Jestliže se Jan Švankmajer v předcházejícím Otesánkovi (2000) inspiroval lidovou pohádkou, pak se v novém díle Šílení obrací ke svým oblíbeným autorům. Scénář volně vychází z motivů povídek Edgara Allana Poea (Zaživa pohřben a Šílený psychiatr) a zároveň jsou v něm citovány texty markýze de Sade, jehož osobnost se odráží v postavě šíleného a všemocného Markýze. S tímto mužem se setkává v zájezdním hostinci mladík Jean Berlot, trpící utkvělou noční můrou. Šlechtic mu nabídne azyl ve svém zchátralém zámku, v němž provozuje orgie, při nichž děsivě spílá Bohu. Posléze jej zaveze do blázince, kde působí jako ředitel doktor Murlloppe, který by mu údajně mohl pomoci zbavit se chmurného snu. Jean zůstane mezi blázny jen kvůli půvabné Charlotě, jež ho požádá o pomoc: pomatený psychiatr Murlloppe ve spolupráci s Markýzem před rokem zavřeli do podzemí vedení ústavu a zmocnili se v něm vlády. Navzdory Markýzovu varování mladík Charlotě uvěří a osvobodí vězně. Ti pod vedením původního ředitele, doktora Coulmiera, nastolí drastický pořádek, jehož obětí se stane i oklamaný a nešťastný Jean. – Tvůrce hned na počátku předstoupí na plátně před diváky a svůj film uvede jako horor, zabývající se dvěma odlišnými metodami léčení duševních chorob. Jednu z nich představuje maximální svoboda (prezentovaná a zneužívaná Markýzem a Murlloppem) druhou naopak přísný drill, spojený s tresty (dr. Coulmiere). Třetí metoda spojuje nevýhody obou zmíněných a uplatňuje se bohužel v blázinci, jímž je současný svět. – Jan Švankmajer výslovně zdůrazňuje, že se jedná o česko slovenský film. Rozvíjí příběh v intencích tradičního hraného filmu, přičemž však specifickým způsobem snímání dosahuje zvláštního účinku. V předělech mezi jednotlivými obrazy pak využívá tradiční „švankmajerovskou“ animaci reálu, dotvářející nelichotivý pohled na lidi a jejich svět. Tvůrce opět animuje zejména maso, zvířecí lebky, vnitřnosti apod. Svůj příběh zasazuje do podivného bezčasí, v němž se pojí počátek 19. století s dneškem (Markýz nosí dobový kostým a jezdí v kočáře, Jean má naopak jakoby současný oblek, na cestách jezdí staré škodovky apod.). Atmosféru zmaru a deprese dotvářejí vybydlené a stroze zařízené interiéry a reály. Mnohem více než v dřívějších Švankmajerových filmech vystupují do popředí herci, zejména Jan Tříska jako šílený Markýz, střídající stavy „normálnosti“ se záchvaty vzteku či příšerného smíchu, a Pavel Liška v roli nešťastného Jeana. – Švankmajer označuje své dílo (jehož literární předloha existuje už od sedmdesátých let) za filozofický horor. Film je podle jeho explikace alegorií současného světa, jehož výstižnou kulisou je blázinec. Tématem je pak absolutní svoboda a oproti ní civilizační represe a manipulace. -tbk-
Režisér Jan Švankmajer vysvětluje, že jeho film je horor a že tudíž nemá nic společného s uměním. Zároveň je poctou Edgaru Allanu Poeovi a markýzi de Sade. Tématem filmu je ideologický spor, jak vést blázinec. Jedna metoda preferuje absolutní svobodu chovanců, druhá se naopak řídí názorem, že je třeba přísně dohlížet a trestat. Existuje i třetí princip, jenž slučuje nevýhody obou předcházejících. Podle tohoto principu funguje blázinec, v němž žijeme. – Mladíka Jeana Berlota probudí v noci bušení na dveře. Do jeho pokojíku vrazí dva statní ošetřovatelé se svěrací kazajkou. Vystrašený muž se zoufale brání. Vzbudí tím celý dům. Probuzení lidé v čele s hostinským vidí muže, bojujícího s imaginárním nepřítelem. Jeden z přihlížejících, Markýz, jej probere fackou. Byla to Jeanova utkvělá noční můra... – Ráno Markýz navzdory nevraživosti ostatních hostů pozve v zanedbané jídelně zájezdního hostince mladíka ke svému stolu. – Jean sleduje, jak se lidé cpou do autobusu. Markýz, který občas propuká v šílený smích, ho odveze kus cesty kočárem. Mladík se mu svěří, že jede z pohřbu matky, která zemřela jako