Zora Rozsypalová

ZORA ROZSYPALOVÁ (nar. 3.9.1922, Kroměříž – zemřela 22. ledna 2010, Praha) začínala jako dcera nadšené kroměřížské ochotnice v dětském loutkovém divadle a pak se věnovala výrazovému tanci. Po maturitě byla na počátku okupace přijata do dramatického oddělení Státní konzervatoře v Brně, kterou kvůli uzavření škol dokončila až v roce 1945. Mezitím byla aktivistkou ilegální skautské organizace, absolvovala totální nasazení i vyšetřování gestapem, pořádala domácí divadelní představení. První dva roky po válce hrála v Horáckém divadle v Jihlavě, další angažmá našla v Olomouci (Kleopatra v Antoniovi a Kleopatře, Gertruda v Hamletovi, Jelena ve Strýčku Váňovi). Od roku 1961 patřila k oporám činohry Státního divadla v Ostravě, kde byly její doménou převážně tragicky laděné ženské typy (Raněvská ve Višňovém sadu, Drahomíra v Tylově stejnojmenné hře, Euripídova Medea, Sofoklova Antigona, Erži Orbánová v Kočičí hře, Runa v Radúzovi a Mahuleně). Kultivovaný projev uplatnila též v rozhlase. Filmaři její herecké kvality a potenciál opomenuli. Na plátně se uvedla drobnou úlohou lékařky v budovatelském dramatu Veliká příležitost a pak po delší přestávce v několika filmech 60. a počátku 70. let. (Žalobníci, Králíci ve vysoké trávě, Neobyčejná třída aj.). Působivý portrét osudem zkoušené vdovy a matky tří dcer vytvořila v titulní postavě dělnice na pile v Gajerově vesnickém dramatu podle Křenkova románu Kateřina a její děti. Na obrazovce se objevovala (pravidelně v 60. letech) převážně v inscenacích a v jednom seriálu (1994, Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka) ostravského TV studia. Kvůli občanským postojům měla za normalizace značně omezenou uměleckou činnost. O jejích profesních i lidských kvalitách svědčí řada oficiálních poct: kříž Za vlast za válečné působení ve skautu, Cena Jaroslava Průchy (1965), Senior Prix (1993) od Nadace Život umělce, Cena Thálie (1994) za celoživotní mistrovství, Křišťálová růže v Poděbradech (1997) za umělecký přednes a Cena města Ostravy (2008). Z manželství s hercem a překladatelem Františkem Šecem (1919-2005) pochází kameraman Martin Šec (nar. 1952). – Filmografie: Veliká příležitost (1949; r. K. M. Walló), Žalobníci (1960; r. Ivo Novák), Králíci ve vysoké trávě (1961; r. Václav Gajer), Kořeny (TV-1962; r. Miloš Horanský), Mulat (TV-1962; r. Evžen Němec), Pušky paní Carrarové (TV-1963; r. Jan Kačer), Neobyčejná třída (1964; r. Josef Pinkava), Lištičky (TV-1964; r. Radim Koval), Strašidlo cantervillské (TV-1965; r. František Mudra), Vánice (TV-1965; r. Radim Koval), Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (TV-1966; r. Jiří Vrba), Páni Glembayové (TV-1967; r. Radim Koval), střm. f. Hotel Majestic (TV-1968; r. Miroslav Ondráček), Slovanské nebe (TV-1968; r. Jiří Vrba), střm. f. Portrét (TV-1968; r. Radim Koval), Černá kočka (TV-1969; r. Jiří Vrba), Kateřina a její děti (1970; r. Václav Gajer), Archa bláznů (1970, 1990; r. Ivan Balaďa), Metráček (1971; r. Josef Pinkava), ...a pozdravuji vlaštovky (1972; r. Jaromil Jireš), Dopiš doma (TV-1983; r. Alois Müller), Prodavač humoru (1984; r. Jiří Krejčík), Umění nestárnout (TV-1989; r. Jan Kačer), Hra pro tři (TV-1990; r. Otakar Kosek), Kámen v okně (TV-1991; r. Otakar Kosek), Odsouzen k životu (TV-1991; r. Eva Sadková), Cestující bez zavazadel (TV-2000; r. Juraj Deák), Hezké chvilky bez záruky (2006; r. Věra Chytilová). -fik-