Pavel Juráček

PAVEL JURÁČEK (nar. 2.8.1935, Příbram – zem. 20.5.1989, Praha) vyrůstal v Příbrami ve skromných poměrech s matkou číšnicí, mladším bratrem a babičkou; otec, povoláním aranžér, rodinu opustil, když byly Pavlovi tři roky. V dospívání se věnoval gymnastice, leteckému modelářství a ochotnickému divadlu. Zároveň psal básně a povídky; od roku 1951 si soustavně vedl deníkové záznamy. Chtěl být vojenským pilotem, ale zabránily mu v tom zdravotní důvody. Po maturitě na příbramském gymnáziu (1953) studoval žurnalistiku a český jazyk na tehdejší Filologické fakultě Univerzity Karlovy, odkud byl však v březnu 1956 „pro neprospěch a neplnění studentských povinností“ vyloučen. S krátkou zkušeností lokálkáře ve Večerní Praze pracoval rok jako redaktor Vesnických novin Nymburska. Na podzim 1957 se stal spolu s kamarádem a příbramským spolužákem Antonínem Mášou posluchačem katedry dramaturgie FAMU u profesora Františka Daniela. Mezi pedagogy i studenty zde rychle získal pověst pronikavého talentu. Právě on byl původcem nápadů a námětů či scenáristických koncepcí a komentářů pro filmy spolužáků Zdenka Sirového, Jana Schmidta a Věry Chytilové. Narůstající studijní problémy, zapříčiněné jeho komplikovanou povahou, neukázněností, nedostatkem disciplíny a vůle a neuspořádaným osobním životem, ho nakonec v polovině roku 1961 přiměly školu opustit. Ačkoliv ji formálně neukončil, ihned nastoupil do Filmového studia Barrandov jako dramaturg skupiny Šmída–Fikar. Jeho fabulátorských schopností a fantazie už tehdy využili renomovaní režiséři jako Karel Zeman u filmu Bláznova kronika a Jindřich Polák při realizaci sci-fi snímku Ikarie XB 1. Někdy vypomáhal s dialogy ve scénářích (Mezi námi zloději, Svatba jako řemen). Nejtěsnější tvůrčí kontakty udržoval však se svými generačními druhy (Jan Schmidt, Zdenek Sirový, Věra Chytilová, Hynek Bočan), s nimiž připravil scénáře k jejich filmům. Mezitím také příspíval úvahami, glosami, články a literárními texty do různých kulturních periodik (Host do domu, Kino, Film a doba, Mladý svět). V citlivé introvertní osobnosti nadaného scenáristy silně rezonovaly protiklady minulosti i současnosti; reagoval na ně metaforickou groteskní etudou Postava k podpírání, kterou spolurežíroval s Janem Schmidtem (Velká cena na Dnech krátkého filmu v Oberhausenu 1964, Cena Simone Dubreuilhové na Mezinárodním filmovém festivalu v Mannheimu 1964). Filmařské kvality, ale hlavně myšlenkové hodnoty tohoto středometrážního díla, jež přispělo k věhlasu české kinematografie v zahraničí, jsou dodnes zmiňovány v mezinárodní filmologické literatuře. Podobně se Juráček vypořádal s tématem vojenského systému, který měl ještě v čerstvé paměti ze základní vojenské služby, v dvoupovídkové komedii Každý mladý muž. Na poetiku a styl Postavy k podpírání navázal Juráček obřím projektem, jehož realizace si vyžádala několik let. Inspirován Gulliverovými cestami Jonathana Swifta rozvinul svůj film Případ pro začínajícího kata ve formě surreálně magického snu do filozofického podobenství, v němž opět uvrhl svého hrdinu poutníka do pasti mocenské mašinérie. Od června 1968 do února 1970 vedl Juráček spolu s produkčním Jaroslavem Kučerou jednu z barrandovských tvůrčích skupin, která se zasadila o vznik několika výjimečných filmů: vedle Případu pro začínajícího kata se jednalo o snímky Ovoce stromů rajských jíme (1969) Věry Chytilové, Skřivánci na niti (1969) Jiřího Menzela a Nevěsta (1970) Jiřího Suchého. To, o čem Juráček psal a točil své autorské filmy, dostalo pro něj na počátku normalizace náhle obludnou reálnou podobu: v listopadu 1971 byl propuštěn z Barrandova s odůvodněním, že „narušil svou činností socialistický společenský řád“. Jeho dílo i on sám se ocitlo na normalizačním indexu. Sužován letargií a depresemi z nucené nečinnosti, neboť psát pod cizím jménem nepovažoval za důstojné, zaháněl beznaděj a bezmoc alkoholem a četbou historické literatury. Podpisem Charty 77 si ještě zkomplikoval už beztak nezáviděníhodnou situaci tak, že po nátlaku StB zvolil v roce 1977 odchod do Mnichova. S cizím prostředím však nesrostl; plánované filmové a televizní projekty (například adaptace románu Gustava Meyrinka Golem nebo portrét Franze Kafky) se nepodařilo realizovat. Po necelých šesti letech legálního vyhnanství se v létě 1983 vrátil do republiky podlomen fyzicky i psychicky. Přes pomoc přátel a otevírající se perspektivy (téměř už došlo k jednání s Filmovým studiem Gottwaldov, že by přece jen mohl režírovat svou starou látku, adaptaci Londonových povídek Situace vlka, jíž se po revoluci ujal Jan Schmidt, avšak film zůstal po četných peripetiích nedokončen), zemřel v necelých čtyřiapadesáti letech na rakovinu kostí. Jako osobnost nové vlny vystoupil v dokumentech Ein