Odehrává se v Limě r. 17.. Peruánský místokrál Andrés de Ribera se dohaduje se svým lékařem Pinedou ohledně léčby. Státní tajemník Martinez musí chvíli počkat, než je přijat. Rozmarnému místokráli se příliš nechce na slavnost do chrámu, kam má jet novým kočárem, darem od španělského panovníka, a kde ho bude biskup opěvovat (což mu ovšem velmi lichotí). Odmítá si přiznat, že má dnu, a chlubí se, jak na svůj věk dobře vypadá. Komorník ho obléká a on se na něj zlobí. Posléze se rozhodne nikam nejet a úřadovat. Odloží dopis od plukovníka, píšícího o rozjitřené situaci v provincii Kukisaka a žádajícího vojenské posily. Odmítne také žádost od jednoho místního obyvatele, který chce šlechtický titul Inka. Ale zatím málo zaplatil. Zaujme ho stížnost od markýzy de Altamiro na papouška seňory Camilly Pericholové, který je na ni drzý. Uražená šlechtična požaduje zardoušení papouška a pokutu pro jeho paní. Místokrál konstatuje, že herečka Pericholová je drzá i na jevišti. Chce od Martineze slyšet, co se o umělkyni, která je jeho milenkou, povídá. Rozhodně prý nežárlí a je si zcela jistý její láskou. Tajemník pokrytecky lavíruje, ale posléze se zmíní o hereččině přízni k jistému kapitánu Aguirovi a také k matadoru Ramonovi, jemuž dala po skolení býka svůj náhrdelník a s nímž prý tráví svůj čas. Uražený místokrál se na pomlouvače rozzlobí, že mu lže a kuje proti němu pikle. Vyhodí ho s tím, že z něj udělá výběrčího daní v provincii Kukisaka, kde vládne jen svrab a neštovice. Nešťastný tajemník se ve dveřích mine s Pericholovou. Ta vidí, že je vládce mrzutý. Chce odejít, ale on ji nepustí. Zkušená žena ho přišla poprosit, aby jí daroval nový kočár, s nímž by trumfla kočár Altamirové. Podle Ribery však nemá na kočár právo. Muž konstatuje, že už ji nemiluje a že vystřízlivěl, i když prý stále má pro její drzou tvářičku slabost. Chce, aby se ospravedlnila. Zmíní se o Aguirovi, ale ona stále předhazuje kočár. Když jí vyčte i Ramona, žena se nedá, což ho dopálí. Vadí mu, že má z ostudy kabát a hrozí jí galejemi. Herečka ho varuje před vzbouřením v Limě kvůli ní. Chce opět odejít. Ribera tvrdí, že se jí nebude mstít, naopak jí ponechá ještě tři měsíce apanáž. Pericholová to hrdě odmítne a položí na stůl i šperky, jež má od něho. Předstírá pláč. Místokrál náhle změní tón a říká, že se přenáhlil a že udělal chybu. Omlouvá to starostmi, které má. Dvojice se usmíří. Při stolování si připije na vzájemnou velkodušnost. Milenec prý už nežárlí, ale chce potvrdit nepravdivost drbů. Camilla se zdatně vymlouvá a tvrdí, že se zmíněnými muži nic nemá, i když se s nimi stýká. Nasazuje na pleticháře Martineze. Ribera chce odčinit svou nerudnost a věnovat jí kočár, ale podle ní už je na cestu na slavnost pozdě. Ale on ji tam rezolutně pošle. Připne jí zpět šperky. – Místokrál usne v křesle. Komorník ho probudí: přišel ho navštívit licenciát Thomas de Esquiel. Rozhořčený duchovní se zmíní o pohoršení při slavnosti. Pericholová, která si myslí, že si může dovolit všechno, způsobila zmatek. Přiřítila se s kočárem a chtěla předjet markýzu Altamirovou, s níž jel licenciát. Při tom do nich vrazila. Markýza utrpěla zranění a kočár se rozbil. Pak vypukla rvačka mezi služebnictvem a Ramonem, který napadl markýziny sluhy. Pericholová posléze narušila v chrámu obřad. Esquiel žádá, aby místokrál zasáhl, jinak si markýza bude stěžovat až v Madridu. Ribera začne smlouvat: za přímluvu u markýzy nabídne licenciátovi obraz do kostela. – Do paláce dorazí biskup z Limy s Pericholovou, kterou sem přivezl ve svém kočáře. Herečka – jíž šlo zjevně jen o to, předvést se ve městě a ponížit markýzu – jako pokání věnovala královský kočár Bohu, tedy chrámu. A povoz teď bude sloužit při službě posledního pomazání. Místokrál pozve biskupa na večeři k Pericholové. Rozloučí se se zaskočeným licenciátem a odchází za milenkou a prelátem. -tbk-
Snímek byl uveden v Československé televizi a poté promítán v kinech s filmem Slzy, které svět nevidí (1962, režie Martin Frič) a krátkými polskými Esejemi v pásmu Večer s Janem Werichem.
