Elmar Klos

ELMAR KLOS (vl. jm. Elmar Jan Rudolf Kloss; nar. 26.1.1910, Brno – zem. 19.7.1993, Praha) se narodil v rodině vládního rady Zemského úřadu v Brně Rudolfa Klosse (1880–1969) a jeho ženy Marie, rozené Hořicové (1886–1975). Jeho prarodiči byla herečka Národního divadla Marie Laudová–Hořicová (1869–1931) a žurnalista, prozaik, politik a překladatel Ignát Hořica (1859–1902). Otec za první světové války upadl do ruského zajetí a byl prohlášen za nezvěstného. Matka se sblížila s uherskohradišťským a zlínským hejtmanem JUDr. Josefem Januštíkem (1880–1963). S manželem se po jeho návratu (1919) rozvedla a za Januštíka se provdala (1920). Od roku 1915 vyrůstal Elmar Klos v Uherském Hradišti, kde studoval v letech 1920–26 tamní gymnázium. Později cestoval (Rakousko, Německo, Itálie, Francie, Jugoslávie, Velká Británie, Nizozemsko, Belgie, Švýcarsko, Švédsko a Dánsko). Kromě babičky a otce měl na Klosovu výchovu a další směřování vliv právě otčím. Seznámil se s rodinným přítelem babičky Marie Laudové–Hořicové, s humoristou Josefem Skružným (1871–1948). Když měl podle Skružného námětu vzniknout film Svatopluka Innemanna Venoušek a Stázička (1922), byl Klos jedním z adeptů na titulní chlapeckou postavu (roli nakonec získal pozdější spisovatel Adolf Branald). O čtyři roky později však scenárista Skružný a režisér Innemann využili jeho schopností při spolupráci na scénářích němých komedií s Vlastou Burianem Falešná kočička, Lásky Kačenky Strnadové, Milenky starého kriminálníka a později (ve 30. letech) ještě pro veselohry Šenkýřka „U divoké krásy“ a Tři kroky od těla. Práce pro film se mu zalíbila a přestěhoval se do Prahy, kde dokončil střední školu na gymnáziu v Truhlářské ulici (1926–28). Začal statovat (například v dramatu Před maturitou), vypomáhat ve filmových ateliérech a přispíval do Humoristických listů. Na Zbraslavi se seznámil s Vladislavem Vančurou (svým vzdáleným příbuzným přes Jiřího Mahena), který v něm probudil zájem o vyšší filmařské ambice. V letech 1928–33 vystudoval práva na pražské Univerzitě Karlově a po těžkém zánětu pobřišnice nastoupil na místo úředníka Ústřední sociální pojišťovny (1934). Od roku 1932 byl také „dramaturgem“ zlínského kina a navázal styky s Baťovým obuvnickým koncernem; přivydělával si psaním scénářů pro reklamní snímky. Na základně konkurzu na filmového propagačního referenta u Baťů se stal vedoucím firemní filmové skupiny. Za svého působení ve Zlíně (1934–1945) sestavil výrazné tvůrčí seskupení (Alexander Hackenschmied, František Pilát, Jan Lukas, Ladislav Kolda a další) pro moderní a experimentální reklamní či propagační film, jenž svou obsahovou i stylotvornou složkou překračoval původní komerciální zadání. Sám Klos (někdy i pod pseudonymy Klaus Hakon, Jiří Musil, Jan Kutil, F. Šestka) zde podle svých scénářů natočil několik reklam (v české i německé verzi), aktualit, fejetonů, propagačních snímků a dokumentů. V roce 1936 podnikl s kolegy studijní cestu do USA a následující rok se stal prvním vedoucím nového ateliéru na Kudlově a v letech 1939–40 byl vedoucím výroby a dramaturgem Baťou najatých pražských ateliérů v Hostivaři. Po jejich zabrání nacisty se opět vrátil do Zlína a pomáhal s uspořádáním dvou filmových přehlídek Filmové žně (1940, 1941). Když bylo v roce 1942 Němci zabráno i zlínské studio na Kudlově, byl jako pracovník Baťových pomocných závodů správcem budov, pozemků a vedoucím kin na Zlínsku. Do roku 1943 krátce vlastnil koncesi na výrobu vlastních krátkých filmů. Aktivně se s pražskými i slovenskými