25 ze šedesátých aneb Československá nová vlna

1. ČÁST. Úspěch československé nové vlny byl paradoxně umožněn znárodněním kinematografie v roce 1945, i když se komunistickou deformací změnil původně zamýšlený systém, jenž měl filmařům zaručit tvůrčí i finanční nezávislost. – Na FAMU vyrostla v relativně svobodném prostředí nová generace filmařů. Když nastala kolem roku 1963 politická obleva, využila svou příležitost. Přidali se k ní i někteří starší tvůrci. Dostavily se první mezinárodní úspěchy. Ze státem placené svobody se zrodil československý filmový zázrak. – Štefan Uher: Slnko v sieti (1962). Iniciační titul nové vlny, přinášející městský civilismus ve spojení s výraznou poetizací. Mluví o tom Albert Marenčin (dramaturg a scenárista), Stanislav Szomolányi (kameraman), Marián Bielik (představitel Fajola), Jelena Paštéková, Václav Macek (filmoví historici), Eduard Grečner (pomocný režisér). Podle Miloše Formana byl Štefan Uher se Slnkem v sieti Janem Křtitelem nové vlny. – Miloš Forman: Konkurs (1963). Režisér konstatuje, že zpočátku mělo jít o téměř amatérský „filmeček“. Vyjadřují se k němu Jiří Suchý (zakladatel divadla Semafor), Miroslav Ondříček (kameraman) a Ivan Passer (spoluscenárista a pomocný režisér), zdůrazňující objev neherce Jana Vostrčila. – Jaromil Jireš: Křik (1963). Poetická reflexe, zachycující všední dny mladé dvojice v Praze, přinášela i zneklidňující otázku, zda je dobré přivádět děti na tento svět. Rozebírají jej filmoví historici Stanislava Přádná a Jan Bernard, o natáčení mluví Jan Schmidt (pomocný režisér). Podle Lukeše film přijala i tehdejší nomenklatura, což Jirešovi paradoxně ublížilo. – Jan Schmidt, Pavel Juráček: Postava k podpírání (1963). Podle Lukeše představuje středometrážní snímek druhou linii československé nové vlny: oproti „realistické“, dokumentaristicky laděné (Forman), je to stylizace reality či vizuální podobenství. Podle Stanislavy Přádné, Jana Bernarda a Jana Lukeše je to jedinečné podobenství o dobové totalitě, přičemž absurdita situací je inspirována skutečností doznívajícího stalinismu. Jan Schmidt vzpomíná na Pavla Juráčka a kameramana Jana Čuříka. – Evald Schorm: Každý den odvahu (1964). Snímek přináší téma rozčarovaného mladého komunisty, má však širší existenciální přesah. Mluví o něm filmoví historici Ivan Klimeš a Jan Bernard, představitel hlavní role Jan Kačer vzpomíná na filmování s Janou Brejchovou i na Schormovu práci s herci. Film byl uvolněn do distribuce až po roce. – Jan Němec: Démanty noci (1964). Snímek podle autobiograficky laděné prózy Arnošta Lustiga připomíná téměř literární záznam proudu vědomí ve svrchovaných obrazech. Zabývá se chováním člověka v mezní situaci. Mluví o něm Jan Němec, Arnošt Lustig a Hynek Bočan (pomocný režisér). – Ivan Passer: Intimní osvětlení (1965). Impresionistické ohlédnutí za ztraceným mládím. O vzniku filmu hovoří Ivan Passer, Václav Šašek (spoluscenárista), Miroslav Ondříček (kameraman), pracující pod krytím starého kameramana Josefa Střechy. Režisér připomíná, že neherecký představitel Bambase zemřel na leukémii ještě před dokončením filmu. – Karel Kachyňa: Ať žije republika (1965). Snímek úspěšného tandemu K. Kachyňa a Jan Procházka (scenárista) přináší tabuizovaná témata, viděná jakoby z pohledu dítěte. Mluví o něm Jan Bernard a kameraman Jaromír Šofr. Podle Lukeše otevíral Procházka díky svému politickému postavení dveře mladým. Film byl v roce 1970 