šílená v blázinci v Charentonu. – Markýz si z něj ztropí žert, když ho nečekaně vyhodí ven do deště. Pak ho vezme zpět do vozu a nabídne mu pohostinství ve svém zchátralém sídle. Nedělá to z laskavosti; má své záměry. Žije v zámku sám s němým sluhou Dominikem, jemuž vyřízli jazyk. – Druhý den v noci si hrabě přiveze společnost. Jean tajně pozoruje oknem, jak hrabě zatlouká do Ježíše na kříži hřeby a jak se děsivě rouhá Bohu. Dominik se dvěma muži zatím před ním provozují orgie se třemi dívkami. Markýzovi pak musí při rituálu posloužit čtvrtá z nich (Charlota), která se před tím marně pokusí uprchnout. – Při snídani prohlásí Jean, že odchází. Markýz mu tvrdí, že včera večer nehřešili, nýbrž se chovali svobodně. Opět vášnivě brojí proti Bohu. Jean si přeje, aby jej Bůh potrestal. Markýz se začne dusit kusem banánu. Mladík přivolá Dominika, který pána uloží do postele. Večer dá sluha hostu dopis od Markýze, který si přeje, aby Dominikovi bez odmlouvání pomohl. Hostitel leží mrtvý v posteli. Jean jej se sluhou musí uložit do rakve a dopravit na hřbitov, do krypty rodinné hrobky. – Dominik tam nechá jídlo a víno, pak zakryje kryptu deskou. Když se mladík pokusí utéct, sluha ho lehce poraní výstřelem z pistole, kterou pak už nedá z ruky. – Ráno sejdou opět do krypty, kde Markýz právě končí snídani. Ukáže vytřeštěnému Jeanovi nástroje, ukryté v rubáši, s jejichž pomocí se dostal ze zatlučené rakve. Vysvětlí mu, že jeho matka byla kdysi v této kryptě pohřbena zaživa, což jej od té doby trýzní. Brání se tedy proti tomu občasnou "očistnou terapií", při níž prožívá totéž, co tehdy ona. – V noci má Jean opět svou noční můru. Markýz ho znovu probudí a nabídne mu pomoc. Druhý den jej odveze do nedalekého blázince za doktorem Murlloppem (jedním z mužů z orgie). Vlídný ředitel (se zálibou ve vyměňování vousů) mu představí svou asistentku a zároveň dceru Charlotu. Provede ho budovou, kde je plno slepic a kde si blázni dělají, co chtějí, protože taková je zde léčebná metoda. Mladík tu vidí starou ženu, podobnou jeho matce. Charlota mu podstrčí lístek s prosbou o pomoc. Jen kvůli ní se tu Jean rozhodne zůstat. Když ukáže dívčin lístek Markýzovi, ten pozná, že se zamiloval. Varuje ho však: Charlota je hysterická nymfomanka a prolhaná děvka. – V noci přijde dívka za mladíkem do pokoje. Markýz a Murlloppe jsou prý blázni, kteří před rokem rozpoutali vzpouru. Zavřeli vedení ústavu do podzemí a sami se ujali vlády. – Markýz s doktorem chystají velkou oslavu. Jejím vyvrcholením má být živý obraz podle slavného Delacroixova plátna Svoboda na barikádách. – Markýz mladíka znovu varuje před Charlotou a ten má jisté pochybnosti. Dívka ho proto zavede do podzemí, kde jsou v kobkách podivné bytosti. Blázni je totiž při vzpouře natřeli dehtem a obalili peřím. – Oslavu zkazí chovanec, který se při prezentaci živého obrazu vrhne na obnaženou Charlotu. Vypukne vřava. – Markýz s doktorem chtějí odvézt dívku na další orgii a ona s nimi proti mladíkově vůli (velmi ochotně) odjede, prý aby mohl mezitím osvobodit vězně. – Po odjezdu ředitele vypukne v blázinci anarchie. – Jean najde klíče a otevře kobky. Bytosti utečou nahoru, ozbrojí se tyčemi a zaženou vyděšené blázny do pokojů. Jeden z "opeřenců" omráčí holí Jeana. – U probírajícího se mladíka je původní ředitel ústavu doktor Coulmiere a Charlota. Děkují mu za záchranu. Podle lékaře byl Murlloppe výborným psychiatrem, ale měl nemožnou léčebnou metodu svobodné vůle. Navíc ho Markýz zkazil tak, že se doktor zbláznil. Coulmiere pak fanaticky vykládá svůj přístup k léčbě. U bláznů je podle něj porušena rovnováha mezi duší a tělem ve prospěch těla. Je tedy třeba nastolit novou rovnováhu trestáním těla. – Dozorci předvedou trojici zajatců, Murlloppa, Dominika a Markýze. Coulmiere se rozhodne potrestat je podle své škály tělesných trestů. Dominik už okusil