František Čáp

FRANTIŠEK ČÁP (vl. jm. František Xaverský Čáp, pseudonym Franz Cap; nar. 7.12.1913, Čachovice u Benátek nad Jizerou – zem. 13.1.1972, Ankaran, Slovinsko, Jugoslávie) vyrůstal v jižních Čechách. Po studiích na reálce v Táboře odmaturoval na Vyšší lesnické škole v Písku. S profesionálním filmovým natáčením přišel poprvé do kontaktu ještě jako středoškolák, když hrál epizodku studenta v dramatu Před maturitou. Po studiu odjel kvůli filmu do Prahy. Prošel různými filmařskými profesemi (mimo jiné jako asistent režie u melodramatu V tom domečku pod Emauzy). Současně dálkově navštěvoval přednášky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a byl asistentem režie v Divadle na Vinohradech (1934–35). V roce 1937 nastoupil ke společnosti Lucernafilm do dramaturgického oddělení jako scenárista (filmy Kvočna, Panenství, Jarka a Věra, Krok do tmy a Svět kde se žebrá). Jeho ambice a ctižádost však směřovaly k filmové režii. K té se jako tehdy nejmladší tvůrce záhy dostal díky majiteli Lucernafilmu Miloši Havlovi. Spolu s Václavem Krškou režíroval lyrický snímek Ohnivé léto podle Krškova románu Odcházeti s podzimem. Již v tomto díle se zračilo budoucí tematické směřování obou filmařů. Oba se snažili vytvářet hodnotná umělecká díla (v této souvislosti byl Čáp srovnáván s Otakarem Vávrou) s citem pro senzualistické ladění obrazu, citový náboj, stylizaci, výpravu, kostýmy i výběr herců. Čápovi však bylo vytýkáno, že smyslovost a citovost v jeho filmech je prvoplánová a vykalkulovaná. Během nacistické okupace se zařadil mezi přední české filmové režiséry zejména díky dvěma přepisům literární klasiky, Babičky Boženy Němcové a Jana Cimbury podle románu Jindřicha Šimona Baara, jež znamenaly umělecký i finanční úspěch a pomáhaly v těžké době povzbuzovat národní sebevědomí. Za protektorátu natočil pro Lucernafilm ještě dalších šest děl různých žánrů, u nichž se zpravidla podílel i na scénáři. Byla to společenská komedie Panna, kostýmní dramata Noční motýl, Tanečnice, společenské drama Preludium a venkovská drama Mlhy na Blatech a Děvčica z Beskyd. Roztočený velkofilm Kníže Václav, jenž vznikal z popudu nacistů, a melodrama Z růže kvítek zůstaly nedokončeny. Po osvobození byl vyšetřován kvůli kolaboraci a nakonec osvobozen očistnou komisí nejen za film Kníže Václav (v němž měl být svatý Václav zpodobněn jako věrný a poslušný vazal německé říše), ale především za dodanou tendenční antisemitskou scénu v Janu Cimburovi; obvinění se neprokázalo a Čáp byl očištěn. I nadále intenzivně pokračoval v tvůrčí dráze a natočil dramata z doby války Muži bez křídel a Bílá tma, historické drama Muzikant a psychologická dramata Znamení kotvy a Křižovatka. Kromě toho byl na Barrandově jmenován jako jediný nestraník uměleckým šéfem jedné ze šesti (později sedmi) výrobních skupin (1947–48). Jeho skupina kromě Křižovatky produkovala tituly Tři kamarádi (1947; r. Václav Wasserman), Dnes neordinuji (1948; r. Vladimír Slavínský) a Dvaasedmdesátka (1948; r. Jiří Slavíček). Když se po promítání filmu Bílá tma na prvním Filmovém festivalu pracujících ve Zlíně neuctivě vyjádřil k výtkám dělnické poroty, byl roku 1948 odvolán z funkce uměleckého šéfa a dostal i režisérský distanc (Křižovatka tak zůstala jeho třetím nikdy nedokončeným titulem). Po dvou nezdařených pokusech o přechod hranic se začátkem dubna 1949 dostal i s matkou do západní zóny v Německu, kde skončil v uprchlickém táboře. Nepředpokládal, že dostane práci u filmu (spíše, že se bude věnovat agronomii), ale posléze mu přišla nabídka z Mnichova. Napsal scénář k nakonec nerealizovanému snímku Slečna de Scuderi a krátce pracoval jako střihač zvuku ve filmovém dabingu. Během let 1950–56 režíroval pro mnichovské a berlínské produkce pět snímků. V roce 1952 byl pozván Branimirem Tumou z lublaňského Triglav Filmu, aby tam natočil film pro Jugoslávii. Tak vznikla studentská komedie Vesna, jež se stala jedním z nejúspěšnějších slovinských filmů a dodnes je považována za základní dílo slovinské kinematografie (je po něm pojmenováno i slovinské národní filmové ocenění Vesna). Natočil ještě její volné pokračování Nečekej na máj a další tituly pro slovinský Triglav Film, chorvatský Zagreb Film, sarajevský Bosna Film a dva německo–jugoslávské koprodukční projekty. Přes