Anlass zum Sprechen (1965, Příležitost promluvit; r. Haro Senft) a Zvukový film o FAMU (1969; r. Angelika Hanauerová). V polistopadové éře se zájem o Juráčkovo dílo a jeho osud oživil. Přispěla k tomu i knižní vydání jeho filmových a literárních textů. Po antologii Postava k podpírání (editor Miloš Fikejz; Havran, Praha 2001) vyvolal u veřejnosti i kritiky téměř senzaci výbor jeho intimních zápisků Deník 1959–1974 (editor Jan Lukeš; Národní filmový archiv, Praha 2003), který zvítězil v anketě Lidových novin o Knihu roku 2003 a vyhrál kategorii nakladatelský čin v knižní soutěži Cen Magnesia Litera. Strhující, drásavé a nelítostné svědectví, jež o sobě, o své trápící se duši, o svých blízkých a o svém okolí zanechal v deníkových zpovědích, inspirovalo další tvůrce k jejich uměleckému zpracování v podobě hraného dokumentárního filmu Klíč k určování trpaslíků aneb Poslední cesta Lemuela Gullivera (2000; r. Martin Šulík) a divadelní inscenace Zlatá šedesátá (premiéra 2013; r. Jan Mikulášek). Díky zachráněné části Juráčkovy písemné pozůstalosti (v roce 2014 ji jeho syn Marek Juráček předal do archivní péče Knihovně Václava Havla) se veřejnost postupně seznamuje s jeho literárním odkazem v knižních souborech. V edici Dílo Pavla Juráčka, řízené Pavlem Hájkem, mimo jiné tato instituce vydala svazky Prostřednictvím kočky: texty z let 1951–1958 (2014), Situace vlka: western 1971–1982 (2015), Postava k podpírání: groteska 1962–1963 (2016), Ze života tajtrlíků: články, úvahy a rozhovory z let 1954–1978 (2017), Případ pro začínajícího kata: podobenství 1966–1968 (2020). Nakladatelství Torst připravilo kompletní vydání Juráčkových deníků ve čtyřech svazcích (2017–2018, 2021). Pro stejné nakladatelství napsala třetí manželka Daňa Horáková vzpomínkový román O Pavlovi (2020). Důkazem toho, že tvorba a osobnost Pavla Juráčka stále přitahuje zájem studentů a mladých badatelů, které podněcuje k novým, neotřelým výkladům, analýzám, hodnocením a interpretacím, je i několik diplomových prací a kolektivní analytická monografie Postava k podpírání (editorka Andrea Schnapková; Casablanca, Praha 2017). Na jeho počest byla pojmenována Cena Pavla Juráčka, kterou v letech 1991–2001 udělovaly za mimořádný tvůrčí počin svaz FITES a Nadace Český literární fond na Festivalu FAMU. – Filmografie: (podíl na scénáři, není-li uvedeno jinak) kr. školní dok. cvičení Auta bez domova (1959; r. Jan Schmidt; text komentáře) a Třetí vysoká pec (1961; r. Marie Hollitzerová-Šejnohová; text komentáře), kr. f. podle stejnojmenné povídky Jana Drdy Hlídač dynamitu (1960; r. Zdenek Sirový; sc.) ze školního triptychu Stopy, školní fejeton AVU (1961; r. Jan Schmidt; text komentáře) ze studentského žurnálu Občasník I, střm. školní hraný f. Strop (1961; r. Věra Chytilová; spol. nám.), kr. školní satirická hříčka, konfrontující na peripetiích mladé zednické údernice vypadlé z filmového plátna do prozaické reality schematičnost budovatelských agitek s novou estetickou poetikou mladých filmařů, Černobílá Sylva (1961; r. Jan Schmidt; nám., sc.), originální sci-fi o setkání kosmické lodi s vrakem vesmírného korábu z 20. století Ikarie XB 1 (1963; r. Jindřich Polák; + spol. nám.), historická feérie o putování dvou mušketýrů za třicetileté války Bláznova kronika (1964; r. Karel Zeman), psychologické drama dvou mladíků na útěku před následky domněle spáchané vraždy Finský nůž (1965; r. Zdenek Sirový), adaptace stejnojmenné povídky Milana Kundery Nikdo se nebude smát (1965; r. Hynek Bočan), provokativní moralistní groteska Sedmikrásky (1966; r. Věra Chytilová; spol. nám.), pochmurná postkatastrofická vize světa, v němž zpustošenou krajinou bloudí skupinka přeživších žen, Konec srpna v hotelu Ozon (1966; r. Jan Schmidt; + nám.), interaktivní experimentální komedie, ve které diváci mohou ovlivňovat průběh děje, Kinoautomat – Člověk a jeho dům (1967; r. Ján Roháč, Radúz Činčera, Vladimír Svitáček; + spol. nám.), polyekran pro stejnojmennou výstavu v Montrealu The Sound Game Show (1971; r. Radúz Činčera; sc.); (režie, není-li uvedeno jinak) střm. absurdní alegorická groteska o mladém dezorientovaném muži, hledajícím zmizelou půjčovnu koček a nedosažitelného úředníka, Postava k podpírání (1963; spol. r. Jan Schmidt; + nám., spol. sc.), povídkový diptych z prostředí vojáků základní služby Každý mladý muž (1965; + nám., sc.) cyklus TV scének podle Jaroslava Haška (Historické anekdoty, Krvavý román, Zvony pana Hejhuly) a písniček (Hymna vytrvalosti, Sebrali dva tajní) pro pořad Mates (1968), volná variace na motivy třetího dílu Gulliverových cest Jonathana Swifta Případ pro začínajícího kata (1969; + sc.), kr. instruktážní f. pro školení revizorů v pražské městské hromadné dopravě Revizoři (1988; + sc.). -fik- (3/2016)