stažen z distribuce. Patří k pozapomenutým titulům. – Jan Kadár, Elmar Klos: Obchod na korze (1965). Vrchol spolupráce režisérské dvojice, oceněný Oscarem za cizojazyčný film. V žánru tragikomedie otevírá pro Slováky ožehavá témata. Rozebírají jej Václav Macek a Jan Bernard, Arnošt Lustig vzpomíná na obsazení Idy Kamińské, Juraj Herz (pomocný režisér) si připomíná práci na něm. – Otakar Vávra: Romance pro křídlovku (1966). Otakar Vávra byl významným pedagogem části tvůrců nové vlny. Sám se od mladých dal poučit zejména při progresivním zpracování stejnojmenné básně Františka Hrubína. Vzpomíná na vznik filmu podobně jako Andrej Barla (kameraman) a Drahomíra Vihanová (pomocná režisérka). – Věra Chytilová: Sedmikrásky (1966). Tématem snímků známé filmařky, často zpracovaném v experimentální formě, je osobní a veřejná morálka. Režisérka konstatuje, že jí šlo ve spolupráci s kameramanem Jaroslavem Kučerou a s Ester Krumbachovou o zachycení skutečnosti i povah dvou hrdinek ryze filmovými prostředky. Pomocí vizuálně působivé koláže se zabývala destrukcí hodnot. Svobodný a svobodomyslný film se stal předmětem interpelace poslance Pružince. – Jiří Menzel: Ostře sledované vlaky (1966). Tvorba Bohumila Hrabala přitahovala novou vlnu, neboť měla příchuť dobového undergroundu. Jiří Menzel zůstal autorovi věrný. Mluví o zpracování látky a o hereckém obsazení. Kameraman Jaromír Šofr se zmiňuje o způsobu svícení. I tento snímek získal Oscara, což přispělo k renomé československého filmu, ale podle Menzela mu to hned po okupaci starší kolegové spočítali jako prvnímu...

2. ČÁST. Po polovině 60. let se nová vlna přelévá na Slovensko. Nastupuje nová generace Juraj Jakubisko, Elo Havetta a Dušan Hanák. Do tehdejšího kontextu přinášejí úplně jinou a osobitou poetiku, inspirovanou venkovským i městským prostředím. Nejrazantněji pokryje konec desetiletí Jakubisko hned čtyřmi filmy. – Juraj Jakubisko: Kristove roky (1967). Tvůrce tvrdí, že ve snímku zpracoval vlastní zážitky. O filmu mluví spoluscenárista Lubor Dohnal a kameraman Igor Luther. – Ladislav Helge: Stud (1967). Režisér patřil ke generaci, postižené ideologickou konferencí v Banské Bystrici. Jeho filmy se zabývají hledáním mravní zodpovědnosti za brutalitu padesátých let. Tvůrce dodnes tvrdí, že film má být politický. Pro něj však Stud znamenal konec tvůrčí dráhy. – Jiří Krejčík: Svatba jako řemen (1967). Další ze starších filmařů. Od poloviny šedesátých let se napojil na novou vlnu. O komedii mluví autor námětu a spoluscenárista Zdeněk Mahler (podle nějž filmy ze šedesátých let měly vždy nějakou vizi) a herci Iva Janžurová a Pavel Landovský. – Eduard Grečner: Drak sa vracia (1967). Filmaři často těžili z moderní literatury. Grečner se však obrátil ke staršímu spisovateli Dobroslavu Chrobákovi. Jeho film je podle historičky Jeleny Paštékové ojedinělý v kontextu šedesátých let; nově pracoval s folklórem osobitě spojeným s modernou. Režisér vzpomíná na natáčení. – František Vláčil: Marketa Lazarová (1967). (Kapitolu uvozuje dokument z natáčení.) Monumentální vizuální rapsodie je přelomová způsobem adaptace literární látky a zcela novým konceptem žánru historického filmu. Tak ji hodnotí Jan Bernard a Ivan Klimeš, o natáčení hovoří výtvarník Theodor Pištěk a herci Magda Vášáryová a Ivan Palúch. – Karel Vachek: Spřízněni volbou (1968). Snímek o volbě prezidenta v březnu 1968 je originálním typem politického dokumentu. Karel