Ján Kadár

JÁN KADÁR (vl. jm. János Kadár, nar. 1.4.1918, Budapešť – zem. 1.6.1979, Los Angeles) se narodil do rodiny advokáta a nadšeného ochotníka Rezsöho (Rudolfa) Kadára jako nejmladší ze tří dětí (měl bratra a sestru). Zpočátku vyrůstal v Rožňavě, později rodina postupně prošla Brezno, Modrý Kameň, Senec a Gutu. Už od mládí sportoval, navštěvoval divadla a biografy. Nastoupil na Státní československé reformní reálné gymnázium v Lučenci (1928–34), ale odmaturoval na reálném gymnáziu v Levicích (1934–36). V roce 1936 začal studovat práva na pražské Karlově univerzitě, ale v létě 1938 studií zanechal a nastoupil na nový filmový kurz Karla Plicky na Škole umeleckých remesiel v Bratislavě. Kvůli politické situaci se musel koncem podzimu 1938 vrátit zpět do Guty, která zůstala v maďarském záboru. V letech 1939–40 pobýval v Budapešti. Od roku 1940 byl kvůli židovskému původu internován v pracovním táboře v Galantě a až do roku 1944 ve Vácu. V prosinci 1944 se mu z tábora podařilo utéct do Budapešti, kde se skrýval v nemocnici až do osvobození města v únoru 1945. S výjimkou bratra všichni jeho nejbližší příbuzní zahynuli v Osvětimi. Krátce pracoval jako tlumočník pro Rudou armádu a již v Budapešti se začal zajímat o aktivní filmařskou dráhu. Po osvobození Československa se vrátil do Prahy rozhodnut pracovat u filmu. Na Plickovu přímluvu se stal asistentem produkce v zestátněné Slovenské filmové společnosti v Bratislavě. Záhy dostal příležitost jako samostatný dokumentarista a natočil krátký zpravodajský dokument Na troskách vyrastá život.... a střihové snímky Sú osobne zodpovední za zločiny proti ľudskosti! a Sú osobne zodpovední za zradu na národnom povstaní! Ještě roku 1945 se seznámil se zkušeným režisérem a filmovým činovníkem Elmarem Klosem (1910–1993), jenž se ho ujal, a následující rok jej přizval do Prahy ke spolupráci na filmu Bořivoje Zemana Mrtvý mezi živými. Se Zemanem se Kadár záhy podílel na aktuální komedii Nevíte o bytě? Po dvou nerealizovaných projektech přijal nabídku Jána Ladislava Kaliny z Bratislavy, aby natočil svůj první celovečerní hraný film. Vytvořil budovatelskou agitku Katka o vesnické dívce, která se stane údernicí ve velké továrně. Po ideologické kritice snímku se v roce 1950 Kadár definitivně uchýlil na Barrandov. Na oplátku pozval tehdy z politických důvodů odstaveného Klose ke spolupráci na angažovaném dramatu Únos. S Klosem vytvořil v kontextu dějin české kinematografie mimořádnou režisérskou a scenáristickou dvojici (obdobu lze nalézt při krátké spolupráci Vojtěcha Jasného a Karla Kachyni), jež skončila Kadárovou emigrací v roce 1969. Kromě zprofanovaného Únosu zůstalo sedm výjimečných filmových děl se závažným politickým přesahem, z nichž nejvýznamnější je nepochybně tragikomedie Obchod na korze, jež se stala prvním českým filmem, vyznamenaným americkou výroční cenou Oscar. Dvojice se také podílela na celovečerních dokumentech Píseň o sletu, Mladé dny a Spartakiáda. Připravovaný velkofilm podle románu Karla Čapka Válka s mloky již nevznikl. Po spolupráci na scénářích měl při samotné realizaci Kadár na starosti práci s herci a kamerou, zatímco Klos se staral o výtvarnou, hudební, střihovou, technickou a organizační stránku filmování. Především ve slovenském prostředí jsou Klosovy zásluhy na konečném výsledku snižovány a je mu přisuzována pouze úloha jakéhosi Kadárova zbytného osobního poradce. Po obvinění z revizionismu na I. festivalu českých a slovenských filmů v Banské Bystrici 1959 byl Klosův a Kadárův film Tři přání zakázán (do kin se dostal až v červnu 1963) a dvojice dostala dvouletý zákaz činnosti v hraném filmu. Její scénář ke snímku Zkouška pokračuje realizoval Jaroslav Balík. V době zákazu se oba uplatnili při výrobě polyekranového hraného dokumentu Mládí a části Spartakiáda pro zájezdový program Laterna magika II. Později spolupracovali na dalších zájezdových programech Laterny magiky Variace a Variace 66. Sám Kadár pro televizi režíroval klipy k písním Pramínek vlasů (1960) a Neony (1961). Bezprostředně po okupaci Československa sovětskou armádou v srpnu 1968 opustil natáčení filmu Touha zvaná Anada a i s manželkou odcestoval do Vídně. Rozhodoval se, zda se usadit v Kanadě či v USA. V září mu dal Harry Belafonte nabídku k režii amerického filmu Anděl Levine, kterou přijal. Film vznikl začátkem roku 1969 v New Yorku. Kadár se musel vyrovnat se slabou znalostí angličtiny a s rozdílnými produkčními podmínkami v komerční kinematografii. V létě 1969 sice ještě v Československu dokončil natáčení Touhy zvané Anada a převzal titul Národního