Dokumentaristka Helena Třeštíková podává svědectví o manželském soužití trvajícím pětatřicet let.
Časosběrná metoda se v žánru sociologického dokumentu dobře osvědčuje při sledování partnerských vztahů: „soukromý vesmír“ každé rodiny se mění v čase díky proměnám vztahů a kondice obou partnerů i jejich dětí, obývaný prostor i sociální statut rodiny bývají otisky politicko-ekonomické situace. Metodiku časosběru v českém prostředí použili Pavel Koutecký (především dokumenty Občan Havel [2008] a Hledači pevného bodu [2001]), Olga Sommerová (Máňa [1992] a Máňa po deseti letech [2002]) či Kristina Vlachová (Dračí setba [2006]), soustavně (a často právě ve vztahu k tématu partnerství) ji však používá jen režisérka Helena Třeštíková. Zájem o časosběrnou metodu projevovala už na FAMU. Když ji v roce 1980 oslovili z Krátkého filmu s projektem začít sledovat několik novomanželských párů po dobu šesti let, měla už k záloze krátkometrážní školní cvičení Zázrak (1975). Jeho protagonistku Janu Kettnerovou spolu s manželem Petrem zařadila Třeštíková do televizního cyklu Manželské etudy (1987), od nějž se odvíjí nejvýznamnější a nejrozměrnější režisérčin projekt.
V roce 2005 Helena Třeštíková nové výsledky své práce představila v Manželských etudách po dvaceti letech, líčících osudy sledovaných šesti párů v průběhu čtvrtstoletí. Z průběžně sbíraného materiálu postupně vznikly i celovečerní dokumenty pro kina Z lásky (1987), Hledání cest (1988) a Soukromý vesmír (2011), věnovaný právě manželům Kettnerovým. Nyní Helena Třeštíková přichází s novým celovečerním projektem věnovaným jen jedné ze sledovaných manželských dvojic – Strnadovým.
Zatímco v případě Kettnerových šlo – jak naznačoval už název – o nezvykle uzavřenou rodinnou strukturu (a profesím manželů nebyl věnován prakticky žádný prostor), Strnadovi působí ve vztahu k sociálnímu i ekonomickému prostředí otevřeněji: rodiče pěti dětí žijí v Praze a jsou majiteli známého vinohradského obchodu s nábytkem.
Ivana a Václav na začátku společné životní cesty potvrzují, že nemají vlastně žádný důvod ke svatbě – kromě lásky. Vzájemná podpora je i v následujících letech obvykle samozřejmostí, jakkoli Ivana i Václav často vypovídají před kamerou odděleně. Problémy řeší bez váhání, rázně a nebojí se zranění. Podle režisérky se jim dařilo rozjet podnikání hned po revoluci díky důvěře ve vlastní schopnosti a odhodlání vzít život do vlastních rukou.
Film samozřejmě neposkytuje žádnou modelovou radu pro současnou dobu, která je zatížena rozchody a rozvody stejně jako osmdesátá léta. Helena Třeštíková není autorkou, která by zobecňovala za účelem nějaké výchovy diváka. I ve Strnadových zůstává „jen“ svědkyní sledující citlivě změny v životech svých protagonistů.
Třeštíkovou s producenty ze společnosti Negativ zaujala i schopnost Strnadových vypovídat o sobě otevřeně a upřímně reflektovat svůj život. Ivana a Václav současně naplňují původní zadání Krátkého filmu, který cyklus koncipoval jako možnost zkoumat příčiny časté rozvodovosti v českých rodinách. Film zahrnuje pětatřicet let jejich společného života a vypráví i o situacích, jež řadu rodin přivádějí k rozvodovému soudu – především o problémech s „dvoukariérovým“ manželstvím a Ivanině psychické labilitě, jež před časem prohloubila hrozivě vypadající krizi. Místo rozchodu však příběh Strnadových nabízí vztahový „happy end“, přes nějž se přelévají další, často také velmi dramatické problémy – s dětmi, s podnikáním…
Ne všechny děti manželů Strnadových byly ochotné s filmaři spolupracovat, a dokonce i samotní protagonisté se v průběhu natáčení snažili spolupráci ukončit. Po zrušené svatbě dcery a dramatickém partnerském odcizení chtěla Ivana natáčení zastavit. Pak se však vztahy uvnitř rodiny usadily a po roce a půl mohla práce pokračovat.
Dokument vznikl v koprodukci společnosti Negativ a České televize a do kin jej uvede společnost Aerofilms. Strnadovi mají premiéru 19. ledna 2017, v roce, kdy režisérka plánuje završit třetí etapu natáčení Manželských etud započatou před osmi lety.
Strnadovi (Česká republika 2016), scénář a režie: Helena Třeštíková, kamera: David Cysař, Vlastimil Hamerník, zvuk: Richard Müller, střih: Jakub Hejna. Aerofilms, 102 minut. Premiéra 19. 1. 2017.