kolegy zapojil do ilegální přípravy poválečné podoby zestátněné československé kinematografie. Po osvobození byl zvolen tajemníkem Revolučního výboru filmových pracovníků a osobně na Moravě zestátnil několik desítek kin. V červenci 1945 byl jmenován generálním tajemníkem Prozatímního správního výboru nově vzniklé Československé filmové společnosti, která zastřešila novou státní filmovou výrobu. Spolupodílel se na znění dekretu prezidenta republiky číslo 50/1945 Sb., jímž bylo celé filmové podnikání svěřeno do rukou státu. Byl členem i takzvaných očisťovacích komisí, které vyšetřovaly kolaboraci filmových pracovníků za okupace (mj. dostal za úkol doživotně vyloučit producenta Miloše Havla z filmového oboru). V roce 1946 se stal prvním ředitelem Výroby krátkých filmů, respektive Krátkého filmu (1946–48), kde také navázal na vlastní tvůrčí práci. Byl členem československé delegace na prvním zasedání UNESCO v Paříži (1946), spolupracoval na vzniku nového festivalu v Mariánských Lázních (1947), z něhož se později stal MFF v Karlových Varech, a byl zvolen za místopředsedu Světové organizace dokumentaristů. Po opuštění Krátkého filmu byl jmenován vedoucím jednoho z tvůrčích kolektivů ve studiu hraných filmů na Barrandově (1948–50) a předsedou Sboru pro dokumentární film (1949–50). Po politických prověrkách byla skupina zrušena a Klos delegován na čtyři měsíce jako vedoucí dokumentaristického oddělení Zpravodajského filmu. Poté pracoval ve filmovém archivu (1950–51), na Barrandově spolupracoval na pohádce Pyšná princezna (1952; r. Bořivoj Zeman) a s tvůrčím kolektivem Jana Kloboučníka. Vrátil se do Ústřední dramaturgie (1951), ale už po měsíci byl z Barrandova propuštěn a kádrovým oddělením poslán stavět tzv. most inteligence v pražském Braníku. V roce 1945 se seznámil se začínajícím slovenským filmařem Jánem Kadárem (1918–1979). Ujal se ho a následující rok jej přizval do Prahy jako asistenta režie na filmu Bořivoje Zemana Mrtvý mezi živými. O pár let později Kadár přizval staršího přítele k realizaci politicky angažovaného dramatu Únos. Díky tomu se mohl Klos opět vrátit k aktivní filmařské práci. S Kadárem vytvořili v kontextu dějin české kinematografie mimořádnou režisérskou a scenáristickou dvojici (obdobu lze nalézt při krátké spolupráci Vojtěcha Jasného a Karla Kachyni), jež skončila Kadárovou emigrací v roce 1969. Kromě zprofanovaného Únosu zůstalo sedm výjimečných filmových děl se závažným politickým přesahem, z nichž nejvýznamnější je nepochybně tragikomedie Obchod na korze, jež se stala prvním českým filmem, vyznamenaným americkou výroční cenou Oscar. Dvojice se také podílela na celovečerních dokumentech Píseň o sletu, Mladé dny a Spartakiáda. Připravovaný velkofilm podle románu Karla Čapka Válka s mloky již nevznikl. Po spolupráci na scénářích měl při samotné realizaci Kadár na starosti práci s herci a kamerou, zatímco Klos se staral o výtvarnou, hudební, střihovou, technickou a organizační stránku filmování. Především ve slovenském prostředí jsou Klosovy zásluhy na konečném výsledku snižovány a je mu přisuzována pouze úloha jakéhosi Kadárova zbytného osobního poradce. Po obvinění z revizionismu na I. festivalu českých a slovenských filmů v Banské Bystrici 1959 byl Klosův a Kadárův film Tři přání zakázán (do kin se dostal až v červnu 1963) a dvojice dostala dvouletý zákaz činnosti v hraném filmu. Její scénář ke snímku Zkouška pokračuje realizoval Jaroslav Balík. V době zákazu se oba uplatnili při výrobě polyekranového hraného dokumentu Mládí a části Spartakiáda