Vachek vzpomíná na příznivou dobovou atmosféru, zmiňuje se o práci kameramana Jozefa Ort-Šnepa a o nových kamerách a směrových mikrofonech. Naplno se tu projevil tvůrcův nekonveční způsob vidění. – Juraj Herz: Spalovač mrtvol (1968). Originální přepis prózy Ladislava Fukse. Režisér byl na rozdíl od souputníků absolventem DAMU a byl spíše osamělým běžcem. Vzpomíná na psaní scénáře s autorem, na obsazení Rudolfa Hrušínského a na hudbu Zdeňka Lišky. Připomíná, že se ztratila varianta konce filmu, v níž byly zachyceny okupační tanky z roku 1968. O způsobu snímání mluví kameraman Stanislav Milota. – Drahomíra Vihanová: Zabitá neděle (1969). Opožděný debut, pojednávající o odcizení a úpadku lidské osobnosti ve „vyprázdněné“ společnosti. Režisérka a představitel hlavní role Ivan Palúch vzpomínají na natáčení v pustém posádkovém městě Josefově. Distribuce filmu byla zakázána pro jeho příliš „negativistické vyznění“. – Hynek Bočan: Pasťák (1968/1990). Režisér se v šedesátých letech věnoval nesoustavnému popisu české povahy. Snímek je obecnější výpovědí o stavu tehdejší společnosti, zachyceném prostřednictvím výlučného prostředí. Dodnes působí svou realistickou kresbou a brutalitou. Podle režiséra jej natáčeli naprosto svobodně, protože věděli, že se nedostane do distribuce. Byl dokončen a uveden až v roce 1990. – Pavel Juráček: Případ pro začínajícího kata (1969). Zatímco Evald Schorm byl myslitelem nové vlny, Pavel Juráček byl její scenáristickou hvězdou. Snímek je jeho konečnou autorskou výpovědí a zároveň je alegorií vlády odtržené od lidu. Analyzují ho historici Jan Bernard a Stanislava Přádná. Na natáčení vzpomíná vedoucí výroby Jan Balzer. Podle něj byl Juráček podroben při dokončování neustálému tlaku, který však z devadesáti procent ustál. – Dušan Hanák: 322 (1969). Režisér v hraném debutu uplatnil své zkušenosti z dokumentu. Podle něj ostatně právě dokumentaristické přístupy obohatily novou vlnu. S. Přádná konstatuje, že komunistický protagonista je zosobněním nevýraznosti, ale i on prožívá hluboké vnitřní drama. – Elo Havetta: Slávnosť v botanickej záhrade (1969). Snímek se vymyká z většiny dobových titulů svou hravostí, optimismem, nostalgičností a groteskností. Podle spoluscenáristy Lubor Dohnala se jednalo o obdobu inzitního umění s rozporným přijetím i ze strany kolegů. Uplatnilo se tu další nové vidění folklóru. Férii komentuje i asistent režie Miloslav Luther a historik Václav Macek. – Vojtěch Jasný: Všichni dobří rodáci (1968). Scenárista a režisér se zmiňuje o tom, že první verze měla tři a půl hodiny a že se ztratila. Radil se o zkrácení s pedagogem střihu na FAMU Janem Kučerou. O elegické epopeji, jež je vizuálně podmanivou dobovou kronikou, mluví tehdejší asistent výroby Karel Kochman, chválící stejně jako Vojtěch Jasný přínos kameramana Jaroslava Kučery. Všichni dobří rodáci jsou souhrnnou bilancí i smířením. Film měl premiéru v červenci 1969, kdy všechno začínalo nanovo. – Zanedlouho po okupaci ze srpna 1968 bude nová vlna rozprášena. Vznikl mýtus, který neměl čas, aby dospěl. Někteří tvůrci se už k filmu nikdy nevrátili, někteří emigrovali a další čekali na novou příležitost celá léta. Podle Ivana Passera měla nová vlna co dělat i s národní identitou. Bez jejích mezinárodních úspěchů by světová reakce na okupaci nebyla taková, jaká byla. Každá země je na tom lépe, když podporuje film... – Snímek končí citátem ze Všech dobrých rodáků. -tbk-