Jiří Trnka

JIŘÍ TRNKA (vl. jm. Jiří Tomáš Trnka, nar. 24.2.1912, Plzeň – zem. 30.12.1969, Praha) rozvíjel svůj výtvarný talent již v raném mládí, zejména díky podpoře Josefa Skupy, jehož byl žákem a pomocníkem v divadle Feriálních osad. Po absolvování Uměleckoprůmyslové školy v Praze (1928–35, ateliér užité tvorby) se živil jako časopisecký a novinový kreslíř. Založil loutkové Dřevěné divadlo, ale nesetkal se s úspěchem, a věnoval se ilustracím knih, zejména dětských, s použitím mnoha výtvarných technik. V tomto oboru později dosáhl světového věhlasu a získal prestižní Andersonovu cenu za ilustrace (1968). Právě ilustrace Andersonových pohádek jsou z jeho díla v zahraničí nejznámější. Trnka se věnoval i volné výtvarné tvorbě, malbě, grafice a plastikám, přičemž tato díla vydala na sedmdesát samostatných výstav po celém světě. V letech 1941–44 byl autorem výpravy několika her v režii Jiřího Frejky v Národním divadle. V 50. a 60. letech realizoval expozice pro několik světových výstav. – Koncem května 1945 byl požádán o umělecké vedení znárodněného studia kresleného filmu, jež pojmenoval Bratři v triku. První produkcí byla kreslená pohádka Zasadil dědek řepu, následovaná dalšími třemi kreslenými snímky. Již zde se objevily některé charakteristické rysy Trnkových filmů (mimo jiné absence typických situačních gagů a lyrický akcent ve vyprávění děje), jimiž se jeho tvorba odlišovala od disneyovského proudu. Tehdy také začala plodná spolupráce s hudebním skladatelem Václavem Trojanem a příležitostným spoluscenáristou Jiřím Brdečkou. Již svými ranými snímky si Trnka získal ve světě respekt; jeho druhý film Zvířátka a Petrovští byl odměněn Velkou cenou na MFF v Cannes. V dalším snímku Dárek přišel s animací „uvolněné kresby“, jíž zbavil kreslený film realismu a usnadnil tak k němu cestu řadě výtvarníků. Láska k loutkám a neshody s některými spolupracovníky motivovaly Trnku k odchodu do nového studia, zaměřeného na loutkovou tvorbu (Loutkový film Praha). Vznikly tu hned dva úspěšné celovečerní filmy Špalíček (Zlatá medaile za nejlepší loutkový film na MFF v Benátkách) a Císařův slavík (Cena francouzských filmových kritiků, Zlatá cívka Americké filmové rady). Pohádky O zlaté rybce a pozdější Jak stařeček měnil až vyměnil byly složeny pouze ze statických kreslených obrazů a metodu ploškového filmu si Trnka vyzkoušel poprvé ve Veselém cirkusu, na jehož výtvarné stránce se spolupodíleli Trnkovi přátelé František Tichý, Kamil Lhoták a Zdenek Seydl. V roce 1952 se pustil do realizace Starých pověstí českých. I toto specificky národní téma našlo obdivovatele ve světě a získalo mj. Stříbrnou medaili na MFF v Benátkách. Zde už se Trnka neobešel bez mluvené řeči, jíž se do té doby snažil vyhýbat a nahrazoval ji hudbou. Na dialozích jsou do značné míry založeny filmy Dva mrazíci a třídílné Osudy dobrého vojáka Švejka s proslulým komentářem Jana Wericha (ty byly v roce 1986 upraveny Stanislavem Látalem a zařazeny do devítidílného cyklu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války). Po nich se na několik let vrátil k ilustracím, aby nabral síly pro monumentální celovečerní loutkový film Sen noci svatojanské. Během jeho realizace pracoval na zakázkové agitce Proč UNESCO (zadavatelé se rozhodovali mezi ním a Disneyem), jež se u nás nehrála. Později natočil už jen čtyři krátké filmy. Alegorií o svobodě uměleckého projevu Ruka uzavřel svou kariéru, během níž soustavně zvedal uměleckou prestiž animovaného filmu. Je autorem dětské knihy Zahrada (1962), kterou později zfilmoval Břetislav Pojar. Na sklonku života (1968–69) vyučoval grafiku na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Knižní bibliografie: Od Špalíčku ke Snu noci svatojanské (Marie Benešová; Orbis, Praha 1961), Jiří Trnka: Historie díla a jeho tvůrce (Jaroslav Boček; SNKLU, Praha 1963), belgická monografie Jiri Trnka (Pierre Tillieux; Ciné Jeuneses, Mons 1964, 1970 dopl.), vzpomínkový sborník Jiří Trnka (Čs. spisovatel; Praha 1971), Můj syn (Růžena Trnková; Čs. spisovatel, Praha 1972), bibliografický materiál Tvůrce snů (Oldřich Fiala; Okr. knihovna