Zapomenuté transporty do Polska

Koncem roku 1941 bylo zřízeno v Terezíně ghetto pro desítky tisíc Židů. Pro mnohé z nich se však stalo pouhou přestupní stanicí na cestě „za prací“ do teritorií severovýchodní Evropy. Řada transportů směřovala do oblasti Lublinu ve východním Polsku. Jan Bachrich s další tisícovkou lidí dojel do města Zamošč. Za výstražné střelby byli gestapáky zahnáni do zanedbané části města, kde si každý musel urvat „životní“ prostor. – Do lublinského ghetta byl deportován Perec Szechtman. Panovaly tu špatné podmínky (přemnožily se krysy, řádil tyfus). Na prostoru, kde dříve žilo tisíc lidí, přežíval desetinásobek. – Do oblasti směřovaly i transporty ze západní Evropy. Při příjezdu vypadali „pasažéři“ jako cestující na dovolenou. Byli umístěni v mnoha ghettech a pracovních táborech (Poniatowa, Izbica atd.). – Rodina Lucie Pollakové-Langford skončila v celkem novém Sawinu. Kurt Ticho s rodinou v rozpadlém domě ghetta Piaski. Dokud měla Židovská náboženská obec prostředky, dostávali každý den bramborovou polévku a chléb. Pak už nebylo co jíst. Magda Lichtigová-Sedláková pracovala v Zamošči na odvodňování bažin. Nebylo nic neobvyklého, že po návratu z práce dělníci už své rodiny nenašli. Doufali jen, že byly odvezeny do Chelmu. – V táboře Sawin kosily obyvatele tyfus a úplavice. Docházelo k selekcím, slabí byli posíláni „na zotavenou“, avšak zdraví byli stále plni naděje, nechyběla legrace ani milostné vztahy. – Kurt Ticho v Piaskách pracoval na statku, spravovaném Polákem. Odtud viděl transport v polích i s celou svou rodinou. – V Zamošči stále přežívali selekce a střílení do „živého plotu“ Jan Bachrich, Magda Lichtigová-Sedláková a Jan Osers. Toužili uprchnout. Jan Bachrich si primitivně zfalšoval německé doklady a vydal se na cestu. Chtěl zpátky do Prahy. Magdě Lichtigové-Sedlákové se podařilo utéct do Maďarska, sousedícího za války s okupovaným Polskem. Po měsících příprav se do Maďarska rozhodl uprchnout i Jan Osers. Hrál hluchoněmého blbečka, navíc nebyl obřezaný. Když si sundal židovskou hvězdu, naivně se cítil svobodný. Na maďarské hranici vyžebral kus novin a pár mincí, aby mohl předstírat maďarskou identitu. Prožil v okolí hranic několikeré zatčení a propuštění jak maďarskými, tak německými vojáky. – Jan Bachrich putoval přes Krakov, projel několikrát i židovské ghetto. Magda Lichtigová-Sedláková získala s pomocí maďarských příbuzných padělané doklady. Usadila se v Budapěšti a dopisovala si s árijským snoubencem. – Jan Bachrich se s kamarádem dostal do protektorátu Čechy a Morava. V Praze u jeho sestry přebývalo více rodin. Proto tu nemohl zůstat. Vydal se znovu na cestu, tentokrát přes Slovensko do Maďarska. V Žilině byl zatčen a deportován na gestapo v Kounicových kolejích v Brně, odkud putoval do Osvětimi. – Kurt Ticho v Piaskách přežil razii, při níž Němci zasypali sklepy s ukrytými lidmi, i pochod přes Trawniki do vyhlazovacího tábora Sobibor, kde byl vybrán mezi řemeslníky. Tak jako Holanďanka Selma Wijnberg-Engelová, Regina Feldman-Zielinská a Chaim Engel. Byli v šoku z množství nic netušících zdravých lidí hnaných do plynu. Nemohli jim ani naznačit, co je čeká. – Během roku 1943 nacisté ghetta a pracovní tábory v distriktu Lublin zlikvidovali. Všechny zbývající vězně poslali k vyhlazení. – Lucie Pollaková-Langford odmítla doprovodit matku, na niž „přišla řada“, a tím si zachránila život. Přítel jí pomohl získat falešné doklady. V oblečení polské venkovanky utekla do Chelmu a skrývala se v bytě jeho rodičů. Stala se z ní polská křesťanská dívka. – Do Sobiboru přijel 23.9.1943 transport s ruskými zajatci, kteří se pak podíleli na povstání a zabití jedenácti esesáků. Při poplachu došlo k přestřelce, dvě stě lidí uteklo na svobodu, ale pouhých padesát jich přežilo. Kurt Ticho se zázrakem dostal zpět k sedlákovi na statek. – V listopadu 1943 byli zbývající Židé v distriktu Lublin vyhlazeni. Perec Szechtman kopal v Majdanku hroby, pece „nestíhaly“ pojmout tolik lidí. Z dvaceti tisíc lidí posledních šedesát zdatných mužů pálilo mrtvoly a obsluhovalo stroje na drcení kostí. – Kurt Ticho se schovával na nízké půdě vleže od 24. října 1943 do konce července 1944. – Jan Bachrich byl z Osvětimi převezen na úklid Varšavy po slavném povstání. – V Maďarsku Magdě Lichtigové-Sedlákové nevěřili, co se jinde Židům děje. – Z původně deportovaných lidí do distriktu Lublin zůstali naživu jen ti na útěku. Jedním z nich byl Jan Osers v Maďarsku. Ten se pod různými jmény ocitl v budapešťském vězení Toloncház celkem třikrát. – Lucie Pollaková-Langford se přihlásila přes úřad pracovního nasazení do Německa. Svého přítele již nikdy neviděla. – V létě 1944 byl Lublin osvobozen Sovětskou armádou. – Kurt Ticho nastoupil k československé vojenské jednotce. – V březnu 1944 německá vojska obsadila Maďarsko. Situace maďarských Židů i běženců se prudce zhoršila. Magda Lichtigová-Sedláková v této situaci porodila. – Jan Osers, momentálně s německým jménem těžko dokazoval v nepřehledné situaci, kým opravdu je. Byl zadržen a umístěn do tábora pro židovské uprchlíky. Přes Komárno se nakonec dostal do Prahy. Jan Bachrich po pochodu smrti skončil v koncentráku Kaufering v Německu, který osvobodili Američané v dubnu 1945. Lucie Pollaková-Langford pracovala jako „polská“ pomocná síla v nemocnici v německém městě Soest. I ten spojenecká vojska dobyla v dubnu 1945. – Pro všechny bylo jejich přežití po prvotních rozpacích nádherným snem... -kk-