Po krátkometrážní satiře Černobílá Sylva (1961), obnažující pokroucenou logiku budovatelských agitek, a středometrážním kafkovském podobenství Postava k podpírání (1963), natočil Pavel Juráček jako svůj celovečerní debut civilní tragikomedii sestávající ze dvou povídek vykreslujících každodenní starosti mladíků snažících se překlenout povinnou vojenskou službu.
Ani Velká cena poroty z oberhausenského festivalu za Postavu k podpírání Pavla Juráčka na konci roku 1963 neušetřila povinné vojenské služby. Dva roky strávené na vojně však pro mladého režiséra z hlediska tvůrčí činnosti nebyly zabitým časem. Hlavní politická správa Ministerstva národní obrany mu totiž po čtyřech měsících výcviku v Boru u Tachova umožnila natočit film z vojenského prostředí.[1] V komediální povídce Každý mladý muž chtěl Juráček zachytit střet „onoho nelogického, jimž armáda v životě lidstva je, s logikou života.“[2] Když bylo rozhodnuto, že nepůjde o snímek středometrážní, nýbrž celovečerní, připsal Juráček k titulní povídce ještě jednu, nazvanou Achillovy paty. V obou případech vycházel ze své vlastní zkušenosti s armádou. Vojáky oproti nepsanému požadavku na podobně „zakázková“ díla neidealizuje, zároveň se jim nevysmívá, ani je nekritizuje. Dvojicí svých poetických komedií především ukazuje, že „mladý chlapec je stejný v civilu jako na vojně“.[3]
V Achillových patách doprovází protřelý svobodník (první významnější role Pavla Landovského) do města naivního bažanta (Ivan Vyskočil), který potřebuje kvůli zánětu achillových šlach lékařské vyšetření. Každý mladý muž je tvořen promyšlenou mozaikou situací z vojenské služby. Stejně jako první povídku jej nesou zejména přirozené dialogy vojáků, nikoliv spletitý děj. Vyjma závěru ovšem chybí konfrontace vojáků s civilním obyvatelstvem. V první povídce právě vzájemné neporozumění obou světů zviditelňuje postupné nacházení společné řeči mezi svobodníkem a vojínem. Film uzavírá etuda z tanečního večírku, kam jsou pozvány dívky z okolí. Dostaví se jediná. Nikdo ji neosloví. Ona také nic neřekne a odchází.
Vznešenost vždy pohotové, k službě vlasti připravené socialistické armády je Juráčkem konfrontována s groteskní nedokonalostí trapně obyčejného, omylného člověka, který v momentě, kdy se od něj očekává akce, zůstane stát na místě a jen tupě zírá. Namísto závažnosti vlastní filmům z padesátých let nabízí Každý mladý muž banalitu a komičnost. Nechává přitom na našem výkladu, nakolik je neschopnost vojínů konat zapříčiněna jejich mladickým ostychem a nakolik se na pasivitě podílí celkové zlhostejnění. Zamrznutí, odumření touhy po činu může představovat jejich přirozenou reakcí na hluboký pocit odcizení a dezorientace z absurdního a nesrozumitelného světa a totalitního systému, který člověka požadavkem uniformity odrazuje od toho, aby jakkoli vyčníval.
Nejenže se Juráček dlouho trápil se scénářem, protože hledal klíč k tomu, jak zachytit vojenský život v jeho rozmanitosti a zároveň být divácky srozumitelnější než v Postavě,[4] hladce neprobíhalo ani schvalování. Lidem ve vedení filmové výroby se nepozdávalo, jak mladý autor armádu vykresluje. Předkládaný obraz nepovažovali za pravdivý a absurdní poloha jim připadala nepatřičná. Juráček nicméně svou vizi s jistými ústupky nakonec dokázal uhájit. Prošel mu i odklon od veristické reflexe soudobé reality směrem k snové poetice, projevující se v závěru Achillových pat. Natáčení filmu pod záštitou tvůrčí skupiny Novotný–Kubala a za spíše jen symbolického uměleckého vedení Zbyňka Brynycha probíhalo v létě 1965 v Plzni (Achillovy paty) a Vimperku (Každý mladý muž). Hlavní překážkou důsledného převedení scénáře do filmové podoby byla Juráčkova nezkušenost s režírováním herců.
Povídkový diptych z prostředí základní vojenské služby byl nakonec úspěšně dokončen a v květnu 1966 uveden do kin coby Juráčkův první autorský počin a zároveň celovečerní režijní debut. Sám považoval výsledek za neuspokojivý kompromis a nerad se k němu vracel. Domníval se, že nenaplnil očekávání, která do něj diváci a kritici vkládali po mimořádném úspěchu Postavy, a nemůže se tak poměřovat se svými souputníky z nové vlny, kteří ve stejné době uvedli filmy Lásky jedné plavovlásky (Miloš Forman), Sedmikrásky (Věra Chytilová), Intimní osvětlení (Ivan Passer) nebo O slavnosti a hostech (Jan Němec). Též ohlasy v domácím tisku byly rozporuplné, nicméně na přehlídce krátkých filmů v Oberhausenu Juráček za Každého mladého muže obdržel hlavní cenu v kategorii hrané tvorby a na karlovarském festivalu zase cenu FIPRESCI.
Po dokončení Každého mladého muže se Juráčkovi údajně zdál sen, ve kterém se ocitl ve věži, kde byly všechny podlahy z tenkých, houpajících se prken, mezi nimiž prosvítalo světlo ze spodních pater. Tento výjev se stane základem Juráčkova druhého a posledního dokončeného filmu, Případu pro začínajícího kata, kterého po obtížném boji se schvalovateli i sebou samým dokončí v roce 1969. Absurdita života v reálném socialismu, zachycená v Každém mladém muži, se mezitím posunula na zcela jinou úroveň.
Každý mladý muž (Československo 1965), režie: Pavel Juráček, scénář: Pavel Juráček, kamera: Ivan Šlapeta, hudba: Karel Svoboda, Jaromír Vomáčka, hrají: Pavel Landovský, Ivan Vyskočil, Hana Růžičková, Otto Šimánek, Helena Růžičková, Václav Havel, Vítězslav Černý a další. Filmové studio Barrandov, 83 min.
Poznámky:
[1] Původně měl být zfilmován scénář Civilové v pozoru podle námětu generála Jana Šejny, z čehož ale sešlo.
[2] Každý mladý muž. Československý voják. Cit. in Juráček, Pavel, Ze života tajtrlíků. Národní filmový archiv, Knihovna Václava Havla, s. 148.
[3] Tamtéž.
[4] Podle Juráčkovy explikace ke scénáři Každého mladého muže mělo jít o film „velice prostý a srozumitelný ve filmovém jazyce a usilující o přízeň běžného diváka“.