a Filmový klub, Kroměříž 1975), vzpomínkový sborník Čaroděj: Šest národních umělců o sedmém (Albatros; Praha 1987), sborník článků Jiří Trnka – maliar, ilustrátor, bábkar a básnik filmového plátna (SFÚ, Bratislava 1987), Jiří Trnka (Helena Chvojková; Západočeské nakladatelství, Plzeň 1990), Jiří Trnka /1912 – 1969/ (Vlastimil Tetiva, Edgar Dutka; Alšova jihočeská galerie a Tok, České Budějovice 1999), výpravná monografie Jiří Trnka (L. H. Augustin; Academia, Praha 2002), sborník Staré pověsti české (ed. Lucie Česálková, NFA, Praha 2015), vydaný při příležitosti vzniku restaurované digitální kopie stejnojmenného filmu, katalog výstavy Ateliér Jiřího Trnky na Chvalském zámku (Miroslava Humplíková a kol.; Chvalský zámek, Praha 2016). – Filmy o Jiřím Trnkovi: (krátké dokumenty české produkce, není–li uvedeno jinak) Loutky Jiřího Trnky (1955; r. Bruno Šefranka), Skutečnost noci svatojánské (1959; r. Václav Táborský), medailon Jiří Trnka (1967; r. Jiří Lehovec), zachycující práci na dioramatu Dítě a svět pro výstavu EXPO 67 v Montrealu, dlouhý dok. Trnka z Čech (TV–1997; r. Miroslava Humplíková), nizozemský střm. portrét Jiři Trnka. The Man and His Job (TV–1994, Jiří Trnka. Člověk a jeho práce; r. Dolf Enters), první tři části z osmidílného televizního seriálu Kapitoly z českého animovaného filmu (TV–1998; r. Jana Hádková), Jiří Trnka (TV–1998; r. Ljuba Václavová) z cyklu Potomci slavných, celovečerní dokument Jiří Trnka: Nalezený přítel (2019; r. Joël Farges). – Filmografie: (scénář či spolupráce na scénáři, režie a výtvarník, krátké loutkové filmy, není–li uvedeno jinak) kreslené pohádky Zasadil dědek řepu (1945; + nám.) a Zvířátka a Petrovští (1946), kreslená a hraná satira Dárek (1946; + spol. nám.), kreslená černobílá protinacistická satira Pérák a SS (1946), kreslený f. Liška a džbán (1947; spol. r. Stanislav Látal), dlouhý f. Špalíček (1947; + nám., spol. střih), dlouhý kombinovaný (loutkový/hraný) f. Císařův slavík (1949; r. hrané části Miloš Makovec; + spol. střih), Árie prérie (1949), Román s basou (1949), dlouhý f. Bajaja (1950), Čertův mlýn (1951; + spol. nám.), ploškový f. Veselý cirkus, známý též pod názvem Cirkus (1951; + nám., spol. výtv.), kreslený f. O zlaté rybce (1951), dlouhý f. Staré pověsti české (1952; + spol. nám.), kreslený f. Jak stařeček měnil, až vyměnil (1953), loutkový a ploškový f. Dva mrazíci (1954; + spol. nám.), loutkový a hraný f. Kuťásek a Kutilka, jak ráno vstávali, uváděný i pod názvem Kuťásek a Kutilka (1954), Osudy dobrého vojáka Švejka I, II, III (1954/1955; + spol. výtv.), Cirkus Hurvínek (1955), kreslený zakázkový f. Proč UNESCO (1958), dlouhý f. Sen noci svatojanské (1959), Vášeň (1961; + nám.), Kybernetická babička (1962), Archanděl Gabriel a paní Husa (1964; + spol. nám.), Ruka (1965; + nám.), rakouský kombinovaný reklamní f. Max Platte (1965; režie, výtvarník), pětidílný loutkový seriál s ploškovou první částí Zahrada (1974; r. Břetislav Pojar; nám.); (výtvarník, není-li uvedeno jinak; krátké filmy, není-li uvedeno jinak) loutkový střm. f. Spejblovo filmové opojení (1931; r. Josef Skupa, Václav Kubásek; spol. výtvarník), kreslený a loutkový propagační f. Všudybylovo dobrodružství (1936; r. Irena a Karel Dodalovi; spol. výtvarník), dlouhý hraný f. Čapkovy povídky (1947; r. Martin Frič; spol. kostýmy), Perníková chaloupka (1951; r. Břetislav Pojar), dlouhý hraný f. Císařův pekař – Pekařův císař (1951; r. Martin Frič; spol. kostýmy), O skleničku víc (1953; r. Břetislav Pojar), dlouhé hrané filmy Byl jednou jeden král (1954; Bořivoj Zeman), Jan Hus (1955; r. Otakar Vávra; spol. výtvarník) a Jan Žižka (1956; r. Otakar Vávra; spol. kostýmy), Spejbl na stopě (1955; r. Břetislav Pojar), Paraplíčko (1957; r. Břetislav Pojar; spol. výtvarník), dlouhý hraný f. Proti všem (1956; r. Otakar Vávra; spol. kostýmy), kreslená protiválečná groteska Bombománie (1959; r. Břetislav Pojar), Půlnoční příhoda (1960; r. Břetislav Pojar), dlouhý hraný f. Limonádový Joe aneb Koňská opera (1964; r. Oldřich Lipský; spol. výtvarník), kreslený f. Blaho lásky (1966; r. Jiří Brdečka). -oho- (2016)