pro zájezdový program Laterna magika II. Později spolupracovali na dalších zájezdových programech Laterny magiky Variace a Variace 66. Kromě toho Klos roku 1959 upravil a ozvučil pro obnovené uvedení významné drama z němé éry českého filmu Takový je život (1929; r. Carl Junghans). V 60. letech byl členem ideově umělecké rady barrandovské tvůrčí skupiny Karla Feixe a Miloše Brože. Pouze v počátcích vysílání se také angažoval v práci pro televizi; zasedl v programové radě nové Československé televize (1953) a režíroval jedno z prvních televizních vysílání. V letech 1946–1971 patřil k předním a oblíbeným pedagogům pražské FAMU (docent 1964). Jako pedagogický vedoucí pro režii je podepsán pod studentskými snímky svých svěřenců Dušana Kleina, Vladimíra Drhy, Morise Issy, Rudolfa Růžičky, Karla Vachka, Rajka Grliće, Gorana Paskaljeviće nebo Jaroslava Soukupa. Mezi jeho další studenty patřil též Vít Olmer či Jugoslávci Aleksandar Petrović, Lordan Zafranović, Goran Marković a Srdjan Karanović. Vyučoval též v zahraničí: kurzy UNESCO v Teheránu pro začínající asijské filmaře (1964), Kunstgewerbeschule v Curychu (1968–69) nebo American Studies in Europe v Salcburku. Během 60. let se kromě častých cest do zahraničí (Sovětský svaz, Polsko, Jugoslávie, Írán, Itálie, Bulharsko, Francie, Mexiko, Finsko, Kuba, USA) angažoval mj. ve Svazu československých dramatických umělců a od roku 1965 ve FITES. Po federalizaci FITES byl zvolen předsedou Svazu českých filmových a televizních umělců (1969–70). Za tyto aktivity mu bylo roku 1970 zrušeno členství v KSČ (členem od roku 1945), následující rok byl propuštěn z FAMU a v roce 1974 musel odejít z Filmového studia Barrandov do penze. Během normalizace se uplatnil nejprve jako stavební dozor na rekonstrukci svého domu na pražském Petříně a poté při stavbě okálu pro herce Karla Högera. Svou činorodost přenesl do dobrovolnictví u pražských památkářů a ve Sdružení občanů a přátel Malé Strany a Hradčan. Koncem 70. let se mu podařilo navázat spolupráci s Československým filmovým ústavem. Pro něj realizoval pár výzkumů, napsal několik textů a natočil rozhovory s filmařskými kolegy (Karel Plicka, Jiří Weiss a další), jež jsou dnes součástí sbírky orální historie Národního filmového archivu. Napsal úvody, předmluvy a statě pro kompilace Co je krátký film (1945), Jak fotografovati dceru (1947), Kdo byl kdo v československém filmu před rokem 1945 (1979, rukopis), Hermína Týrlová (1982) nebo Karel Zeman (1986). Sám napsal studie Režie uměleckého filmu (1956), Česká filmová komedie (1983), Hašek a Film aneb Film a Hašek (1983), Kronika kudlovské stodoly pro sborník Historie gottwaldovského filmového studia (1984), skripta Dramaturgie je když... (1987, 1991) a několik dalších katalogů, interních a cyklostylovaných textů a referátů z konferencí. Přispíval též do periodik (Tvorba, Záběr, Smena, Film a doba, Iluminace). Rozhovor s ním a s Jánem Kadárem je zachycen v souboru A. J. Liehma Ostře sledované filmy (2001) a statě o zlínském studiu v publikacích FA Kudlov 1 36–45 (2016) a FA Kudlov 2 46–60 (2017). Národní filmový archiv z jeho nedokončených memoárů, odborných studií, archivních dokumentů a vzpomínek kolegů vydal reprezentativní sborník Černobílý snář Elmara Klose (2011). Podílel se na scénáři velké výstavy Přehlídka 40 let československého znárodněného filmu v domě U Hybernů (1986). Na sklonku 80. let si zahrál ředitele Ústavu pro výzkum kultury v satiře Nemocný bílý slon a režijně spolupracoval na snímku svého žáka Morise Issy Bizon. Po