LUDVÍK VACULÍK (nar. 23.7.1926, Brumov u Valašských Klobouk – zem. 6.6.2015, Dobřichovice u Prahy) se narodil do rodiny tesaře. Po obecné a měšťanské škole v Brumově a ve Valašských Kloboukách vystudoval Baťovu školu práce (1941–1943) a pracoval jako Baťův zaměstnanec ve Zlíně a Zruči nad Sázavou (1941–1946). Po maturitě na obchodní škole pro zahraniční obchod (1946) absolvoval s titulem inženýra politicko–novinářskou fakultu Vysoké školy politické a sociální v Praze (1946–1950). Po práci vychovatele (1948–1951) byl redaktorem v nakladatelství Rudé právo (1953–1957), v týdeníku Beseda venkovské rodiny (1957–1958), v Československém rozhlase (1958–1965), v Literárních novinách, Literárních listech a v Listech (1965–1969). Za normalizace byl za svou angažovanost (mj. příspěvek na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů 1967 a především autorství manifestu Dva tisíce slov 1968) zbaven možnosti publikovat. Působil v samizdatu (Edice Petlice) a byl jedním z prvních signatářů Charty 77. Po Listopadu 1989 byl mimo jiné i zástupcem šéfredaktora Literárních novin (1994–1999). Byl autorem novinových článků, fejetonů (jež až do smrti pravidelně zveřejňoval v Literárních novinách a později v Lidových novinách) a glos, reportáží, rozhlasových pořadů, románů a próz (například Rušný dům, 1963; Sekyra, 1966; Morčata, 1977; Český snář, 1983; Jak se dělá chlapec, 1993; Loučení k panně, 2002 či Hodiny klavíru, 2007). Za svou činnost získal Cenu Egona Hostovského (1975), Cenu Jaroslava Seiferta (1987), státní cenu Řád T. G. Masaryka III. třídy (1996), Cenu míru E. M. Remarqua (1997), Cenu Karla Čapka (2002), Státní cenu za literaturu (2008), Cenu Ferdinanda Peroutky (2011) a řadu dalších. V letech 1949–2015 byla jeho ženou spisovatelka Marie (Madla) Komárková–Vaculíková (1925–2020), s níž měl tři syny, včetně publicisty Ondřeje Vaculíka (nar. 1954). Ze vztahu se spisovatelkou Lenkou Procházkovou (nar. 1951) měl dceru a syna. Žádné Vaculíkovo dílo nebylo adaptováno pro film či televizi, sám autor odmítal jakýkoliv filmový či televizní dokument o své osobě (včetně účast na cyklu Gen). Pro televizi ovšem vytvořil s režisérem Břetislavem Rychlíkem cykly Valašský snář (1998), Vaculíkova píseň (2001) a Ilustrované fejetony (2003). Pouze ojediněle se objevil v televizních dokumentech a pořadech (mimo jiné Strach, Přerušené jaro, Chaos, Samizdat, Dějiny Jaroslava Šabaty, Česko na provázku, 13. komnata, Archiv svobody na zámku Schwarzenberg, Co by kdyby nebo Cesta stoletím). –jl–