umělce, ale v září téhož roku opustil republiku nadobro. Oficiálně se emigrantem stal v roce 1971, kdy mu nebylo úřady prodlouženo povolení k práci v zahraničí. S manželkou a tchyní se usadil v New Yorku a s různou intenzitou a úspěchem se věnoval režii pro americkou a kanadskou televizi (kanály CBS nebo CBC). Po Andělu Levineovi natočil v kanadské produkci již jen jeden snímek pro kina, drama Co mi táta nalhal, jež kromě nominace na Oscara za nejlepší scénář získalo Zlatý glóbus za nejlepší zahraniční film (1976). Poslední televizní projekt Cesta svobody s Muhammadem Alim měl premiéru až po jeho náhlé smrti. Začátkem 70. let příležitostně vyučoval na Americkém filmovém institutu a zřejmě i na newyorské State Island University. Některé jeho projekty z té doby zůstaly nerealizovány. Před tvorbou snímku ve formátu IMAX dal v roce 1975 přednost nabídce stát se profesorem režie na Americkém filmovém institutu v Los Angeles, kde nakonec setrval až do své smrti. V průběhu roku 1978 se mu prudce zhoršilo zdraví a diagnostikované rakovině následující rok podlehl. Spolu s Klosem byl oceněn za film Únos Státní cenou (1953), za Mládí Zvláštní odměnou za scénář (1960) v Umělecké soutěži k 15. výročí Československa, za Smrt si říká Engelchen Státní cenou (1964), za Obžalovaného Cenou Trilobit (1964) a za Obchod na korze Hlavní cenou za celovečerní film (1965) v Umělecké soutěži k 20. výročí osvobození Československa (spolu s filmem Obžalovaný), třetí Státní cenou (1966), titulem Nejlepší režiséři roku 1965 ex aequo v Anketě Svazu filmového a televizního tisku ve Velké Británii (1966), Donatellovým Davidem za nejlepší zahraniční film (1967) a Cenou amerických dovozců (1967). Dále byla oběma udělena Cena ministra kultury a informací ČSSR za tvůrčí přínos v období 1945–68 (1968) a tituly Zasloužilého (1965) a Národního (1968) umělce. Sám ještě obdržel Řád práce (1968). Spolu s Alfrédem Radokem se stali jedinými, jimž byl titul Národní umělec odňat rozhodnutím prezidenta republiky z roku 1972. In memoriam byl rehabilitován Českým filmovým a televizním svazem FITES (1991) a v Rožňavě mu odhalili pamětní desku (2005). Ján Kadár je zachycen ve zpravodajských filmech, v reportážích Máj tejto zeme (1950; r. Pavel Dubovský) a Lies (1976, Lži; r. Jonathon Reid, Peter Walsh), v televizním portrétu Ján Kadár a Elmar Klos – Osem spoločných (TV–2004; r. Miro Irša). Rozhovor s ním a s Klosem je zachycen v souboru A. J. Liehma Ostře sledované filmy (2001). Jeho životní osudy shrnuje v knižní studii Ján Kadár (Slovenský filmový ústav, Bratislava 2008) slovenský publicista Václav Macek. Jeho ženou byla od roku 1957 bývalá spolužačka Judita Sacherová–Kadárová (1923–1980). – Filmografie: (práce v ČSR) kr. dok. filmy Na troskách vyrastá život.... (1945; režie, nám., sc.), Sú osobne zodpovední za zločiny proti ľudskosti! (1946; režie, sc.) a Sú osobne zodpovední za zradu na národnom povstaní! (1946; režie, sc.), Mrtvý mezi živými (1946; r. Bořivoj Zeman; asistent režie), Nevíte o bytě? (1947; r. Bořivoj Zeman; nám., spol. sc., asistent režie), Katka (1948; režie, spol. sc.), dok. filmy Píseň o sletu I. Mládí (1948; r. Jiří Weiss; režijní spolupráce) a Píseň o sletu II. Bratři a sestry (1948; r. Jiří Weiss; režijní spolupráce), kr. studentský f. Hudba z Marsu (1952; r. Milan Vošmik; scénář k pozdějšímu filmu), dok. filmy Mladé dny (1955; r. Martin Frič; režijní spolupráce) a Spartakiáda (1955; r. Martin Frič; režijní spolupráce), Zkouška pokračuje (1959; r. Jaroslav Balík; spol. sc.), části pro zájezdové programy Laterny magiky Variace (1963; r. Jaromír Staněk; režijní spolupráce, spol. nám., spol. sc.) a Variace 66 (1965; r. Jaromír Staněk; režijní spolupráce, spol. nám., spol. sc.); (režie a scénář společně s Elmarem Klosem, není–li uvedeno jinak) Únos (1952; + spol. nám.), Hudba z Marsu (1955; + spol. nám.), Tam na konečné (1957), Tři přání (1958; + spol. nám.), kr. polyekran Mládí (1960; + spol. nám., spol. autor komentáře), kr. scéna pro zájezdový program Laterna magika II Spartakiáda (1960; + spol. nám.), Smrt si říká Engelchen (1963), Obžalovaný (1964), Obchod na korze (1965), Touha zvaná Anada (1969); (filmy v Severní Americe) (režie) The Angel Levine (1970, Anděl Levine – TV), střm. f. The Blue Hotel (TV–1974, Modrý hotel), Lies My Father Told Me (1975, Co mi táta nalhal – TV), střm. f. Mandelstam’s Witness (TV–1975, Mandelstamova svědkyně), střm. f. The Case of Against Milligan (TV–1975, Případ Milligan), The Other Side of Hell (TV–1978, Druhá strana pekla), Freedom Road (TV–1979, Cesta ke svobodě). –jl– (2017)