Usnula jsem

Maminka budí malou Miroslavu. Teta Sofie „odešla“, jedou na její pohřeb. Dívenku zajímá, kde je příbuzná teď. Podle matky v nebi... Cesta na hřbitov je dlouhá. – Zatímco kněz řeční nad rakví, Miroslava se nepozorovaně vytratí a prohlíží si hroby. Na jednom z nich usne. Probudí se v pokoji kostlivé doni Josefiny na kolečkovém křesle. Kostra v šatech s falešným chrupem a s dotěrnou kočkou jí radostně sdělí, že kdo usne na hrobě, propadne do říše mrtvých a musí navěky sloužit „obyvateli“ hrobu. – Holčička uteče ven. Hledá pomoc u hrobky tety Sofie. Objeví se u ní vlídný Silák. Podle něj tu teta Sofie bude, až se po pohřbu její jméno napíše nad vchodem. Nabídne nešťastnici pomoc a odvede ji za místními moudrými, bratry Obregonovými. Podle nich je jedinou záchranou vypít první slzu zemřelého. Silák vezme Miroslavu na trh. Tam jim prodavač, který má prý všechno, vymění velrybí slzu za dívčiny culíky, náušnice a hodinky. Jenže se tu objeví doňa Josefina s kočkou a vyrazí dívence nádobu se slzou, která se ihned vpije do země. Miroslava musí se svou novou paní. Silák zajde pro tetu Sofii, která už se zabydluje. Stará dáma je ochotná pomoci, jenže prý padesát let neplakala. Silák jí před ostatními mrtvými včetně Josefiny vykládá, jak chtěl zachránit mouchu, která mu sedla na nos, a spadly na něj činky. Sofie se tomu jen vesele zasměje. S vyprávěním, které má tetu rozplakat, neuspějí ani sestry, které při koridě nabodl býk na rohy, ani Thomas, jehož zabil blesk. Doňa Josefina se ze situace raduje tak mocně, že jí vypadne zubní protéza, která se zakousne kočce do ocasu. Zvíře dělá takové kousky, že rozesmáté Sofii vyhrkne slza. Silák ji pohotově zachytí a podá Miroslavě. – Holčička se probudí na hrobě. Pohřeb právě končí. Maminka si všimne, co všechno dceři schází. Při odchodu se Miroslava rozloučí s hroby lidí, které už zná... Nad hřbitovní bránou je nápis Obregon. Opatrně se ohlédne a nenápadně zamává. -kat-