číslo osm (vyříznutí jazyka), teď ho tedy čeká číslo devět. Markýz dostane výjimečný trest číslo třináct. Odsouzenec řve hrůzou. Krvavé operace se ujme sám ředitel. – Jean chce odejít z blázince. Ale podle Coulmiera musí počkat do rána. Mladík večer marně hledá Charlotu v jejím pokojíku. Sejde do sklepa. V kobkách najde Murlloppa s vypíchnutýma očima (trest č. 10). Na kavalci vidí jen Markýzovo zkrvavené tělo a slyší sténání. (Dominikovi přerazili nohu.) Murlloppe se mladíkovi vysměje, že naletěl děvce, která se teď válí s Coulmierem. – Jean opravdu najde Charlotu, jak se právě chystá s doktorem praktikovat sex s pomocí nového exotického nástroje. Zoufalý mladík konečně pochopí pravdu. – V noci za Jeanem vlezou oknem ošetřovatelé s kazajkou. Muž křičí, že není blázen, a brání se. Probere ho Coulmiere fackou a stejným výkřikem ("Probuď se"), jako před nedávnem Markýz. Jean se na ředitele vrhne. Zasáhnou však ošetřovatelé se svěrací kazajkou, navlas podobní těm ze snu. Vlídný Coulmiere mladíkovi sdělí, že ho jistě vyléčí, a jako terapii přikáže tělesný trest č. 1 (dvacet ran rákoskou). – Na regálech v supermarketu leží balené maso. Zdá se, jako by pod průhlednou fólií dýchalo. -tbk-
Citace z děl: Joris-Karl Huysmans – Tam dole; Donatien Alphonse François de Sade –Rozhovor kněze a umírajícího a další ateistické texty, báseň Pravda.
markýz
Jean Berlot
Charlota
dr. Coulmiere
dr. Murlloppe
sluha Dominik
hostinský
recitující blázen
chovanka blázince
chovanka blázince
chovanka blázince
blázen-erotoman
stařena s hřebenem
snový dozorce
snový dozorce
podomek
nahý blázen
nahý blázen
dozorce-oligofrenik
žena na arteterapii
dozorce
dozorce
dozorce
dozorce
blázen na vozíku
slečna Rossetová
bezdomovec
bezdomovec
muž s převráceným autem
stařena na kole s kozlem
mrtvola
on sám, režisér v úvodu filmu
Martin Kublák, Markéta Tom /ž/, Mendel Hardeman, Michal Griga
Edgar Allan Poe (Zaživa pohřbený /The Premature Burial/ – povídka), Edgar Allan Poe (Šílený psychiatr /The System of Dr. Tarr and Prof. Fether/ – povídka), Joris-Karl Huysmans (Tam dole /Là-bas/ – citace z románu), Donatien Alphonse François de Sade (Rozhovor kněze a umírajícího a další ateistické texty /Dialogue entre un prêtre et un moribond/ – citace ze souboru), Donatien Alphonse François de Sade (Pravda /La Vérité/ – citace z básně)
Ivan Hubač (šéfdramaturg ČT), Kristián Suda (ČT), Dušan Kukal (Barrandov Studio)
Věra Ferdová, Jiří Koštýř (ČT)
Josef Kurka (práce se zvířaty), Libor Kurka (práce se zvířaty), Kazumi Terazaki (fotograf)
Johann Sebastian Bach (Nun komme, der Heiden Heiland /chorální předehra/), Giovanni Pierluigi da Palestrina (Christe eleison), Claude Joseph Rouget de Lisle (La Marseillaise), Johann Baptist Blobner (Vesničko má pod Šumavou /Mein kleines Dorf im Böhmerwald/), Johannes Brahms (Wiegenlied), Karl Simrock (Wiegenlied)
Lipnice, Byšice, Březno, Peruc, Knovíz, okolí Slaného, okolí Jílového, Praha, Malostranský hřbitov (Praha)
Šílení
Šílení
Lunacy
Šílení
film
hranýdistribuční
horor
Česká republika, Slovensko
2005
2005
premiéra 17. 11. 2005 /doporučená přístupnost od 15 let/ (kino Lucerna, Praha)
Blázinec, ve kterém se odehrává jádro filmu, je alegorií této civilizace.
ATHANOR – společnost pro filmovou tvorbu, s. r. o., Barrandov Studio a.s. (koprodukce), ČESKÁ TELEVIZE (koprodukce), Centrum dramatické, divadelní a hudební tvorby (ČESKÁ TELEVIZE), Juraj Galvánek – C-GA FILM (koprodukce)
dlouhometrážní
118 min
35mm
kombinovaný, hraný, pixilace
1:1,85
barevný
zvukový
Dolby Digital
česká
česky
bez titulků
české
Akce: Česká nominace na Cenu americké Akademie filmových věd a umění Oscar 2006
2006
Praha / Česká republika
Oscar za nejlepší cizojazyčný film
kandidatura filmu podle návrhu České filmové a televizní akademie vyhlášeném 26. 9. 2006 v 79. ročníku Ceny americké Akademie filmových věd a umění Oscar 2006