladiv a pomáhají i buldozery. Vznikne pevný most a první nákladní auta projedou do nitra Tibetu. – Začíná nový den ve městě Ja-an. Nákladní vozy Praga každodenně odjíždějí ke vzdáleným horám se zásobami pro stavbaře po původní čajové stezce. Přes vrcholek Orlanšan sjíždějí do hlubokého údolí další řeky Ta-tu, přes niž vedl starobylý most Osmi hrdinů, u nějž se odehrávaly velké boje. Nyní vede přes řeku nový přechod. Dělníci vítají kolonu náklaďáků. U silnice je prostý památník těm, kteří při stavbě zahynuli. Silnice zdolává průsmyky i strže. Díky ní se proměňuje celý kraj. Vznikají podél ní nové obce. Tibeťané obdivují dosud neznámé zboží. V nových výměnných stanicích se obchoduje s kůžemi, s bylinami a se vzácný pižmem. Prodává se tu dovážený čaj, kterého Tibeťané spotřebují velké množství. Objevují se první nemocnice a lékaři, kteří ošetřují Tibeťany, zvyklé dosud jen na tradiční medicínu. Pastevec čeká s koněm u porodnice na miminko a maminku. Spolu pak odjíždějí do hor. Děti chodí do nových škol, kde jim mladí čínští učitelé přibližují svět. Meteorolog vysvětluje vesničanům, jak funguje meteorologická stanice s českým vlasovým vlhkoměrem. Na polích se objevují první hospodářské stroje, pomáhající při sklizni i následné orbě. Stroje se začnou používat také v nových dílnách. Místo loučí se uplatňuje elektrika. Auta zkrátila měsíce cesty na dny. – Zbývá zdolat poslední pohoří před Lhasou. Zároveň se buduje druhá silnice do Lhasy přes provincii Čching-chai. Karavany velbloudů a jaků tudy táhnou podél budované druhé cesty. I tady ve stepi a v ledovcových polích se dělníci dřou. Kočující pastevci poprvé vidí „železné krávy“, tedy nákladní auta. Silnice pokračuje v místech subtropických džunglí. Starousedlíci radí inženýrům, jak se vyhnout bažinám a jiným překážkám. Motorové pily kácejí mohutné kmeny. Ve stanových táborech jsou pojízdné obchody, kde si i Tibeťané kupují pro ně dosud neznámé věci a potraviny. – V srpnu 1954 se na cestě objeví čtrnáctý dalajláma, který se z města Čhamdo provázen čínskými důstojníky vydává na cestu do Pekingu. Duchovní vůdce promluví k lidem při slavnosti a obřadu o historické přeměně Tibetu. Věřící mu vzdávají úctu. Na silnici se dalajláma pokloní u pomníku jedné z obětí stavby magistrály. Také druhý tibetský vůdce pančhenláma putuje do Číny, tentokrát ve vojenském terénním autě. I on je cestou oslavován prostými lidmi. – Směrem od Lhasy staví poslední úsek Tibeťané, muži i ženy. Budují hráze a regulují řeky. Ty se však při záplavách vylily z břehů a dosavadnímu dílu hrozí zkáza. Voda odřízne dělníky od zásobování. Nejnutnější zásoby se dopravují i po řece na vorech a člunech. Lidé po pás ve vodě budují další hráze a konečně překonají přírodní živel. – V udolí řeky Pa-ch se setkají všechny úseky cesty. Následuje velká společná oslava dělníků. Přijíždí první nákladní vůz. – Svítání nad Lhasou. Posvátné a zakázané město klášterů a chrámů s vrcholnými uměleckými díly a architekturou slaví 25. prosince 1954 svátek, při němž Tibeťané vítají první kolonu nákladních vozů. Silnici oficiálně otevírají představitelé města. Spojení Tibetu s vnitrozemím Číny se stalo skutečností. Pod sídlem dalajlámy Potalou projíždějí vozy s portrétem Mao Ce-tunga. Na slavnosti tančí Tibeťané tanec štěstí. – V noci svítí reflektory aut na nové silnici... -tbk-