J. A. Holman

J. A. HOLMAN (vl. jm. Josef Alfred Vojtěch Jan Holman; nar. 17.4.1901, Týnec nad Labem – zem. 20.4.1980, Mnichov, SRN) se narodil do rodiny důlního a hospodářského správce. Po maturitě vystudoval pražské České vysoké učení technické a získal titul inženýra. Krátce studoval v německém Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1923 se zúčastnil soutěže na projekt tehdy nerealizovaného Nuselského mostu, vypracoval podrobný plán Prahy a později byl autorem několika patentů. Přispíval do tiskovin Stavba nebo Radio–Journal. Ve 20. a 30. letech postupně působil jako redaktor Technické tribuny (1924–29 vedl Knihovnu Technické tribuny a v letech 1925 a 1929 napsal dvě automobilové příručky s mapami), deníku Tribuna (1927–28), spoluvydával časopis Trn (1928), pracoval krátce jako hlasatel rozhlasové stanice Radiojournal (kde byl v roce 1923 jedním ze zakládajících spolupodílníků), v první polovině 30. let byl činný v propagaci závodů Škoda a pak jako šéf propagace firmy Piras Thalia (1939). Závodně jezdil v automobilových a v motocyklových soutěžích. Ve stejné době začínal i v kinematografii jako tvůrce a režisér krátkých instrukčních, technických a propagačních (pro Škodovy závody), reklamních, dokumentárních a střihových snímků. Tíhl však k režii hraných filmů. Po praxi v Německu a ve Francii a po zkušenosti asistenta režiséra Nicolase Farkase na dvojjazyčné koprodukci Port Arthur získal ve druhé polovině 30. let možnost spolurežírovat snímky s Hugem Haasem (Děvčata nedejte se!) a s Jiřím Slavíčkem (Zborov). Jako zručný a zahraničními vzory poučený režisér a scenárista (spolupracoval na scénářích s Václavem Řezáčem, K. M. Walló, Hugem Haasem či Josefem Trojanem) je sám podepsán pod pěti hranými filmy z protektorátního období. Jednalo se o kosmopolitně laděná psychologická komorní melodramata (Minulost Jany Kosinové, Rukavička, Modrý závoj a Bláhový sen) s výjimkou dramatu z dělnického prostředí Velká přehrada, v němž musely být použity i antisemitské narážky. Režijně se podílel na české synchronizaci zahraničních snímků: na komentáři od Rudolfa Medka k anglickému střihového filmu Neznámý vojín mluví (1934, Forgotten Men: The War as It Was; r. Norman Lee) a na komentáři Oldřicha Nového k francouzské komedii Historky Elysejských polí (1938, Remontons les Champs–Élysées; r. Sacha Guitry). Na Barrandově ještě natočil pro Němce a jejich společnost Pragfilm v letech 1942 a 1943 snímek Láska, vášeň a žal. Na podzim roku 1944 připravoval scénář k detektivnímu snímku Zinková cesta (Znamení kočky), který v březnu 1945 začal natáčet. Po dvou dnech projekt opustil. Do kin jej v roce 1946 pod názvem 13. revír uvedl až režisér Martin Frič. Po odhalení ilegální skupiny, v níž působil, uprchl Holman v roce 1945 před gestapem přes frontu na osvobozené Slovensko. Do Košic přinesl československé vládě jeden z později odmítnutých návrhů na uspořádání filmového oboru v nové republice. Režíroval zachycení cesty prezidenta Edvarda Beneše z Košic do osvobozené Prahy, jež jako první část použil Otakar Vávra v dokumentu Vlast vítá. Po válce byl vyšetřován pro styky s Němci a natočení německého filmu, ale byl osvobozen. V roce 1947 mu prezident udělil Československý válečný kříž 1939 za účast v boji za osvobození a ministr vnitra Pamětní odznak druhého národního odboje. Přesto se již do české kinematografie nevrátil. V letech 1945–48 byl přednostou hospodářského odboru na ministerstvu zahraničních věcí. Po únorovém převratu byl z ministerstva propuštěn a pronásledován. Nakonec v srpnu 1952 emigroval s filmovým podnikatelem Milošem Havlem do Rakouska, odkud ihned přesídlil do Mnichova. Tady začal pracovat jako redaktor a režisér pro rozhlasovou stanici Svobodná Evropa (1953–1979). V Rakousku a Německu se také příležitostně dostal v průběhu 50. a 60. let k hrané i dokumentární režii. Měl údajně také režírovat část The Living Mountain (1965) z anglického dokumentárního TV cyklu Survival. Dále byl v exilu předsedou Československého poradního sboru nebo členem Rady svobodného Československa. Je pochován v Mnichově. Část režisérovy pozůstalosti v roce 2015 získala Knihovna Václava Havla v Praze. – Filmografie: (práce v ČSR) (krátké i dlouhé reportáže, propagační a dokumentární filmy; režie, scénář či spolupráce na něm) S Československými novináři do Paříže (1927), Od A do Zet Cesta čs. novinářů do Kolína n./R. v deseti automobilech (1928), Avia (1931), Po stopách Škody (1931), Silnice Konstruktivy (1931), hraná reklama Rajská narkosa (1932), Safety First (1934), Auto Škoda (1935), Praha – Kalkuta – Praha na Škoda–Popular (1935), Praha Calcutta (1935), Revoluce krve a ducha (1936), Pravda vítězí (1937), Přísaha republice (1937), Ostrov demokracie v moři diktatur (1938), Vlast vítá (1945; spol. r. Otakar Vávra); (celovečerní hrané filmy; režie, scénář či podíl na něm, není–li uvedeno jinak) německá a francouzská verze Port Arthur (1936; r. Nicolas Farkas; asistent režie), Uličnice (1936; r. Vladimír Slavínský; vedoucí výroby), komedie Děvčata nedejte se! (1937; spol. r. Hugo Haas; + nám.), válečné drama Zborov (1938; spol. r. Jiří Slavíček), melodramata Minulost Jany Kosinové (1940), Modrý závoj (1941) a Rukavička (1941), drama Velká přehrada (1942), melodrama Bláhový sen (1943), 13. revír (1945–46; r. Martin Frič; spol. sc.); (práce v Německu a v Rakousku) (režie, scénář či spolupráce na něm) Liebe, Leidenschaft und Leid (1942–43, Láska, vášeň a žal), Zwei Herzen voller Seligkeit (1957, Dvě srdce plné blaženosti), dok. Bilderbuch Gottes (1959, Kniha obrazů božích). –jl– (11/2018)