Drahomíra Vihanová

DRAHOMÍRA VIHANOVÁ (nar. 31. 7. 1930, Moravský Krumlov – zem. po krátké nemoci 10. 12. 2017, Praha) žila po rozvodu rodičů s matkou, která vedla soukromou hudební školu v Brně. Po maturitě na gymnáziu (1949) vystudovala hudební vědu a estetiku na filozofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně (1954) a klavír na brněnské konzervatoři (1955). Odešla do Prahy, ale místo studia klavíru na AMU, kam nebyla přijata, měla jen soukromé hodiny u profesora Františka Raucha. Působila jako externistka v rozhlase a později jako externí scenáristka a asistentka režie v hudebním vysílání Československé televize. Poté vystudovala režii a střih na FAMU (1960–1965). Absolvovala středometrážním hraným filmem Fuga na černých klávesách (1964). Byla pomocnou režisérkou na filmu svého profesora Otakara Vávry Romance pro křídlovku a točila zakázkové filmy pro Krátký film (mj. Spát či běhat?, 1965; Televizory I, 1967; Na silnici nejsi sám, 1970). V roce 1967 byla na stáži u Bavaria Filmu v Mnichově, kde se podílela na střihu francouzských dokumentů o zámcích na Loiře. Podle povídky Jiřího Křenka režírovala celovečerní hraný film Zabitá neděle, který však ještě před uvedením skončil v trezoru a měl premiéru až v roce 1990. Kvůli tomuto snímku nemohla několik let působit v kinematografii a pracovala v kartotéce Univerzitní knihovny, než směla realizovat v Krátkém filmu Praha nejdříve externě a později v pracovním poměru osobité autorské dokumenty (jež často i sama stříhala), převážně portréty (ať už „kolektivní“ nebo individuální). Na konci 70. let a později v 90. letech spolupracovala s ostravským studiem České televize a natáčela i tituly do cyklů Febia Jak se žije..., Zpověď, Ego nebo Diagnóza. Po roce 1990 realizovala ještě dva hrané snímky, Pevnost a Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba. Dokumenty s ní pravidelně natáčel kameraman Ivan Vojnár. Pro její opusy jsou charakteristické posedlost tématem, snaha zachytit nekonečné lidské usilování a objevit kořeny pracovního či uměleckého nasazení. Stala se klasičkou českého dokumentu. Od roku 1982 působila externě na katedře FAMU Special jako odborná asistentka a po roce 1989 jako kmenový pedagog na katedře střihu FAMU (titul profesorka, 2004) a také hostovala na Akademii umení v Banské Bystrici. Z významných ocenění připomínáme Zlatou medaili AMU za významný přínos české filmové kultuře (2011), Cenu Vladislava Vančury v rámci cen FITES Trilobit Beroun 2013, Českého lva za mimořádný přínos české kinematografii (2015) a Cenu za přínos světové kinematografii na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě 2016 nebo Zvláštní cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v San Remu 1989 za Zabitou neděli, Cenu FIPRESCI na Mezinárodním filmovém festivalu v San Sebastiánu 1995 za Pevnost, Cenu studentské poroty na Finále Plzeň 2001 a Zvláštní cenu poroty v rámci Trilobitu Beroun 2000 za Zprávu o putování studentů Petra a Jakuba. Jejím druhým manželem (ze tří) byl pomocný režisér Milan Jonáš (1926–1992). Tvorbou a osobnosti Drahomíry Vihanové se zabývají monografie Jany Hádkové Drahomíra Vihanová (Český filmový ústav, Praha 1991), sborník editorů Jana Lukeše a Ivanky Lukešové Variace na Drahomíru Vihanovou /* 31.7.1930/ (Dominik centrum, Plzeň 2010) a diplomová práce Moniky Kocandové Krátké filmy – dlouhé zážitky. Hraná a dokumentární tvorba Drahomíry Vihanové (Univerzita Karlova, fakulta filozofická, katedra filmové vědy, Praha 2000). Vznikl o ní dokument Umanutá (2012; r. Miroslav Janek) a byly jí věnovány i části cyklů Tvář českého filmu (2002), Zlatá šedesátá (2009) a 25 ze šedesátých aneb Československá nová vlna (2010). – Filmografie: (školní snímky; režie, scénář, není-li uvedeno jinak) Nic než souvislost (1961; spol. r. Sheila Ochová), Zpěv, který nezemřel (1963), Fuga na černých klávesách (1964; režie, spol. sc., střih); (dokumentární filmy; režie, scénář, není-li uvedeno jinak) Ženy socialistického Československa (1975), Dva týdny se správnými chlapy (1977), Poslední z rodu (1977), Dalešická suita (1978), Život s paprskem světla (TV-1978), Život jako krásné pole (TV-1978), U nás ve Švábenicích (1979), Ve znamení orla (1979), Hledání (1979), Počítané dny (1980), Den hlavního inženýra (1981), Zahrada plná plenek (1982), Rozhovory (1983; + střih), Otázky pro dvě_ženy (1984; + střih), Posedlost (1985; + spol. střih), Variace na téma "hledání tvaru" (1986; + střih), Dukovany - vroucí kotel (1987; + střih), Radotín Sound aneb Zpověď jednoho hráče (1988; + střih), Za oknem... (1989; + střih), Jeden den v Annecy (1989), Proměny přítelkyně Evy (1990; + střih), Rafael Kubelík 9.6.1990 (1990; + střih), Denně předstupuji před Tvou tvář (1992), střm. f. Konjunkturální portrét aneb Tři životy Vlasty Chramostové (TV-1992), podíl na dokumentárním pásmu 24 (TV-2011); (hrané filmy; režie, spol. nám., spol. sc.) celovečerní hraný debut, baladický příběh podle povídky Jiřího Křenka o zmarněných lidských životech Zabitá neděle (1969), adaptace povídky Alexandra Klimenta o měřiči vody, přicházejícím na nové působiště v zapadlém kraji, Pevnost (1994; + střih), dramatický příběh o vině a trestu, odehrávající se zčásti v prostředí romské osady, Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba (2000). -tbk-