peruánský místokrál don Andrés de Ribera
herečka Camilla Pericholová, místokrálova milenka
státní tajemník Martinez
licenciát Thomas de Esquiel
limský biskup
Balthasar, místokrálův komorník
Pineda, místokrálův osobní lékař
Prosper Mérimée (Kočár svátosti oltářní /Le Carrosse du Saint-Sacrement/ – divadelní hra)
Viktor Knapp
Ctibor Novotný, Adolf Široký
FISYO (Dirigent František Belfín)
bez exteriérů
Kočár nejsvětější svátosti
Kočár nejsvětější svátosti
Carriage of the Blessed Sacrament
Kočár svátosti oltářní
film
hranýdistribuční
komedie
Československo
1962
1962
promítání povoleno 29. 8. 1963
vyřazení z distribuce 6. 4. 1973
nedistribuční premiéra 25. 12. 1962 (televizní uvedení ČST)
premiéra 18. 10. 1963 /přístupný mládeži/ (celostátní)
premiéra 18. 10. 1963 /přístupný mládeži/ (kina Kyjev /1 týden/, Tatra /½ týdne od 1. 11./, Květen /1 týden od 8. 11./, Radost /½ týdne od 15. 11./, Kotva /2 týdny od 22. 11./, Flora /½ týdne od 6. 12./, Bystrica /½ týdne od 13. 12./ a Maják /½ týdne od 20. 12./, Praha)
Filmový přepis literární předlohy Prospera Mériméea.
Československá televize Praha (zadavatel), Televizní filmová tvorba Praha, Filmové studio Barrandov
Ústřední půjčovna filmů (uvedení v kinech), Československá televize Praha (uvedení v televizi)
Skupina zakázkových filmů, Antonín Bedřich (vedoucí Skupiny zakázkových filmů)
dlouhometrážní
62 min
1 745 metrů
16mm, 35mm
1:1,37
černobílý
zvukový
mono
česká
česky
bez titulků
české
Festival: 5. mezinárodní televizní festival Řím
1963
Řím / Itálie
Pohár Gran Premio – hlavní cena
Přehlídka: 4. dny krátkého filmu Karlovy Vary
1963
Karlovy Vary / Československo
Čestné uznání za režii
František Filip
Festival: 3. mezinárodní televizní festival Monte Carlo
1963
Monte Carlo / Monako
Čestné uznání
Festival: 3. mezinárodní televizní festival Monte Carlo
1963
Monte Carlo / Monako
Zvláštní cena kritiky
Československá televize Praha
za hodnoty sestavy předvedených televizních filmů (Kočár nejsvětější svátosti, Slzy, které svět nevidí, Ztracená revue, Tajemství tónů, Perutinka a Střevíčky) a za přínos v hledání televizního výrazu