roce 1989 se vrátil k pedagogické činnosti na FAMU (profesor 1990), obnovoval FITES, jenž mu vyslovil morální rehabilitaci (1991), a opět se zapojil do veřejného života. Paradoxně se podílel i na přípravě privatizace zlínských ateliérů (jež v roce 1945 zestátňoval). Stal se předsedou filmového kolegia a představenstva akciové společnosti Ateliéry Zlín, účastnil se a zasedal v porotě zlínského dětského filmového festivalu a spoluzakládal tamní filmovou školu. Klos obdržel od Aprobační komise pro schvalování českých filmů II. prémii za filmový scénář filmu Mrtvý mezi živými (1947), dále Čestnou odměnu (1948), Pamětní medaili k 20. výročí zestátnění Československého filmu (1965), Pamětní diplom Československého filmu (1966) a titul Zasloužilého pracovníka Československé státní kinematografie (1990). Spolu s Kadárem byl oceněn za film Únos Státní cenou (1953), za Mládí Zvláštní odměnou za scénář (1960) v Umělecké soutěži k 15. výročí Československa, za Smrt si říká Engelchen Státní cenou (1964), za Obžalovaného Cenou Trilobit (1964) a za Obchod na korze Hlavní cenou za celovečerní film (1965) v Umělecké soutěži k 20. výročí osvobození Československa (spolu s filmem Obžalovaný), Státní cenou (1966), Donatellovým Davidem za nejlepší zahraniční film (1967) a Cenou amerických dovozců (1967). Dále byla oběma udělena Cena ministra kultury a informací ČSSR za tvůrčí přínos v období 1945–1968 (1968) a tituly Zasloužilého (1965) a Národního (1968) umělce. Je zachycen ve zpravodajských filmech a v celovečerním dokumentu o Hermíně Týrlové Přijď, ať zase omládnu (1985; r. Hana Pinkavová). Jeho bývalý žák o něm natočil samostatný portrét Elmar Klos – Život bez scénáře (TV–2003; r. Vladimír Drha) a Miro Irša slovenský televizní portrét Ján Kadár a Elmar Klos – Osem spoločných (TV–2004). V roce 1935 se oženil s Annou Vopálkovou (1912–2003); měli dceru Elenu (nar. 1941) a syna Elmara Klosse (nar. 1942), absolventa FAMU, který působil jako pomocný režisér a později se stal významným dabingovým režisérem. – Filmografie: (krátkometrážní a středometrážní filmy) (scénář nebo spolupráce na něm, není–li uvedeno jinak) S panem presidentem na Zlínsku 1936 (1936; r. Alexander Hackenschmied; spol. kam.), Mládí vpřed! (1937; r. neuveden; vedoucí výroby), Poslední léto TGM (1937; r. neuveden; + vedoucí výroby), Na sto procent (1938; r. Otakar Vávra), Čtyři lidé – jedna řeč (1939; r. neuveden), Človíčkové (1940; r. Karel Baroch; nám., výrobce), Podvod s Rubensem (1940; r. Otakar Vávra; vedoucí výroby), Oči to nevidí (1941; r. František Sádek; výrobce), Řekneme to filmem (1941; r. Bořivoj Zeman; autor komentáře), Věčná píseň (1941; r. Karel Plicka; spol. výrobce), Zlín (1941; r. Jiří Lehovec, Bořivoj Zeman; vedoucí výroby), Ferda mravenec (1942–43; r. Hermína Týrlová, Ladislav Zástěra), Pošťácká pohádka (1942, 1945; r. Stanislav Šulc, Otakar Brenten), Tři knoflíky (1945; r. Bořivoj Zeman; + spol. nám.), Kdo je vinen? (1946; r. Bořivoj Zeman), Hra s ohněm (1947; r. Ladislav Zástěra; spol. nám.), Smrtící zvuk (1947; r. Bohumil Vošahlík; spol. nám.), Vzpoura hraček (1947; r. Hermína Týrlová, František Sádek; spol. nám.), Zima v Československu (1947; r. K.M. Walló; nám.), Na shledanou, Karlovy Vary (1949; r. Miloš Makovec; nám.), studentský f. Hudba z Marsu (1952; r. Milan Vošmik; sc. k pozdějšímu filmu), části pro zájezdové programy Laterny magiky Variace (1963; r. Jaromír Staněk; + režijní spolupráce, spol. nám.) a Variace 66 (1965; r. Jaromír Staněk; + režijní spolupráce, spol. nám.); (krátkometrážní