Očima fotografky

Osobnosti české kinematografie považují respektovanou fotografku Zuzanu Mináčovou za nepřehlédnutelnou dámu plnou energie. – Režisér se během dokončování životopisného portrétu škorpí s rezolutní matkou, kterou již natáčení obtěžuje. – Mináčová se vždy snažila na pohnutou minulost zapomenout, ale kvůli natáčení se rozhodla vypovědět opravdu vše. Doufá, že jí to konečně přinese klid. – Zuzana Silbersteinová v dětství tvořila nerozlučnou dvojici s kamarádem Peterem. Prožívala idylické období. Peter ji doprovázel i do Betlanovců pod Tatrami, kde se v létě široká rodina Silbersteinových scházela. Předci v Betlanovcích shromáždili majetek i s pomocí „nepoctivých zdrojů“, jeden prý byl členem Jánošíkovy družiny. Příběh Silbersteinových byl ztvárněn ve snímku Mateje Mináče Všichni moji blízcí. – Peter byl nadaným kreslířem a Zuzana jeho múzou. Nevěřili, že je něco může rozdělit. – Na události druhé světové války, zejména na ty spjaté s holocaustem, se Zuzana snažila rychle zapomenout. Po válce panovala velká euforie, naděje a očekávání. Jako čtrnáctiletá kvůli hrůzným zážitkům předčasně dospěla. Rozhodla se stát fotografkou a nastoupila do fotografického oddělení Slovenského filmu. Zde si ji vzal na starost legendární představitel Jánošíka, herec a režisér Paľo Bielik. Po Únoru 1948 byla Zuzana vyslána na komunistické školení do Prahy, kde se seznámila s Oldřichem Novým. Ten dobovou atmosféru odlehčoval debatou o předválečné módě. U renomované návrhářky Hany Podolské jí objednal kostým. – Na jedné z povinných mládežnických brigád v padesátých letech se Zuzana setkala se scenáristou Jánem Mináčem. Zakrátko se vzali. – Žena popisuje, jaké útrapy přinesl komunismus jí a jejím přátelům. Procesy a pronásledování lidí jí připomínaly holocaust. Se synem Jánem vzpomíná na manželovu kariéru. Díky úspěchu filmu Drevená dedina, nominovanému na Státní cenu Klementa Gottwalda, se dostali do Prahy a povinně se museli jít podívat na nově postavený Stalinův pomník. – Ján Mináč starší nešťastnou náhodou zahynul 13. ledna 1965. Jako matka samoživitelka to Zuzana neměla lehké. V tu dobu poznala filmovou architektku Gabiku Jurechovou, která se stala její nejlepší přítelkyní a pomáhala jí se dvěma syny. Ti vzpomínají na Gabičinu přísnost. – Při natáčení filmu Siedmy kontinent se Zuzany ujal režisér Dušan Vukotić a zasvětil ji do výtvarné fotografie, jíž zcela propadla. Nejraději pořizovala portréty hereček. – Když fotografce nevyšla zakázka na portréty hollywoodských hvězd, naskytla se jí příležitost spolupráce s českými herci. – Zuzana předává Claudii Cardinaleové památné fotografie z festivalu Československého filmu v Sorrentu (1969). Zde poprvé spatřila známé fotografy v praxi a uvědomila si, jak důležitý je osobní kontakt s portrétovaným. – Svou první festivalovou fotografii, Tonyho Curtise, pořídila Mináčová v baru Florentina na 16. MFF v Karlových Varech v roce 1968. V té době se Československo otevřelo pro návštěvy z celého světa. Všichni věřili, že bude líp. – Vpád varšavských vojsk přiměl Zuzanu a syny k impulzivnímu odjezdu do Rakouska. Rodina spolu s přítelem Igorem Wasserbergerem vzpomíná na tehdejší situaci: hledali zemi, která by mohla být jejich novým domovem. Rozhodli se pro emigraci a vrátili se pro své věci do Bratislavy. Jenže se zavřely hranice a s plány byl konec. – Zuzana vyjádřila vzdor proti intervenci vytvořením čtyř fotografií, zachycujících mizející protiokupační nápisy. Prezentaci ve výstavní síni Cypriána Majerníka tehdy zahájila populární dvojice Július Satinský a Milan Lasica. – Mináčová se záhy dostala do křížku s normalizačním režimem při velkém procesu směřujícím k odstrašení disidentů. Pod nátlakem ji estébáci nutili svědčit proti nejbližším přátelům, manželům Kalinovým. Aby nemusela vypovídat, nechala se hospitalizovat na psychiatrii. Trik pomohl i dalším známým. – Na filmovém festivalu v Moskvě absolvovala Zuzana banket s režisérkou Jitkou Němcovou a s mnoha filmovými osobnostmi, mj. s Antoniem Gadesem a Marcellem Mastroiannim. – Mináčové se podařilo s pomocí přítele, jenž na úřadech předstíral, že je příslušníkem StB, dostat syna Jána do Kanady, kde si mohl jako nadaný matematik udělat doktorát. – Zuzana doufala, že systém jednoho dne padne. Fotila politická hesla, aby nadcházejícím generacím připomněla zrůdnost komunismu. – Po sametové revoluci fotografku zlákalo podnikání. Nafotila s modelkami kalendář, ale neuspěla s ním. Poté získala díky Jiřímu Bartoškovi práci na MFF v Karlových Varech. Festival se stal jejím druhým domovem. Při focení se úspěšně dorozumívá slovenštinou i s americkými herci. I jako profesionálka občas zažívá trému. – Fotografka je nyní úspěšná v práci i v soukromém životě, stále však nenašla klid. Na slovenských náměstích se objevují neonacisté, vyvolávající nepříjemné vzpomínky. V těžkém období holocaustu zůstal Zuzaně jedině Peter, s nímž zažívala nejedno riskantní dobrodružství. Po potlačení Slovenského národního povstání v roce 1944 se ukrývala se sestrou Annou v klášteře. Peter za nimi chodil a nosil jim jídlo. Při šťáře všechny tři zatklo gestapo. Mladík, ačkoliv nebyl Žid, se rozhodl zůstat se svou milovanou. Po příjezdu do koncentračního tábora v Osvětimi jí zachránil život, když ji při selekci přetáhl na svou stranu. Pak byl poslán na nucené práce do Německa. – Po skončení války bylo pátrání po Peterovi marné. Patrně zahynul stejně jako mnozí z její rodiny. Díky němu Zuzana i Anna přežily. – (Po titulcích) Mináčová nekompromisně utne návrhy syna na další dotáčky... -mh-