Roura

Vitalij Manskij patří mezi nejvýznamnější ruské dokumentaristy současnosti. Rodák ze Lvova vystudoval kameru na moskevském VGIKu a od konce osmdesátých let se věnuje soustavně dokumentaristice. Vytvořil přes třicet snímků, z nichž mnohé získaly ocenění na předních mezinárodních festivalech (namátkou Stříbrná holubice v Lipsku, Cena za nejlepší režii v Locarnu či Zvláštní cena poroty v Amsterdamu). Kromě toho působí Manskij rovněž jako producent a organizátor několika filmových akcí v Rusku. Vyprodukoval přes dvě stě filmů, vydává internetový časopis o dokumentární kinematografii Vertov.ru, organizuje udílení národní filmové ceny Vavřínová ratolest a je prezidentem festivalu Artdokfest. Ve funkci šéfproducenta dokumentárních pořadů na hlavním televizním kanále Rusko 1 se zasadil o vysílání mnoha domácích i zahraničních filmů a o popularizaci dokumentární tvorby jako takové.

Roura vznikala v koprodukci Manského společnosti Vertov Studio s německými a českými partnery. Z České republiky se projektu účastnila Česká televize (producenti Zdeněk Hala a Petr Kubica) a společnost Hypermarket Film (producenti Vít Klusák a Filip Remunda). Natáčení probíhalo v sedmi zemích a trvalo sto čtyři dny. Manskij svůj dvouhodinový snímek sestříhal z celkem dvou set hodin natočeného materiálu. Po svém dokončení byla Roura zařazena do soutěže dokumentárních filmů na karlovarském festivalu, kde získala hlavní cenu. Následně byla uvedena na různých přehlídkách. Česká republika je však jedinou zemí, kde bude film k vidění i v běžných kinech.

Leitmotivem Roury je monumentální plynovod Urengoj-Pomary-Užhorod, od jehož dokončení uběhlo v době natáčení filmu třicet let. Stavba byla výsledkem smělých sovětských plánů na dodávky plynu do Evropy a dodnes slouží jako klíčový zdroj ekonomických příjmů Ruska. Manskij se se svým štábem vydává na její začátek, do odlehlé sibiřské oblasti Urengoje, a postupuje západním směrem, aby zachytil proměňující se krajinu, ekonomiku a životní styl. Plynovod je nakonec to jediné, co spojuje zcela odlišné národy a kultury. Tato odlišnost je dána do značné míry přírodními podmínkami, ve kterých lidé žijí:

„Snažil jsem se pochopit, proč to, v čem je Rusovi dobře, znamená pro Němce nebo Čecha smrt. Domnívám se, že jen velmi málo filmařů z Ruska absolvovalo podobnou expedici. Pokud by to udělali, zjistili by patrně, že rozdíl je ukryt už v genetické výbavě. Lidé, kteří ve snaze pohřbít blízkého musejí kopat sekerou hrob v zamrzlé hlíně od sedmé hodiny ranní do pěti do večera, mohou jen stěží nalézt pochopení pro někoho, pro nějž pohřeb znamená dvacet minut ve vytopeném krematoriu za vznešené Ave Maria. Lidé v mém filmu mají různý vztah k životu i smrti a vůbec k pozemské existenci,“ říká režisér filmu.

Manskij sleduje s tichou účastí – aniž by do dění jakkoli zasahoval či ho komentoval – životní projevy, zvyky a rituály obyvatel Východu a Západu. Každá ze scén je vystavěna okolo jednoho silného obrazu: rybolovu v zamrzlé řece, svatby v sibiřském paneláku, příjezdu pojízdného chrámu, osamělých veteránů na oslavě Dne vítězství, karnevalového veselí v ulicích Kolína nad Rýnem. Kamera Alexandry Ivanovové, žákyně Vadima Jusova, snímá prostor ve výtvarně působivých kompozicích s jemným smyslem pro ironii (proměnlivé symboly doby od pravoslavných ikon přes portréty Lenina s Putinem až po nahé slečny v pokoji německého teenagera). Vrstevnatá zvuková stopa kloubí lidské hlasy s přírodními zdroji a průmyslovými ruchy (plynovod, ocelárna, veřejná doprava), vloženými mezi různé hudební výstupy (duchovní písně, častušky, dechovka, rádiový pop). Vzniká tím pestrá akustická mapa – hudební ekvivalent k obrazovému putování mezi opačnými póly Evropy.

Roura (Truba, ČR – Rusko – Německo 2013), scénář a režie: Vitalij Manskij, kamera: Alexandra Ivanovová, střih: Pavel Ponomarev, zvuk: Budylin Andrej. Artcam, 120 min.