a středometrážní filmy) (režie, scénář nebo spolupráce na něm) A proč.....? (1935), Člověk ani neví (1935), Dýchej zhluboka (1935), Hledá se paní Polášková (1935), Nová píseň (1935), Školní úkol (1935), Dobýváme vodu (1936), Džungle na prodej (1936), Jednou v kině (1936), Metro–Goldwyn–Mayer uvádí... (1936), Podzimní rozmary (1936; + herec), Střevíček (1935; + nám.), Hellocourt (1937), Kolem dokola (1937), Přístav v srdci Evropy (1937; dokončen Drahoslavem Holubem v roce 1946), Silnice zpívá (1937), Tvář Zlína (1937), V domě straší duch (1937), Andrej Hlinka o sobě (1938), Historie fíkového listu (1938; + nám.), Jan A. Baťa čestným doktorem technických věd (1938), Pojďte s námi (1938), Chudí lidé (1939; + nám., spol. střih), Řeka života a smrti (1939; + nám., spol. střih), Vzpomínka na ráj (1939; + nám., spol. střih), Osm kroků v taktu (1940), Chvála révy (1941; + nám.), Nejvýnosnější prodej (1942), Pražský hrad (1942), 2x kaučuk (1946; + nám., autor komentáře, vedoucí výroby), IX. sjezd KSČ (1949; spol. r. Čeněk Duba), II. všeodborový sjezd (1950), polyekran Mládí (1960; spol. r. Ján Kadár; spol. nám., spol. sc., spol. autor komentáře), scéna Spartakiáda (1960; spol. r. Ján Kadár; spol. nám., spol. sc.) pro zájezdový program Laterna magika II; (dlouhé filmy) (spolupráce na scénáři, není–li uvedeno jinak) němé filmy Falešná kočička (1926; r. Svatopluk Innemann), Lásky Kačenky Strnadové (1926; r. Svatopluk Innemann) a Milenky starého kriminálníka (1927; r. Svatopluk Innemann), Před maturitou (1932; r. Svatopluk Innemann, Vladislav Vančura; herec), Šenkýřka „U divoké krásy“ (1932; r. Svatopluk Innemann), Tři kroky od těla (1934; r. Svatopluk Innemann), Mrtvý mezi živými (1946; r. Bořivoj Zeman; + vedoucí výroby), dok. Píseň o sletu I. Mládí (1948; r. Jiří Weiss; režijní spolupráce), Píseň o sletu II. Bratři a sestry (1948; r. Jiří Weiss; režijní spolupráce), Mladé dny (1955; r. Martin Frič; režijní spolupráce) a Spartakiáda (1955; r. Martin Frič; režijní spolupráce), Zkouška pokračuje (1959; r. Jaroslav Balík), Spadla s měsíce (1961; r. Zdeněk Podskalský; spolupráce), Bizon (1989; r. Moris Issa; režijní spolupráce), Nemocný bílý slon (1989; r. Karel Smyczek; herec); (dlouhé filmy) (režie a scénář společně s Jánem Kadárem, není–li uvedeno jinak) Únos (1952; + spol. nám.), Hudba z Marsu (1955; + spol. nám.), Tam na konečné (1957), Tři přání (1958; + spol. nám.), Smrt si říká Engelchen (1963), Obžalovaný (1964; + herec), Obchod na korze (1965), Touha zvaná Anada (1969); (pedagogické vedení; neúplné) Návštěva (1961; r. Milen Nikolov), Poslední bohém (1961; r. Miroslav Sobota), Ďábelská jízda na koloběžce (1963; r. Dušan Klein), Králíček (1963; r. Dušan Klein), Moravská Hellas (1963; r. Karel Vachek), Závory (1963; r. Milen Nikolov), Andělíčci (1966; r. Iskra Dimčevska–Ouhilalová), Ceremoniál (1966; r. Vladimír Drha), Kočka v dešti (1967; r. Moris Issa), Bitva na Červeném poli (1968; r. Rudolf Růžička), Guide (1968; r. Iskra Dimčevska–Ouhilalová), Pokrylukri (Putování Kryštofa, Lucinky a Kristýnky do celýho světa) (1968; r. Moris Issa), Kyselinovej sajrajt (1969; r. Ján Zeman), Pan Hrstka (1969; r. Goran Paskaljević), Společenská hra (1969; r. Marianne Worliceková), Vypravuj mi něco hezkého (1969; r. Rajko Grlić), Konečná (1970; r. Jaroslav Soukup), Myšlenky jednoho nesoustředěného houslisty (1970; r. Gerard Samaan), Oslava pokračuje (1971; r. Marianne Worliceková), Temná brána noci (1971; r. Jaroslav Soukup), Triptych (1972; r. Pavel Černý). –jl– (2017)