své úspěchy nebyl kvůli špatné znalosti jazyka a své homosexuální orientaci nikdy plně přijat mezi slovinské filmaře, ani přizván jako pedagog. Navzdory tomu se v roce 1958 přestěhoval z Mnichova do slovinského Portorože a získal jugoslávské občanství. Ve druhé polovině 60. let režíroval pouze krátký dokument o městě Piran a v Západním Německu dva televizní filmy (včetně přepisu divadelní hry Františka Langera Velbloud uchem jehly, který byl jeho poslední filmovou prací) a třináctidílný koprodukční seriál Rinaldo Rinaldini (1968). Pro finanční těžkosti (nebyl mu přiznán starobní důchod) se neúspěšně pokoušel provozovat drůbeží farmu, pěstovat králíky a pronajímat pokoje turistům. Zemřel v ústraní po problémech s alkoholem. Žil v Portoroži, zesnul v nemocnici v Ankaranu a pohřben je v Piranu. Někdy bývají chybně jako místo úmrtí uváděny právě Portorož či Piran. Ve 40. letech byl oceněn Medailí časopisu Filmový kurýr (1941) za film Jan Cimbura, Národní cenou (1941) za Nočního motýla, Cenou země České za rok 1946 (1947) za Muže bez křídel a jeho snímky Vesna a Chvíle rozhodnutí získaly Ceny za nejlepší film na FF v Pule (1954, 1955). Byl mu věnován středometrážní dokument Nedokončené léto Františka Čápa (TV–1992; r. Alan Lederer), jedna část pořadu Artefakta Jana Rejžka (TV–2013) a středometrážní dokumentární portrét František Čáp: Chvíle rozhodnutí (V–2014; r. Urban Arsenjuk). Jeho osobu dále připomínají sborníky, jugoslávský František Čap (1981), české Čáp (2013; editor Václav Kofroň, NFA) a Slovinský film a František Čáp (2017, editorka Marie Barešová, Filmový klub Vsetín), nepovedená monografie Franz Cap. Průvodce životem a dílem filmového režiséra Františka Čápa (2016, Hana Slavíková, JAMU). – Filmografie: práce v ČSR Před maturitou (1932; r. Svatopluk Innemann, Vladislav Vančura; herec), V tom domečku pod Emauzy (1933; r. Otto Kanturek; asistent režie); (spolupráce na scénáři) Kvočna (1937; r. Hugo Haas), Panenství (1937; r. Otakar Vávra), Jarka a Věra (1938; r. Václav Binovec), Krok do tmy (1938; r. Martin Frič), Svět kde se žebrá (1938; r. Miroslav Cikán); (režie, není–li uvedeno jinak) poéma o milostných vzplanutích Ohnivé léto (1939; spol. r. Václav Krška; + spol. sc.), přepis románu Boženy Němcové Babička (1940; + spol. sc.), společenská komedie Panna (1940), vesnické drama podle J.Š. Baara Jan Cimbura (1941; + spol. sc.), kostýmní melodrama o nešťastné lásce Noční motýl (1941; + spol. sc.), společenské melodrama o ženské nevěře Preludium (1941), nedokončený velkofilm z úsvitu českých dějin Kníže Václav (1942; + spol. sc.), drama podle předlohy Karla Klostermanna Mlhy na blatech (1943; + spol. sc.), kostýmní melodrama o životních osudech Tanečnice (1943; + spol. sc.), drama podle románu M. J. Sousedíka Děvčica z Beskyd (1944), nedokončené melodrama o svobodné matce Z růže kvítek (1945), okupační drama z ruzyňského letiště Muži bez křídel (1946), příběh na motivy povídky J.Š. Kubína Muzikant (1947; + spol. sc.), psychologické drama Znamení kotvy (1947; + spol. sc.), nedokončené psychologické melodrama o prolínání lidských osudů Křižovatka (1947), válečné drama z hor během Slovenského národního povstání Bílá tma (1948; + spol. sc.); práce v Západním Německu (režie, není–li uvedeno jinak) Kronjuwelen (1950, Korunovační klenoty; + spol. sc.), Das ewige Spiel (1951; Věčná hra; + spol. sc.), Die Spur führt nach Berlin (1952, Stopa vede do Berlína), Hilfe – sie liebt mich! (1956, Pomoc, miluje mě), Die Geierwally (1956, Supí děvče), dvoudílný film Mafia – Die ehrenwerte Gesellschaft (TV–1966, Mafie – počestná společnost), Das Kamel geht durch das Nadelöhr (TV–1970, Velbloud uchem jehly); práce v Jugoslávii (režie, spolupráce na scénáři, není–li uvedeno jinak) Vesna (1953), Trenutki odločitve (1955, Chvíle rozhodnutí), Ne čekaj na maj (1957, Nečekej na máj), Vrata ostaju otvorena (1959, Dveře zůstanou otevřené; režie), X-25 javlja (1960, X-25 hlásí), Srešćemo se večeras (1962, Sejdeme se večer; režie), Naš avto (1962, Naše auto; režie), kr. dok. Piran (1965); práce pro Západní Německo a Jugoslávii (režie) Am Anfang war es Sünde/V začetku je bil greh (1954, Na počátku byl hřích; + sc.), Mädchen und Männer/Djevojke i muškarci (1957, Dívka ze saliny; + spol. nám.). –jl– (2/2018)