Ladislav Helge

LADISLAV HELGE (nar. 21.8.1927, Praha – zem. 31.1.2016, Praha) se byl synem krejčovského dělníka a švadleny, o nějž se po rozvodu staral otec. Vychodil měšťanskou školu a obchodní školu. V roce 1940 se stal členem Dismanova recitačního a divadelního souboru dětí a mládeže Čs. rozhlasu v Praze, jehož činnost byla spojena i s filmovými projekcemi. Poslední rok a půl okupace byl totálně nasazen jako soustružník v Nové Pace a v Sokolnici u Brna. Probuzený zájem o film, podpořený doporučením filmového publicisty Jiřího Havelky, ho hned v květnu 1945 přivedl do Čs. filmového ústavu, kde působil v oddělení zakladatele Filmového archivu Jindřicha Brichty. Od začátku však toužil po tvůrčí filmařské práci a systematicky se na ni při archivářské činnosti připravoval. V roce 1947 nastoupil do FSB, kde působil u filmů Jiřího Krejčíka jako zástupce vedoucího výroby (Ves v pohraničí, 1948) a jako pomocný režisér (Svědomí, 1948; Frona, 1954; Živnost paní Warrenové, TV-1959) nebo jako asistent režie Jiřího Sequense (Olověný chléb, 1953) a Břetislava Pojara (Dobrodružství na Zlaté zátoce, 1955), s nímž se společně s Vladimírem Pazourkem podíleli na scénáři a měli s ním původně i spolurežírovat. Spolupracoval též na dlouhometrážním dokumentu Vítězný pochod (1952; r. Ivan Frič). Mezitím se neúspěšně hlásil na FAMU. Už v celovečerním režijním debutu Škola otců, který dosáhl velkého úspěchu u obecenstva i kritiky (Cena čs. filmové kritiky 1957, spol. s filmem Zářijové noci), objevil své téma: jako jeden z prvních filmařů v socialistické éře vnesl do českého filmu naléhavé mravní otázky a směřoval k tvůrčí svobodě. Ve svých stěžejních filmech, vycházejících z námětů a literních předloh Ivana Kříže nebo Jana Otčenáška, polemicky zachycoval morální nepokoj zdeformované společnosti, vystupoval proti stranické demagogii, kritizoval pokrytectví, zpochybňoval zavedené pohledy na český venkov i jednostranné pojetí nedávné historie. Všechny jeho tituly spojuje forma střízlivé analýzy, aplikovaná na dramata s politickým podtextem; jejich styl lze označit termínem socialistický postrealismus s prvky neorealismu. Jeho druhý film Velká samota vyprovokoval ostrou diskusi při uvedení v kinech i na 2. festivalu čs. filmu v Plzni 1960 (místo Ceny čs. kritiky získal po stranickém rozhodnutí pouze jedno ze šesti čestných uznání). Další Helgeho filmy v době nastupující nové vlny byly kritizovány především kvůli neorganickému vnášení nových impulsů do skepticky laděných příběhů z dělnického prostředí. V roce 1967 natočil politický snímek Stud, který se však do distribuce dostal až na jaře roku 1968, kdy ve společnosti rezonovala jiná témata. K natočení připravovaného filmu Jak se peče chleba (opět podle Křížova scénáře) už nedošlo. Kvůli své organizační a politické angažovanosti, jež vyvrcholila prací pro Svaz filmových a televizních umělců FITES (na ustavujícím sjezdu v roce 1965 byl zvolen místopředsedou, v letech 1969-70 byl vedoucím tajemníkem české části už federalizovaného FITES) a funkcí předsedy reformního Koordinačního výboru tvůrčích svazů (1968-70), byl v roce 1971 z politických důvodů propuštěn z FSB a vystaven perzekuci. Ještě rok mohl působit jako dabingový režisér, pak mu však byla znemožněna veškerá činnost v oblasti kultury. Pět let pracoval u přepážky na poště a přivydělával si i úředničinou v pneuservisu. Na podzim 1977 se po podpisu Anticharty (což považoval za své osobní selhání) uchytil jako provozní režisér Laterny magiky, odkud odešel v roce 1991. V roce 1990 byl v prvním volebním období jedním ze tří mluvčích obnoveného FITES. K vlastní filmové tvorbě se však už nevrátil. V roce 1995 krátce vedl katedru režie na FAMU. Byl laureátem Ceny Vladislava Vančury za celoživotní tvůrčí a mravní přínos české kinematografii (2009). Analytický přehled jeho díla s bilančním rozhovorem přináší monografie Petra Bilíka s názvem Ladislav Helge: Cesta za občanským filmem (Host, Brno 2011). Jeho tvorbě a vzpomínkám je věnován jeden díl z dokumentárního cyklu Zlatá šedesátá (2009; r. Martin Šulík). – Filmografie: (režie a spolupráce na scénáři, není-li uvedeno jinak) drama učitele, proti němuž se kvůli jeho poctivému jednání obrátí veřejné mínění jihomoravského okresního městečka a vyštve jej, Škola otců (1957), adaptace stejnojmenného románu Ivana Kříže, líčící osobní drama mladého stranického funkcionáře, který marně obětuje kariéru, aby zachránil upadající zemědělské družstvo v rodné vsi, Velká samota (1959), rekapitulace událostí Února 1948 z pohledu emancipující se vysokoškolačky podle motivů z románu Jana Otčenáška Občan Brych s názvem Jarní povětří (1961), komorní baladický příběh osiřelého třináctiletého děvčátka, jež po boku mladého partyzána prošlo Slovenským národním povstáním, Bílá oblaka (1962; režie), psychologická studie podle románu Jana Otčenáška Plným krokem, sledující úsilí dělníků, kteří brání uzavření dosluhující šamotky, Bez svatozáře (1963), psychologické drama podle Křížovy stejnojmenné novely, konfrontující během čtyřiadvaceti hodin postoje sedmnáctiletého výrostka z rozvrácené rodiny a třicetiletého dělníka, oslavujícího narození dítěte, První den mého syna (1964), nekompromisní psychologická studie vnitřní krize samolibého a sebejistého předsedy ONV z jihomoravského pohraničí, náhle ztrácejícího své dosavadní jistoty, Stud (1967). -fik-