Nickyho rodina

Film je volnou dramatizací skutečných událostí z let 1938–2010. Jsou příběhy, ve kterých nejsme jenom diváky, ale sami se můžeme stát jejich přímými účastníky. – Do roku 1988 skoro nikdo nevěděl, že Brit Nicholas Winton zachránil stovky životů. Od té doby mluvil o svém činu na školách a dočkal se ocenění od královny Alžběty II. – Filmem provází jedno z „Wintonových dětí“, kanadský televizní žurnalista Joe Schlesinger, pocházející z Bratislavy. – Dnes už staří zachránění lidé vzpomínají na dětství před válkou v Československu. Mnoho z nich chodí do škol, aby s mladými mluvili o historii. – Život židovských dětí se zhoršil po mnichovské dohodě. Pamětníci vyprávějí o vyhnání z domovů, o útisku židů; jejich slova provázejí dobové záběry. – Devětadvacetiletý anglický bankovní úředník Winton se chystal v zimě 1938 na lyže do Švýcarska. Když mu zavolal kamarád, že v Praze pomáhá utečencům ze Sudet, Winton se vydal za ním. Navštívil utečenecké tábory. Dostal se k mapě Hitlerových dobyvačných plánů a pochopil, že Sudety německému kancléři stačit nebudou. – Čeští rodiče chodili za Wintonem do hotelu Šroubek s prosbami, zda může odvézt jejich děti do bezpečí. Mladý muž se rozhodl. Poslal mnoho dopisů různým vládám a žádal je o povolení vstupu pro utečence. Neúspěšně. V kavárně začal sestavovat seznam dětí, na němž bylo posléze přes 2000 jmen. Upoutal na sebe pozornost Němců, kteří na něj nasadili krásnou švédskou špiónku. Winton se s ní přes varování přátel scházel. Nakonec žena převezla do své země dvacet pět dětí a už se nevrátila. – Pamětníci vzpomínají, jak se jejich rodiny pokoušely odjet z ČSR. – Wintonův šéf nechápal, proč podřízený zůstává v Praze. Ten se nedal zviklat, i když se situace zhoršila po vzniku protektorátu Čechy a Morava. – Když Winton hledal země ochotné přijmout utečence, souhlasila jen Británie. Odjel tedy do Londýna a z domu organizoval byrokraticky náročný projekt, hledal náhradní rodiny a sháněl finance. – Někteří pamětníci popisují zatčení rodičů, jiní vypálení synagogy. – Winton dal v britském tisku otisknout fotky a údaje o dětech. Lepil je i na kartony, aby si potenciální noví rodiče mohli rychle vybrat. Někdy falšoval doklady, když úřady pracovaly příliš pomalu. Nikoho však do země nepřivezl ilegálně. – Zachránění si vybavují loučení s rodiči. Vzpomínky na cestu doprovázejí záběry z výroční charitativní cesty tzv. Wintonova vlaku z roku 2009. – Během průjezdu Německem v roce 1939 vojáci kontrolovali zavazadla. V Nizozemsku obyvatelé dětem dávali jídlo a pití. Po přeplutí kanálu La Manche děti dorazily na londýnské nádraží Liverpool Street, kde dnes stojí na jejich památku pomník. Tam si je vyzvedli adoptivní rodiče. Zachránění vzpomínají na laskavost Britů a na první dny v cizí zemi. Někteří bydleli v české internátní škole ve Walesu. – Dne 1. září 1939 měl odjet Wintonův největší transport s dvě stě padesáti dětmi, ale vypukla válka a vlak neodjel; většina oněch dětí válku nepřežila. – Pamětníci vyprávějí o letech v bombardované Británii. Dopisy od rodičů z Čech většinou přestaly chodit během roku 1942. – Winton se přihlásil k RAF, někteří starší zachránění také. – 8. května 1945 skončila válka v Evropě. Děti, které se vrátily do Československa a pokoušely se najít své blízké, často zjistily, že všichni zemřeli v koncentračních táborech. – Pamětníci vyprávějí, jak po válce začali nový život. – Po padesáti letech. „Wintonovy děti“ už mají vlastní rodiny. Jejich zachránce o jejich osudech nevěděl. – Stoletý Winton vypráví, jak mu chybí manželka a jak tráví čas. K devětadevadesátým narozeninám si daroval let na rogalu. – V roce 1988 jeho žena Greta našla na půdě knihu výstřižků a fotek dětí. Nicholas jí celý příběh vyprávěl. Ona pak knihu ukázala novinářům. Dlouho o ni neměl nikdo zájem, pak se ozvala BBC. Nic netušícího Wintona pozvali do pořadu That’s Life, kde se setkal se zachráněnými, kteří o něm dosud nevěděli. Jejich potomci se dnes snaží pomáhat dalším lidem. Stejně tak mladí, které inspiruje Wintonův čin, jehož příklad vyzdvihuje i Jeho svatost dalajláma nebo Elie Wiesel. – Z šest set šedesáti devíti „Wintonových dětí“ je dnes známo dvě stě šedesát jedna. Pátrání po ostatních pokračuje... – Všechno, co není vysloveně nemožné, se dá uskutečnit, jestliže se na to člověk plně zaměří a je rozhodnutý to udělat. Nicholas Winton. -ivp-